V kómatu

20. dubna 2017 v 21:15 | Romana |  Zamyšlení


Stojím uprostřed mostu a hledím dolů, jak se na hladině perou kapky deště o své místo.

Mám pocit, že jsem z jiného světa,
snažím se přežít zuby nehty,
ale stále víc a víc nechápu,
co znamená ta stereotypní věta.
Pocit, kdy prošla jsem několikero životy,
a dnes jsem zaseknutá v kómatu.

Celý den jsem pozorovala ten zvláštní svět kolem. Lidé mě míjeli a v náručí si nesli své hlavy.

Zkrátka a jednoduše pro vás:
nedokážu se dál, jen tak, přizpůsobit,
a klidně kydejte důležitě dál,
je to přece na každém z nás,
kam se rozhodneme zařadit,
a kdo se naposledy smál?

Dnes ráno zemřel ajťák, který mě naprogramoval, a tak jsem si hlavu nasadila zpět na krk.

Ať si říká, kdo chce, co chce,
nikdo mu nedal právo diktovat
jinému, jak má život svůj žít
a když se vám to nelíbí, ovce,
nemusíme o tom diskutovat,
já budu si sama v nitru snít...

Jsem prý blázen, který nechává se unášet vlnami. Tak ať. Vyhýbejte se mi obloukem.

Možná já se budu naposledy smát.
Ne... takový není můj styl,
nebudu a nechci být, jako davy.
Jen si nedokážu dál naivně lhát
a není člověka, který by mě vzbudil.
Já už jsem totiž vzhůru, a vy?

Jste v kómatu?



 


Komentáře

1 moje-farby | Web | 25. dubna 2017 v 21:32 | Reagovat

Niektoré tie vety čo tam máš sú naozajstné perly... a celkovo je to super báseň :) ja mám jednu s podobnou myšlienkou:
http://moje-farby.blog.cz/1609/ovca-v-obleku

2 Romana | Web | 22. května 2017 v 20:31 | Reagovat

[1]: Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.