Bludička, kapitola 3.

3. června 2017 v 16:30 | Romana |  Bludička


V podvečer jsem posekala trávník, zalila zahrádku, zchladila se vodou z hadice a pak se posadila na studnu a nechala se hladit slunečními paprsky.
Možná má kolegyně pravdu. Možná bych měla konečně zapomenout a jít dál. Začít žít - najít si nového přítele, pořídit si rodinu, pečovat o domov, mít práci, koupit si auto, jet na dovolenou, pěstovat květiny na předzahrádce a usmívat se na sousedy. O to přeci v životě jde, no ne?
Měla bych se pohnout dál, ne se jen topit ve vzpomínkách. Jenže kam? Hledat partnera jen proto, že jsem ve věku, kdy mám podle jakýchsi norem nejvyšší čas si pořídit děti? Slyším mamku: biologické hodiny tikají, podívej se na své kamarádky - většina už rodinu má. Jo, taky jsem ji chtěla, jenže… plány prostě někdy nevyjdou.
O něco později jsem stála u okna, v ruce držela sklenku vína a skrz sklo pozorovala svět. Jakmile se setmělo a nebe se rozzářilo hvězdami, na mostě zasvítil plamínek svíčky. Srdce mi zapleskalo radostí. Vzala jsem bublifuky a šla na procházku.
"Víš, co mě štve?" zeptala jsem se holčičky s lucernou, zatímco jsme posílaly bublinky nad potok.
"Co?"
"To, že ráno jdu do práce, vrátím se odpoledne celkem vyčerpaná - tu práci nemám ráda, ubíjí mě. Nemyslím tím, že jsem fyzicky unavená, spíš psychicky. Doma poklidím, okopu zahrádku, nebo tak něco, navečeřím se, dám si sklenku vína, někdy i víc, a můžu jít spát. Každý den to samé. Stále dokolečka."
"A proč to děláš?"
"Proč? Protože musím. Takový je můj život."
"A to tě baví?"
"Nevím. Takhle to zkrátka je, jsem zvyklá takhle žít…"
"A baví tě to?" opakovala otázku.
Baví mě to? "Já… asi… ne, nebaví." Proč člověk nejde cestou za svým snem, ale zvolí směr, kterým šlo již tisíce, ba miliony, párů bot?
"A proč to nezměníš?"
"Víš, to není tak jednoduchý."
"Co je na tom složitého?"
"Já nevím... tak třeba práce. Nesnáším ji, ale chodit tam musím."
"Proč?"
"Potřebuju peníze. Musím zaplatit vodu, elektřinu, nakoupit jídlo, benzín do auta taky něco stojí, dům je potřeba udržovat a občas si koupím jen tak něco pro radost. Bez peněz se člověk neobejde."
"Hm… peníze ale můžeš vydělat i v jiné práci, ne?"
"Jo, ale kde bych jinou práci vzala? A navíc - proč bych šla z jedné práce, která mě nebaví, do jiné, která mě taky bavit nebude?"
"A proč teda radši nechodíš do práce, která by tě bavila?"
"Protože takovou jsem ještě nenašla."
"A kde jsi ji hledala?"
"No… nejhorší je, že já ani nevím, jaká práce by mě bavila, proto jsem ji zatím nehledala."
"Když nebudeš hledat, tak ji nenajdeš."
"Jo, to je pravda. Jenže, co když zkusím jít do jiného zaměstnání a za chvíli zjistím, že mě taky nebude bavit?"
"Když to nezkusíš, tak nebudeš vědět. Třeba by tě zrovna ta nová práce bavila."
"Možná. Ale se svými pracovními zkušenostmi můžu jít maximálně na stejné místo. Změní se jen zaměstnavatel a to k ničímu není. Můžu zůstat tam, kde jsem."
"Třeba by tě někde vzali i na jinou pozici."
"Bez praxe? To bohužel ne."
"Proč?"
"Protože tak to ve světě dospělých funguje. Řeknou ti: nemáš na to vystudovanou školu, nemáš praxi, tak o tebe nestojíme. To, že by tě ta práce bavila a jsi ochotná se všechno naučit, dát do toho svou energii, nehraje roli, nikdo totiž nemá čas se s tebou jakkoli zabývat."
"Svět dospělých je skutečně zvláštní," pravila zamyšleně. "Já, když si hraju, tak můžu dělat cokoli. Třeba cukrářku, kouzelníka, doktorku, paní pokladní, anebo i tu baletku, nebo malířku. Nikdo mi neříká, že na to nejsem dost naučená. Můžu být, kým chci."
"A to si představ, že něco umět a mít to naučené nestačí."
"Jak to?"
"Musíš na to mít papír, abys dokázala, že to skutečně umíš."
"Papír?"
"Jo, třeba vysvědčení ze školy, nebo certifikát o absolvování kurzu; prostě nějaké potvrzení, že jsi složila zkoušku. Úřední papír s razítkem, jako důkaz toho, že jsi vhodný zaměstnanec, protože máš správnou kvalifikaci a všechno ses naučila."
