Bludička, část 4.

13. června 2017 v 20:50 | Romana |  Bludička

Den míjel den. Brouzdala jsem tiše po domě, desítky minut stála ve sprše, hodně času proseděla venku v květinách, nebo trávila procházkami po okolní, či stáním u okna. Neustále v zamyšlení.
Kdo jsem? Ta otázka mi nedávala klidu. V duchu jsem pozorovala život, který jsem si vytvořila; pak se dívala na sebe samu, a začínala si víc a víc uvědomovat, že jen přežívám, smutním, vzpomínám a nic víc. Nic zvláštního, zajímavého, bláznivého, či důležitého nemám, po ničem netoužím. Alespoň doteď mě ani nenapadlo uvažovat nad něčím víc. A nyní mi to chybělo… cosi víc…
Kdo jsem? Ptala jsem se téměř každý den a začínala mít pocit, že jsem ztracená a osamělá mnohem víc, než když jsem potkala holčičku, začala s ní rozebírat svůj dosavadní život a následně nad ním uvnitř sebe dumala. Předtím jsem prostě existovala a nechala život jen tak běžet kolem s tím, že je všechno v podstatě v pořádku. Prostě to tak bylo a já to neřešila.
Avšak nyní jsem byla ztracená, na kousky rozervaná. Rozličné nálady mnou cloumaly, názory se měnily každý den. Podivovala jsem se nad svým zaseknutím v mrtvém bodě. Bez ničeho, bez motivace, smyslu, cíle a snů. Jak mi to mohlo vyhovovat a stačit? Jen stát na místě. Nic víc. A bylo mi to jedno. Ani jsem si neuvědomovala, že se nevědomky dusím.

Jednoho večera, poté co jsem se vrátila z posezení na mostě, otevřela jsem zakázané dveře a stoupla si na práh místnosti, která byla naprosté tabu od doby, kdy odešel bývalý přítel. Uf, dlouho se zde nevětralo. Přešla jsem pokojem k oknu, otevřela ho dokořán a posadila se na parapet. Venku svítil měsíc v úplňku. Krásná noc. Čerstvý vzduch, vánek šuměl v korunách stromů a z dáli sem doléhalo bublání potoku. Klid a mír.
Můj pohled se vrátil do místnosti. Byla tma, přesto jsem naprosto přesně věděla, že stěny jsou čistě bíle vymalované, podlahu stále zakrývala igelitová malířská plachta, uprostřed prostou stály štafle a v protějším rohu se povalovaly plechovky s barvami, kterými jsem chtěla na zdi malovat pohádkové postavičky. Tenkrát… nestihla jsem jediný tah štětcem. V okamžiku se plány sesypaly jako domeček z karet. Zavřela jsem pak dětský pokojíček a několik měsíců do něj nevstoupila. Bála jsem se. Tenkrát… dnes už to však nebolelo.
Co budu s touhle místností dělat? Pomyslela jsem si a pak se znovu vrátila do energie nočního světa tam venku.

Na parapetu jsem seděla dlouho a spát šla až někdy pozdě v noci. Ráno se mi samozřejmě nechtělo vstávat, ale do práce jsem musela, povinnost volala. Chtě nechtě jsem se tedy zvedla.
V garáži padl můj zrak na jízdní kolo, na němž jsem neseděla ani nepamatuju. Proč ne? Ne, nemá cenu řešit, proč to nebylo… protože teď by to být mohlo. Právě teď bych mohla začít…
Dlouho jsem se nerozmýšlela, oprášila sedadlo a vyrazila. Dole na křižovatce jsem se pozdravila s cyklistou, kterému dávám každý den autem přednost a šlápla do pedálů. A mohu s jistotou říct, že jsem své síly přecenila. Necvičím, neběhám, netančím, nemám žádnou pohybovou aktivitu a teď tohle? Nezbláznila jsem se?
Pozdní příjezd do zaměstnání byl zřejmý a hned jsem šla také na kobereček.
Ano, přijela jsem pozdě. Svět se přeci nezboří. Už několik let jsem dochvilná a pilná zaměstnankyně, tak co?
První černý puntík. Musíte chodit na čas, jste tu velice důležitá!
Skutečně?
Tytyty, paní recepční!
To jest spravedlnost světa dospělých...

"Co je s tebou?" ptala se holčička a pozvedla lucernu, aby si na mě posvítila, jako u výslechu. "Nevypadáš moc dobře."
"Jsem dnes celá rozlámaná. Jela jsem do práce a zpátky na kole a bolí mě celý tělo. Nejsem zvyklá na tolik pohybu."
"Kdybys tancovala, tak by tě jízda na kole nezničila."
"Máš pravdu, asi se budu muset začít nějak hýbat. Jezdit na kole pravidelně, nebo cvičit."
"Nebo tančit, jako baletky."
"To ne… ráda jsem si na baletku hrávala, jenže kroky a postoje neumím. Ale mohla bych tančit jen tak."
"Ano, to bys měla."
"Hm… nemám na to čas," povzdechla jsem si.
"Ty nemáš čas na tancování?"
"Ne."
"A co děláš jiného, tak důležitého, že nemáš čas na tancování?"
"Jsem v práci, uklízím, vařím, mám povinnosti kolem domu, na který jsem zůstala sama, a tak. Pořád mám co dělat."
"A to si nenajdeš ani chvilku času na tancování? Nebo na nějaké jiné hraní?"
"Já si nehraju."
"Proč ne?"
"Jsem dospělá a dospělí si nehrají."
"A tancovat bys pořád chtěla, i když jsi už dospělá?" ptala se.
"No, možná, že jo."
"Tak tancuj a pak si budeš hrát. Já si taky někdy hraju na tancování."
Pousmála jsem se. "Možná to někdy zkusím."
"Někdy… a kdy?"
"Nevím. Třeba později."
"Později? Na co jako čekáš? Měla bys tancovat hned, abys příště, až pojedeš na kole, nevypadala tak strašně."
"Dobře, tak já to zkusím… abych příště nevypadala tak strašně," usmála jsem se. Dětská prostoduchost je bezvadná - člověk se dozví pravdu. Upřímně a bez okolků.
"A hned je to lepší - měla by ses i víc smát."
"Víš, občas se lidem stává, že nemají důvod k smíchu."
"Proč ne?"
Proč? Proč? Proč? "Protože… třeba já mám občas plnou hlavu starostí a vzpomínek, díky kterým se nedokážu usmívat."
"Dospělí mají pořád nějaké starosti a pak se nedokážou radovat, ale já myslím, že je vždycky nějaký důvod k úsměvu."
"Doopravdy? Jaký například?"
"Já mám vždycky radost, když vidím svůj odraz v potoku. Rozesměje mě, jak se můj obličej křivě vlní v proudu vody. Anebo... když odkvétají stromy - jak zafouká vítr a shodí okvětní lístky a já jich mám plné vlasy, jsem pak jako víla. Už sis někdy takhle nechala zamotat kvítky do vlasů?"
"Ne, ještě asi ne."
"Ani když jsi byla malá?"
"Nevím, nepamatuji si."
"Tak to zkus, je to krásné."
"No, tak to bych to možná měla zkusit."
"Ano, to bys měla. Pak můžeš tancovat po louce a být vílou. Budeš si hrát, mít radost z tancování a díky té radosti se můžeš usmívat."
Opět ten krásný prostomyslný svět. Kdybych tam tak mohla utéct. Alespoň na chvíli. Mít svůj svět, kde se všechny sny plní. A v něm být šťastná...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.