Bludička, část 2.

27. května 2017 v 16:30 | Romana |  Bludička


Pondělí. Vstávám, snídám, jedu do práce. V práci skenuju, kopíruju, zvedám a přepojuji telefonní hovory, vyřizuju vzkazy, třídím a posílám poštu a dělám takové podobné práce náležící recepční. Odpoledne se stavím nakoupit, pak se vracím domů. Proběhne nějaká ta práce kolem domu, nebo uvnitř. Večeře, dvě sklenky vína v tichosti se svými myšlenkami. Pozoruji most. Světýlko nikde.

Úterý. Vstávám, snídám, jedu do práce. V práci tatáž rutina, jako den předešlý. Tentokrát jedu po práci rovnou domů. Pečivo jsem koupila ráno a nic víc dnes nepotřebuju. Prší. Sklenka vína. Pozoruji těžké mraky a provazy vody. Proč si dospělí nehrají a nesní? Možná, že sní, ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl… a přitom žijí své jednotvárné dny jeden za druhým.

Středa. Vstávám, snídám, jedu do práce. V práci rádoby zpestření - vedení má důležité jednání - stávám se servírkou. Pak skenuju, kopíruju, zvedám a přepojuji telefonní hovory, vyřizuju vzkazy, třídím a posílám poštu. Odpoledne rychlá káva s kamarádkou, pak se stavím na nákup a beru si s sebou domů k večeři pizzu. Doma sesbírám maliny a ostružiny. Dám si je ráno s jogurtem. Dvě sklenky vína, dnes s hudbou. Večerní procházka na most, ale holčička nikde.

Čtvrtek. Vstávám, snídám, jedu do práce. V práci opět rutinní činnost. Během odpoledního nákupu procházím kolem hračkárny. Prohlížím si výlohu lákající ke vstupu rozmanitými hračkami a hrami. Proč si dospělí nehrají? Jdu dovnitř a koupím dva bublifuky. Doma poklidím. Chtěla jsem posekat trávník, ale zase poprchává. Večeře, víno, pohled z okna. Šla bych na most, ale světýlko stále nesvítí. Jdu spát a než zavřu oči, přemýšlím. Dnes zase stejný den, jako ty předešlé. Den za dnem, týden míjí týden, měsíc co měsíc. A to mi stačí? Je fajn být na svůj život zvyklá, ale takhle mi to doopravdy vyhovuje? Posledních pár dnů jsem přemýšlela nad slovy té malé dívenky. Proč nesním? Proč si nehraju? Proč jsem se vzdala malování? Skutečně jen proto, že táta nesouhlasil? Vždyť jsem mohla chodit na gympl a přitom stále malovat? I když… jak znám tátu, pořád by mi vyčítal, že ztrácím čas u malířského stojanu, místo toho, abych se učila, takže bych stejně s malováním dřív či později skončila. Jenže… místo povalování se s kamarádkami v parku s lahví vína jsem mohla čas věnovat právě tomuto svému snu, třeba i potají… mohla… kdyby… no, to už je dnes jedno. Je pozdě. Je to uzavřená kapitola. Proč se zaobírat minulostí, která nejde změnit?

Pátek. Vstávám, snídám, jedu do práce. Skenování, kopírování, zvedání a přepojování telefonních hovorů, vyřizování vzkazů, třídění a posílání pošty.
"Víš, co mě štve?" ptala jsem se kolegyně.
"Co?"
"To, že ráno jdu do práce a odpoledne se vrátím domů celkem vyčerpaná. Uklidím, okopu zahrádku, prostě udělám, co je potřeba kolem baráku, navečeřím se, dám si sklenku vína a můžu jít spát. Ráno všechno nanovo. Každý den to samý, pořád dokola. Občas s kamarádkou na kafe, nebo návštěva u rodičů, pokec se soudem na terase. Na jednu stranu je to fajn, vyhovuje mi to, jsem takhle zvyklá, ale na tu druhou… něco mi chybí… "
"Samozřejmě, že ti něco chybí. K tomu všemu totiž patří ještě rodina, kterou ty zatím nemáš. Manžel, děti, péče o ně, a tak."
"Rodinu jsem na mysli neměla. O té jsem přestala uvažovat, když odešel. Nemám na to teď ani pomyšlení."
"Aha. A co bys jako chtěla jinýho?"
"Nevím... myslím si... jen mám takovej pocit... že je něco víc..."
"Víc? Co víc?" zasmála se. "Nic víc není. Vzpamatuj se. Copak sníš? Tohle je realita, tohle je život. Tak to máme všichni. To je všechno a tak to má být. Člověk má mít rodinu, domov, práci, koupit si auto, jet na dovolenou, pěstovat květiny na předzahrádce a zamávat s úsměvem na sousedy. Tak to prostě je."
"Jo, já vím, že to takhle funguje. Ale... v životě… ve mně… je ještě něco víc."
Podezíravě si mě prohlédla: "Jsi v pohodě?"
"Jo, jsem." Proč bych nebyla? Ptala jsem se sama sebe.
"Fajn, ale jsi blázen. Nesni holka, radši se seber, rozhlídni se kolem sebe, najdi si novýho chlapa a začni žít s nohama na zemi."
Přikývla jsem. Nemělo cenu s ní diskutovat, nechápala mě. Na její obranu - já se taky nechápala. Co bych chtěla víc? Co to mé víc znamená? Kde se najednou vzal ten pocit?
A otázka, která mi nedávala klid: a tohle je skutečně všechno?


 


Komentáře

1 Kateřina | Web | 28. května 2017 v 14:08 | Reagovat

Skvělé, dala jsem i první kapču, díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.