Bludička, část 1.

20. května 2017 v 16:30 | Romana |  Bludička


BLUDIČKA

Až vyrostu, chtěla bych být holčičkou.

Nalila jsem si víno, postavila se k oknu a rty smočila v rudé. Další den je pryč. Slunce zašlo, na krajinu padal mlžný opar, stmívalo se. Světla nočního života i rodinné večerní pohody svítila tam dole ve městě i v okolních domech rozmístěných sem tam ve svahu na protějším kopci a já zde stála sama ukrytá ve tmě v domku na polosamotě a pozorovala hru těchto jiskřiček života. Takto vypadaly mé večery v posledních týdnech a měsících. Původně nedobrovolně sama. Dnes ve stejně osamělém stavu, který mi však začal vyhovovat. Zvykla jsem si a společnost příliš nevyhledávala. Lidé, které jsem přes den potkávala v práci, nebo třeba v obchodě, mi stačili, a proto jsem své pusté večery měla ráda. V klidu, bez stresu, sama se sebou, svými myšlenkami, ve svém světě.
Noční mapu světel tam venku, v podstatě i harmonogram rozsvěcení, jsem znala nazpaměť. A možná právě proto můj zrak spočinul na světýlku neznámém, které se objevilo v místě, kde nestojí žádný dům. Vede tam most přes potok, po němž probíhá místní silnička vinoucí se i kolem mého domu.
Asi auto, nebo cyklista. Světýlko jistě brzy zmizí, pomyslela jsem si v první chvíli a pozorovala ho. Nepohnulo se. Hodiny tikaly, minuty ubíhaly a ono stálo na jednom místě uprostřed tmy. Čekalo.
Strach a zvědavost mnou cloumaly. Jen okamžik jsem váhala a pak se vydala na noční procházku. Strach brzy zmizel, zůstalo jen neklidem bušící srdce. Šla jsem dolů silnicí a říkala si, že pravděpodobně blázním, když se vydávám na noční bojovou výpravu za světýlkem. Vždyť je to jen světlo. Nic víc.
Jenže tato záře byla jiná. Síla světýlka mě intenzivně přitahovala. Netušila jsem proč, ale uvnitř sebe cítila, že ten plamínek je důležitý a má svůj význam. Že je pro mě něčím víc. Volal mě.
Cestou jsem ztratila světýlko z dohledu. Zrychlila jsem, během chvilky dorazila k ohybu silnice, za kterým už následoval most, a mezi stromy zahlédla záři znovu, jasněji. Na kraji mostku se mé kroky zastavily, překvapením zamrzly. Na kamenném zábradlí seděla holčička. Nožkami pohupovala nad potokem, hleděla do tmy, tiše si něco povídala a vedle sebe měla položenou kovovou lucerničku se svíčkou.
Copak zde dělá takhle večer a sama?
"Ahoj," přistoupila jsem blíž.
Ztichla, podívala se mým směrem, špitnutím odpověděla na pozdrav a pohled rychle stočila zpět před sebe.
"Můžu se posadit vedle tebe?"
"Můžeš."
Pár minut jsme jen tak seděly a dívaly se do noci.
Má zvědavost na sebe však nedala příliš dlouho čekat. Jsem člověk a tohle je jedna z našich základních vlastností. Koho by nepřekvapilo a nezajímalo, proč sedí malá holka v noci na mostě s lucerničkou po boku? Odkud přišla a kam jde?
"Máš hezkou lucernu," konstatovala jsem.
"Děkuju."
"Copak tady děláš?"
"Hledám."
"A co hledáš, Bludičko?"
"Odpověď."
"Odpověď?"
"Ano. Odpověď na otázku."
Pousmála jsem se. "Na jakou otázku?"
"Čím budu, až vyrostu."
"A máš nějaký sen, kým bys chtěla být?"
"Nevím. Snů mám hodně."
Na pár minut jsme se odmlčely. Zdálo se, že dívenka přemýšlí. Pak se mě zeptala: "Čím si chtěla být ty, když jsi byla dítě?"
"Já? No… nejdřív jsem si přála být princeznou, snila jsem o krásných šatech a zámku ze zlata. Později jsem chtěla být baletkou a tančit na prknech světových divadel. Také se mi vždycky líbily latinskoamerické tance. Když mi bylo dvanáct, začala jsem malovat. Vlastně jsem malovala od mala, bavilo mě ukládat obrazy z mé hlavy na papír, později i na plátna a snila jsem o tom, že jednou budu velikou malířkou. Malovala jsem v každé volné chvíli, třeba i o přestávce do sešitu a v autobuse cestou do školy a pak domů, po večerech do skicáře… to už je dávno… měla jsem spoustu snů, plánů a představ o tom, co bych mohla dělat, nebo kým bych mohla být, až budu dospělá."
"A který z těch snů se ti splnil?"
"Žádný."
"Žádný?" podivila se. "Proč?"
Proč? Dobrá otázka. Proč se žádný z těch snů nestal skutečností? "Víš... šla jsem pak na střední školu, kterou mi vybrali. Možná jsem si měla prosadit uměleckou, jenže ta podle rodičů, hlavně podle táty, nepřicházela v úvahu. Co s takovou školou? Být umělcem tě neuživí, je potřeba, abys vystudovala a měla titul, klidně i několik, říkal tak dlouho, až jsem se vzdala a jako ovce se sklopenou hlavou šla na gymnázium. Tam si našla kamarádky, se kterými jsme trávily čas vysedáváním v parku, okukováním kluků, pitím, diskotékami a to byl náš život. Den za dnem. Přestala jsem malovat, snít o tanci, o zámku… vzdala jsem se. O pár let později jsem stěží odmaturovala. Gymnázium mě nebavilo, nijak mě to nenaplňovalo. Neučila jsem se a celou dobu se jen poflakovala s kámoškama. Na vysokou mě samozřejmě nevzali. Rodiče byli hodně zklamaní a neustále mi můj neúspěch předhazovali. Dodnes mi to táta při každé návštěvě připomíná. Nedokázala jsem výčitky a narážky na můj neúspěch stále dokola poslouchat a tak jsem se odstěhovala sem do domku po babičce a začala žít svůj 'skutečný' život."
"Jaký skutečný život?"
"Život dospělého člověka."
"Tomu nerozumím."
"Jak bych to řekla... život dítěte, který je plný snů, a život dospělého člověka, se liší."
"Jak?"
"No... už nesníme. Netančíme, nemalujeme, nezpíváme, nehrajeme si... svá dětská přání a sny většina z nás opustí a potom žijeme už jen stereotyp."
"Proč?"
"Proč? Já nevím. V reálném životě není prostor pro snění, v realitě se musí žít… žít podle jakýchsi pravidel, která kdysi někdo stanovil a my je teď vláčíme s sebou po generace."
"Hm… to nechápu."
"Abych pravdu řekla - já taky ne."
A tak nějak začalo naše podivuhodné přátelství. Rozhovorem o rozdílnosti dvou světů. Světa malé holčičky, planého snů a světa dospělé ženy, která již dávno snít přestala.


 


Komentáře

1 Zuzka | Web | 21. května 2017 v 11:00 | Reagovat

Krásné, konečně jsem našla něco, co pohladí...

2 Romana | Web | 22. května 2017 v 20:30 | Reagovat

[1]: Milá slova, děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.