Bludička, část 6.

23. června 2017 v 22:20 | Romana |  Bludička

Netrvalo příliš dlouho a já se jednoho rána ocitla na půdě, otevřela vikýř dokořán, pila kávu a hleděla do kraje. Nebe se pochmurně mračilo, vítr silně foukal a zvěstoval blížící se déšť. Počasí neporučíme, je součástí koloběhu, napadlo mě. Poté jsem opět hloubala nad otázkou, kdo jsem.

V posledních dnech a týdnech, od prvního setkání s dívenkou, jsem se dokázala na sebe podívat z jiného úhlu a nestačila se divit, koho vidím.
Zahlédla jsem ženu, která se několik měsíců trápí odchodem partnera, pro kterého by kdysi udělala první poslední. Copak jsem jediná, kterou kdy muž opustil? Možná, že je dobře, že odešel. Vždyť já se mu věnovala na sto procent a na sebe vůbec nehleděla. Zapomněla jsem, že existuju.
Viděla jsem ženu, která v sobě nosí zášť, protože zklamala rodiče tím, že nemá před jménem vysokoškolský titul, který si tolik přáli, a oni jí neustále ubližují tím, že jí neúspěch znovu a znovu předhazují. Jako by na titulu tolik záleželo. Ten přeci neříká nic o tom, kdo jsem.
Spatřila jsem ženu, která se dusí. Dávno tomu, co skončila s malováním a tím přestala vyjadřovat své skutečné já.
Hleděla jsem dnes na ženu, která pouze přežívá. Každé ráno nasadí neutrální masku, aby zakryla nelibost sama k sobě, protože všechno, co dělala, nebo naopak nedělala, bylo jen proto, aby vyhověla lidem okolo a to na úkor sama sebe.
Viděla jsem ženu, která se všeho vzdala.
Ale proč? Co mé sny? Proč jsem za sebe nebojovala? Jak jsem se mohla tak ztratit a zapomenout?
Rodina, děti, práce, dům, auto, dovolená - tak to má v životě být…
Skutečně jsou tato pravidla smyslem mého života? Možná, že jednou tohle všechno budu mít. Ale je to všechno? Stačí to? Proč bych nemohla mít víc? Cítím, že je víc, mnohem víc. Vzpomínám si…
Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek, cloumaly se mnou různé pocity. Chvíli jsem letěla nahoru a za okamžik zase padala dolů závratnou rychlostí.
Na jednu stranu zmatená a ztracená.
Bludička.
Na druhou stranu mi však začínalo docházet, že jsem byla zavřená v kleci, kterou jsem si sama vytvořila. Dokázala jsem si to konečně přiznat. A najednou jsem spatřila cosi zajímavého; něco, co jsem doposud neviděla, nebo nechtěla vidět - za mřížemi té klece, byť se mi dřív zdála být dostačující, se ukrýval mnohem větší svět. Mé víc.
A uvědomila jsem si to díky ní. Rozpravy s holčičkou mi hodně pomáhaly, držely mě nad vodou. Sedávaly jsme spolu na mostě, rozjímaly nad nočním klidem a pokojem spící přírody a povídaly si o životě, což bylo zvláštní, ale… cosi mi to přinášelo.

Když jsem se nabažila ranního svěžího vzduchu, dala jsem se do prozkoumávání půdních prostor. Během těch několika let, co v domě bydlím, jsem zde byla maximálně třikrát, vždy jen rychle něco odložit. Nyní jsem se nestačila divit, kolik věcí je na půdě uloženo, úplné vetešnictví.
Leč já hledala jedinou věc - lucernu. Světlo, které povede mé kroky po správné cestě.
Prolezla jsem polovinu půdy.
Nic.
A pak venku vyšlo slunce a vikýřem vstoupily dovnitř jeho paprsky. Padly dozadu na přehoz, který cosi ukrýval. Byl ručně vyšívaný, ve slunečním svitu rozzářil celý prostor. Přitahoval mě, volal mě k sobě. Pohladila jsem ho bříšky prstů, byl jemný a hýřil barvami. Neseděl na něm žádný prach. Stáhla jsem ho opatrně dolů a zůstala oněmělá stát. Pod přehozem se ukrýval můj starý malířský stojan a na něm ležely desky s malbami.

Odpoledne jsem stojan s malbami přestěhovala do prázdné místnosti, pak vyšla na procházku až k poli se slunečnicemi. Chodila jsem mezi nimi a nevnímala svět kolem. Naslouchala jsem, jak rostliny šeptají. Mohou slunečnice mluvit? Bláznivá, ale šťastná. Obklopil mě blažený pocit.
Až když se začalo stmívat, vykročila jsem zpět k domovu, cestou se posadila na mostě a čekala. Avšak holčička opět nepřišla. Začínaly ve mně klíčit obavy. Cítila jsem, že brzy přijde čas, kdy odejde. Má své sny a půjde za nimi, jakmile najde odpověď. Je to ještě dítě, stále má šanci být kýmkoli si bude přát; pokud na své sny nezapomene, jako to lidé v dospělosti dělají.
Doma jsem se posadila do místnosti ke stojanu, po chvíli se ale zvedla, otevřela jednu plechovku s barvou, později i další, smočila v ní prsty a ve tmě začala rukama malovat po zdech místnosti.
Nedokázala jsem dál mlčet, vše muselo ven. Emoce, které jsem v sobě doposud držela, minulost, v níž jsem se dusila, zmatek, který jsem stále nechápala, byl tu noc uložen do stěn.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.