Bludička, část 5.

17. června 2017 v 22:30 | Romana |  Bludička

Budík zvonil o něco dřív, než bývalo zvykem.
Už několik dní jezdím na kole, a přestože mě stále bolí celé tělo, nevzdávám se. Jízda do práce ve světle probouzejícího se slunce není vůbec špatná. Naopak. Nejprve se úsměvem zdravím se svým cyklistou. Poté vyrazím na cestu a nasávám pozitivní energii ze slunečních paprsků a čerstvého vzduchu. Vyčistím si hlavu a mám čas pozorovat svět kolem, který jsem v autě přehlížela. Třeba žluť slunečnic na poli pod lesem, nebo oblaka, dnes zajímavě beránkující, či volavku dole u rybníka. Je mi krásně.
Což neplatí v zaměstnání. Rutinní činnost na recepci plná papírování a zvedání telefonů. Doslova ubíjející. Alespoň pro mě. S každým novým dnem stoupá intenzita mé nelibosti k této činnosti. Cítím, že nemůžu pokračovat. Tady nedokážu existovat dál. Proč dělám něco, co mě nebaví, nic mi nedává, nijak mě nenaplňuje, nemotivuje? Tohle zaměstnání pro mě už nic neznamená.
Celý den jsem se těšila, že si večer popovídám se svou dětskou kamarádkou. V její společnosti mi bylo dobře. Své myšlenky, názory a změny pohledu na sebe a na můj život jsem měla s kým sdílet. Jednalo se o můj boj a ona byla jediná osoba, se kterou jsem ho rozebírala.
Co na tom, že mou společnicí byla malá dívenka?
Utíkala jsem v našich rozhovorech ze světa dospělých, uvnitř se cítila volnější a ne tak ztracená, jako v posledních měsících od doby, kdy se odstěhoval můj bývalý přítel a já neměla chuť se s nikým vídat a poslouchat jeho moudra o životě a rady, co bych měla dělat. Všichni mí dospělí známí a kamarádi velmi dobře věděli, jak a kam bych měla na své cestě pokračovat, jenom já ne.
Nemohla jsem se však lidem vyhýbat úplně. Večer byl daleko a odpoledne mě čekala káva se spolužačkou ze střední školy.
"Ahoj, promiň, že jdu pozdě, zdržela jsem se v práci," omlouvala se kamarádka.
"V pohodě. Nic se neděje."
"Jsem pořád v jednom kole. Nemám moc času, ale chtěla jsem tě vidět, ještě než odjedu."
"Kam jedeš?"
"Do Francie."
"Dovolená?"
"Ne, pracovně!" vypískla nadšeně, jak malé dítě.
"Pracovně?"
"Ano, díváš se na vedoucí francouzské pobočky!"
Spolužačka dostala ve čtvrťáku rozum, jak by řekli mí rodiče, šla na univerzitu, začala prahnout po úspěšné kariéře. A šla si za ní. Během několika let se propracovala na hodně vysokou pozici a nyní bude pokračovat v zahraničí.
Přiznávám se - záviděla jsem jí. Svou práci zbožňovala a věnovala se jí naplno. Byl to její sen. Sen, který proměnila ve skutečnost. Žila svůj sen. Věděla kým je a kým chce v budoucnu ještě být. A já kamarádce mohla jen tiše závidět. Nešlo o práci samotnou, ale o to uskutečnění snu.
Kde je ten můj? Možná, že i já bych ho jednou mohla žít… jenže… jaký je můj sen?

Domů jsem přijela až k večeru. Za klikou na vrátkách byla slunečnice. Květ nebyl povadlý, někdo ji tam musel dát před chvílí. Rozhlédla jsem se kolem, nikde ani živáčka. Květinu jsem dala do vázy a šla na předzahrádku. Seděla jsem tam v hlíně mezi květinami, užívala si sluníčka a přemýšlela. To, co se mi honilo hlavou, jsem tiše vyprávěla do větru a bylo mi úplně jedno, zda mě někdo uslyší a řekne si, že nejsem normální, když si povídám sama se sebou.
Jakmile padla tam, vyšla jsem na procházku. Most však zel prázdnotou. Sedla jsem si posmutněle na kamennou zídku a noční les pozorovala v tichém osamění.
Mrzelo mě, že holčička nepřišla.
Ve skleslé náladě jsem doma sestoupila do sklepa pro novou lahev vína. Sedla jsem si tam na dřevěnou stoličku, opřela se o zeď, prohlížela regál s lahvemi a v klidu si dopřávala oddech. Nebyla jsem ani tak unavená fyzicky, jako psychicky - ze světa, kde žiju, z pravidel, kterými se v životě řídím, ze starostí, které mě tíží a možná nemají tak velikou roli, ze vzpomínek, které se neustále vracejí, aby mě ničily a nepustily do další životní etapy.
Přemýšlela jsem nad sebou a došlo mi, že takhle to skutečně dál nechci, ale na druhou stranu jsem nedokázala definovat, co bych chtěla jiného. Kým bych chtěla být? Princeznou, baletkou, malířkou? Co bych tak mohla dělat jiného, než recepční?
Kdo jsem?
Lahev zůstala ležet v regále, neměla jsem chuť a nemusím přeci pít denně skleničku, dvě, tři, řekla jsem si. Když jsem se nad tím chvilku pozastavila, došlo mi, že piju hlavně proto, abych zapomněla, a piju skutečně každý den a čím dál tím víc. To by nemuselo dopadnout dobře, zaznělo mi najednou v hlavě, musíš pití omezit, nebo špatně skončíš. Znala jsem tón toho hlasu. Jako kdyby mi slova šeptala holčička s lucerničkou. Mluvím sama se sebou v květinách a teď slyším v hlavě hlas malé dívenky?
Blázním a bloudím.
Jsem Bludička.
Zatímco jsem ve sklepě rozjímala, venku začalo bouřit. Jen, co jsem vyšla nahoru, vypnuli elektřinu. Ze skříňky jsem vyndala baterku, ta však nesvítila. Zapálila jsem tedy alespoň svíčku.
Kéž bych měla lucerničku, jako má moje malá kamarádka, posteskla jsem si a přistoupila v oknu, abych zkontrolovala most. Venku lilo, přimhouřila jsem oči a pozorovala ztemnělou krajinu. Ani na mostě ani nikde jinde nesvítilo jediné světlo. Ulevilo se mi. Je v pořádku doma schovaná před bouřkou.
Zamyslela jsem se. Lucernu bych měla mít. Pamatuju si, že babička jednu vlastnila, také takovou krásnou kovovou. Stávala nahoře na kredenci. To místo je nyní prázdné. Kampak se asi poděla? Někdy vylezu na půdu, kde je ukryto mnoho pokladů, třeba ji najdu právě tam.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.