"Tak bys mohla jít na tu uměleckou školu, abys měla ten papír, a pak můžeš v práci malovat a to tě bude bavit."
"Na to už je pozdě."
"Proč?"
"Na střední školu jsem už stará."
"A není jiná škola? Pro starší?"
Při konverzaci s touhle mojí holčičí kamarádkou jsem se musela často pousmát. Úplně jsem před sebou viděla ten její dětský naivní svět, kde nejsou žádné překážky a každý problém jde hned a jednoduše vyřešit, jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo by snazší být zase malou holkou. "Možná, že taková škola je, nebo kurz, ale..."
"Ale co?"
"Měla bych radši myslet na rodinu, domov, auto, zamávat sousedům a tak."
"Hm… máš vůbec manžela?"
"Ne… mívala jsem přítele..."
"Mívala? A kde je?"
"Odešel."
"Hm. Tak si třeba najdeš jiného a s ním budeš mít tu rodinu."
"Možná… anebo taky ne."
"Ne?" podivila se.
"Víš, když se sem ke mně přítel kdysi nastěhoval, měli jsme veliké plány. Opravit dům, pak svatbu, velikou rodinu… no a po čtyřech letech utekl a dnes, když nad těmi plány přemýšlím, jsem nakonec možná i ráda, že to s ním nevyšlo. Asi je lepší, že odešel dřív, než jsme měli nějaké veliké závazky. Byly to hezké plány, ale teď o ně nestojím. Co se dneška týká, ani si teď nejsem jistá, jestli bych honem chtěla nového přítele a znovu plánovat budoucnost. Zatím asi ne, třeba až časem. Moje samotářství mi zatím vyhovuje. Teď netoužím po rodině, jako tenkrát. Co bylo, to bylo a minulost stejně nezměním."
Chvíli jsme v tichosti pouštěly další bublinky.
"Třeba ještě nebyl ten správný čas na děti a svatbu, proto to nevyšlo," konstatovala.
"Ne, nebyl a není ani teď."
"Jednou přijde čas, kdy se ti sny o rodině splní."
"Jednou…"
"Až třeba potkáš nového prince."
"Třeba pak zase budu snít a plánovat."
"A na svatbě budeš princeznou v krásných šatech."
Opět jsme se odmlčely.
"Skutečně ses vzdala i všech dalších snů?" pokračovala v rozhovoru. "To už nechceš být malířkou, nebo baletkou?"
"Jsem člověk. Musím žít podle pravidel a ne s hlavou v oblacích. Na baletku jsem stará a s malováním jsem svou šanci už promarnila. Jsem recepční, nic víc, a tak to je. Nemůžu snít, jako když jsem byla malá holka."
"Proč?"
"Protože… tak to je. Žijeme. Musíme žít a vážit si toho, co máme. Nesníme."
"Proč nemůžete snít?"
"Já… nevím..."
"Vy dospělí jste vážně divní."
"Jo, jsme."
"Musím najít odpověď na svou otázku," odběhla od tématu.
Alespoň jsem si to v první chvíli myslela. "Na otázku, kým budeš, až vyrosteš?" zeptala jsem se proto.
"Ano. Nechci si pak říkat, že musím dělat tohle a tamto a přitom nevědět proč, a dělat to s nelibostí jen proto, že musím. Jako to děláš ty."
Pokývala jsem hlavou. Měla pravdu. Dělám tohle a tamto, žiju tak a tak a netuším proč. Na jednu stranu jsem spokojená, vždyť se nemám zase tak špatně, jenže… "Až budeš znát odpověď, můžeš mi poradit, prosím?" požádala jsem holčičku.
"Ne."
"Proč?"
"Protože to bude můj život; můj sen, který se stane realitou. Sen, který budu žít. Ty máš svůj život a možná někde hluboko v sobě i své sny. Nemůžu za to, že jsi na ně zapomněla. A přitom by se taky mohly stát realitou. Jen kdybys chtěla."
Jen kdybych chtěla… jak je to v tom dětském světě jednoduché… ano, zapomněla jsem. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla takhle krásně naivní a věřila, že se každý můj sen splní? Kam to všechno zmizelo? Proč jsem přestala něco chtít? Proč jsem přestala své sny o malování realizovat? A především - proč jsem si myslela, že jsem v rámci možností v té své rutině spokojená? Vždyť můj život není nikterak úžasný… proč jsem to neviděla? Proč jsem se dobrovolně, ať už vědomě, či nevědomě, dusila? Nebo jsem snad nechtěla vidět to obyčejné nic, které mám přímo před nosem?



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.