Bludička, část 7.

1. července 2017 v 13:00 | Romana |  Bludička


Zastavila jsem u pole pod lesem, kolo odložila do škarpy, lehla si na zem, pozorovala oblohu a ve větru tancující slunečnice.
Nechtělo se mi do zaměstnání. O práci jako takovou vůbec nešlo, práce se nebojím. Ale už dávno jsem věděla, že tam nechci být, avšak nic nedělala, jen rutině chodila dál a teď mi docházely poslední zbytky energie. Jak dlouho je takový stav udržitelný?
Podobné zaměstnání se vždycky najde. A možná, že když se rozhodnu s tím nadobro skončit, naskytne se úplně jiná práce. Nová nabídka, nová šance. Lepší šance. Posun. Pokud udělám první krok, další budou následovat sami. Říká se, že akci následuje reakce. A jestli je skutečně něco víc, tak nemá cenu setrvávat tam, kde jsem. Je načase se pohnout, jít tomu vstříc, opustit klec. Nechci a nemůžu to víc odkládat, protože bych mohla stále jen vyčkávat a pak mi najednou bude osmdesát a já si uvědomím, že čekám už jen na to, až večer usnu a ráno se neprobudím.
A tak se stalo, že jsme se po mém dalším pozdním příchodu do zaměstnání domluvili na výpovědi s tím, že pokud za mě seženou náhradu, pustí mě dřív, než skončí výpovědní doba.
Úleva. Obrovský kámen ze mě spadl. Takové krásné uvolnění jsem dlouho nezažila. Napětí, které ve mně vřelo, povolilo a já se celý den v práci usmívala, odpoledne si koupila další bublifuk, cestou domů se zastavila na mostě, vyskočila na zábradlí a pouštěla si bublinky jen tak pro radost, pozorovala, jak je unáší vítr a lesknou se ve slunečním světle. Dětinskost, leč neskutečně úžasná. Ihned jsem si vzpomněla, jak mi holčička vyprávěla o své radosti, když se jí do vlasů zamotají okvětní lístky a ona se v tu chvíli stává vílou.

"Ahoj," odpovídala mi na pozdrav dívenka o několik dní později. "Jak se máš?"
"Krásně."
"Krásně? Po takové době, kdy ses tvářila chmurně a nevěděla kudy kam? Už snad víš, kdo jsi?"
"Nevím, ale je mi fajn - začala jsem malovat, dala výpověď..."
"A volně se nadechla."
"Ano."
Odmlčely jsme se.
"Ten den, kdy jsem dala výpověď, mi večer volal táta a seřval mě."
"Jak to?"
"Popravdě… práce na recepci byla jeho dílo. Majitel firmy je dlouholetý rodinný přítel a já to zaměstnání získala z protekce. Myslím, že mě tenkrát ani přijmout nechtěli, ale ze známosti to riskli. Když jsem dala výpověď, měl táta informace z první ruky."
"A tenkrát jsi do té práce nastoupila, kvůli sobě?"
"Ne. Tehdy jsem už neměla sílu poslouchat tátu a jeho sáhodlouhé monology na téma nezaměstnanost, a že mě musí živit a kdesi cosi. Tak jsem nakonec přistoupila na jeho plán, opět."
"Dospělí se často řídí pokyny jiných dospělých?"
"Bohužel asi docela často, a stejně tak často si to ani neuvědomujeme. Chceme, aby s námi byli ostatní spokojení, tak přestáváme hledět na své potřeby a jedeme podle požadavků okolí."
"Proč to děláte?"
"Nevím, asi… nechceme být vůči svým blízkým a kamarádům oškliví. Nechceme jim ublížit, chceme vyhovět…"
"A tak ubližujete sobě?"
"Ano…" zašeptala jsem.
"A proto se vydáte na jinou cestu a dusíte se…" zakroutila hlavou.
"Víš, co je dobré?" zeptala jsem se jí po chvíli ticha.
"Co?"
"Ani trošku nelituju toho, že jsem se rozhodla odejít z práce. A nevadí mi, že zatím nemám jinou, nebo že mě za to táta seřval. Vím, že jsem udělala správně, je mi skvěle, můžu dýchat. Jde přeci o mě a můj život."
"A to je důležité. Myslím, že se vracíš na původní cestu. A když začneš hledat odpovědi na své otázky, tak cesta ti je dá."
Dlouho jsme pak mlčely.
"Tady máš," podala mi z ničeho nic svou lucerničku. "Já ji nepotřebuju. Od té doby, co sem chodíš, a povídáme si o dospělých, jsem hodně přemýšlela a díky našemu povídání našla odpověď na svou otázku. Vím, kým chci být, až vyrostu. Už nebloudím, už nehledám. Nejsem Bludičkou. Našla jsem tě a díky tobě i odpověď. Avšak ty ještě chvíli budeš potřebovat světýlko na cestu."
"Děkuji," na víc slov jsem se nevzmohla.
Musí jít a já také. Každá máme svou cestu, po které kráčíme za svými sny. Ona už odpověď našla. Já teď musím vzít lucerničku a jít.
Holčička s kovovou lucernou pak z mého života zmizela tak rychle, jako se v něm před časem objevila.

Seděla jsem na parapetu své malované místnosti a pouštěla do větru bubliny. V poslední době mě tahle aktivita bavila čím dál tím víc. V hračkárně jsem si dokonce koupila celou soupravu na tvoření bublin, která je sice pro děti, ale proč bych si nemohla hrát i já?
Místnost už nebyla bílá, smutná a opuštěná. Hýřila barvami, křičela emocemi. Byla moje, byla jsem to já. Já a můj kouzelný svět.
"Ahoj!" ozval se z dáli pozdrav.
Přimhouřila jsem oči a hledala, odkud přišel. Opodál mezi stromy stál cyklista. Na pozdrav jsem mu zamávala.
"jedu si kolem a najednou v cestě bubliny?" křikl.
"To je moje dílo," odpověděla jsem, seskočila z okna na zahradu a šla ho pozdravit. Poprvé co jsme se setkali tváří v tvář, nejen míjením se na silnici. Chvíli jsme si povídali o bublinách a pak o všem možném. Ještě než odjel, pozval mě na festival, který se o víkendu koná nedaleko. Přislíbila jsem, že se přijedu podívat. Proč ne? Dlouho jsem žádný nenavštívila. Kamarádky, se kterými jsme dřív jezdily, se doma staraly o rodiny a tím pádem na podobné akce jezdit přestaly, občas jsme jen vyrazily na kafe, ale i to se v posledních letech stávalo zřídka. Měly své životy a já také. Takže pojedu sama, na tom přeci nic není.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.