Spřízněná duše

8. ledna 2017 v 14:20 | Romana |  Povídky

Vkládám, jak jsem slíbila. Tohle je původní verze - povídka, ze které vzešel příběh na pokračování Spřízněné duše.


---


Dcera

Jako každý den, tak i dnes procházím kolem zámeckého parku, zrovna v místech, kde se u dřevěného altánku scházejí mí spolužáci na cigáro.
Jo, spolužáci. Pouze a jen spolužáci. Jinak je nemůžu titulovat. Nedokážu to... Žádní kamarádi, žádné přátelství. Jim nezáleží na mně a naopak.
"Hele, už jde!" křičí jeden z nich a kývne hlavou mým směrem.
"A jó! Nazdar Lucie, zase další jednotka, co? Šprtko!"
Uhýbám pohledem, za odpověď mi nestojí. Stejně se o mé známky zajímají pouze proto, aby se mohli pošklebovat!
Co je špatného na jedničkách?
"Nech ji, nebo ti v noci poleze do snů a bude tě děsit! Že jo Stíne?!"
Všichni se hlasitě smějí.
Přidávám do kroku.
"Je pravda, že po nocích strašíš na hřbitově?" ptá se někdo toho z hloučku.
Další výbuch smíchu opět mířený k mé osobě.
Nereaguji a téměř už běžím, abych byla co nejdříve z dohledu; za zády slyším chechot.
Proč utíkám? Vždyť to jsou blbci! Nechápou mě. Nejsem přeci špatná! Nebo ano? Co je na mně divného? Proč se mi smějí, že jsem Stín anebo Zombie? Pleť mám sice bílou jako stěna, ale to jen díky chudokrevnosti. A co má být? Nejsem jediná. A že se oblékám do černého? Mám tu barvu ráda, komu to může vadit? Zdenka zase nosí pořád růžovou a také se jí neposmívají, že je Barbína. Nebo Jakub - ten chodí v maskáčích a do něj nešijí, že je vojákem. I když by se mu to možná zamlouvalo. A já jsem Stín a Zombie, poněvadž mám ráda černou a mám světlou pleť? Jen proto? Proč? Sakra! Proč?
Lezu do křoví na druhém konci parku. Projdu kolem rododendronů a pak skrz další mně neznámá křoviska. Ocitám se na malinkém travnatém paloučku, kde se na druhém konci tyčí k nebi starý strom, jehož kmen je dutý a nabízí dobrý úkryt. Bez problémů si sedám a natahuji nohy, prostoru je dostatek. Toto místo znám jen já. Trávím zde hodně času. Sama. A jsem tu mnohem šťastnější, než kdybych se snažila přetvařovat před spolužáky, jen proto, abych zapadla, nebo seděla zavřená v bytě. Sama.
Máma je finanční poradkyně na volné noze a doma téměř nebývá, a jestliže se přeci jen objeví, je to později večer, na mě nemá čas, stále pracuje - místo ložnice má kancelář. Nepřetržitě telefonuje, nebo se prohrabává hromadou papírů.
Možná právě proto, že na mě nemá čas, si nerozumíme... Už si ani nepamatuji, kdy jsme spolu mluvily naposledy. Všechny snahy o porozumění jsem vzdala a na náš rodinný život rezignovala. Zvládnu žít i bez její pomoci, no ne?
A táta? O něm raději pomlčím.
Nezapadám do kolektivu, vím. A ani o to nestojím. Mám ráda samotu, jsem uzavřená samotářka. A co? Nic. Jen to, že mě spolužáci odsunuli stranou hned v prváku. Stejně o jejich přízeň nestojím!? Nebaví mě každé odpoledne vysedávat na lavičce a popíjet, kouřit, říkat trapné vtipy, po večerech chodit do barů a na diskotéky a hrát si na dokonalé lidičky jako z amerického seriálu! Taková nechci být a nejsem!
Tak proč mě to trápí? Proč se mi posmívají a mají mě za terč všech vtípků? Čím jsem si to zasloužila?
Kéž by tady byla Aneta, moje jediná a nejlepší kamarádka, ale je tomu již dávno, co se odstěhovala... Teď nemám nikoho.
Probírám své myšlenky a pocity a nevnímám okolí. V mém nitru probíhá nelítostný boj o to, co je pravda - je problém ve mně, nebo v nich? Kde je vlastně chyba?
Po tvářích se mi rozkutálejí slzy. Kap, kap, kap. Jedna za druhou. Znovu a znovu. Den co den.
Cítím se bezvýznamná...
Z dumání mě vytrhne zvuk praskajících větviček.
Co to?
Než si otřu zaslzené oči, abych viděla ven na palouček, už stojí u stromu opřený o kmen a hluboce oddechuje. Kluk přibližně mého věku, odhadem jen o kousek vyšší než já, krátké vlasy, hluboké černé oči, žádný hezoun, ale vypadá mile. Ani si mě nevšiml. Po chvíli se rozhlíží kolem a polekaně uskakuje, jakmile si uvědomí mou přítomnost. Následujících několik sekund na sebe tiše hledíme.
Schovávám se zde před světem a z jeho očí čtu, že i on před něčím, či někým, utíká.
"Smím si také sednout?" ptá se plaše.
Jen souhlasně přikývnu a on padne na zem naproti mně.
Ukryti před světem v kmeni stromu sedíme zde spolu téměř do setmění, a přestože nepadne jediné slovo, nějak si rozumíme, cítíme se stejně odstrčení, vyvržení, nechtění...

***

Další den po škole se opět ukrývám do dutiny. Vzpomínám na další nemilý den, na opovržení, které mi znovu spolužáci předhodili, a v duchu doufám, že ten kluk zase přijde.
Předchozí den mi bylo v jeho přítomnosti dobře.
Přišel. Dlouho jsme mlčky znovu seděli a poté navázali nesmělý rozhovor.

***

Povídání, příběhy, problémy a názory se staly naším každodenním chutným chlebem. Nemuseli jsme nic vyslovit nahlas, přesto jsme jeden druhému rozuměli, jako bychom si četli myšlenky. Vzájemně jsme v sobě našli spřízněné duše.
Jmenoval se Viktor a časem jsem ho pozvala i k nám domů, kam poté chodil převážně oknem po večerech a znovu a znovu jsme trávili čas povídáním, našli další společné zájmy a já byla po dlouhé době šťastná.

***

Jeden z těch večerů jsem se rozhodla Viktora představit mamince...
Mamča sedí ve své ložnici a donekonečna telefonuje. Znovu. Štve mě s tou věčnou prácí a tak si dovoluji ji přerušit:
"Mami, máš chvilku?"
"Vydrž zlatíčko! Ano pane Hrubý, samozřejmě, že..."
"Mami?"
"Počkej!" křikne na mě.
"Jenže já bych ti chtěla někoho představit..."
"Teď ne, vidíš snad, že telefonuji!?"
Sklopím zrak, beru Viktora za ruku a odvedu ho zpět do pokojíčku. Proklínám ji! Ani se neotočila!
"To snad není možné! Nenašla si na mě chvilku času! Teď ani nikdy předtím!"
"Nehněvej se na ni," konejší mě Viktor.
"Je hrozná, vůbec si mě nevšímá, nevyslechne si, jaké mám problémy, nehledí na mě a mé potřeby! V ničem!" nadávám.
"To není pravda, určitě tě má ráda."
"Skutečně? Vždyť to nedává vůbec najevo!"
Usměje se a obejme mne.
"Určitě tě miluje, jsi přeci její dcera."
"Hm..." zabručím.
"Musím už jít, je pozdě," omlouvá se vzápětí.
"Dobře. Zítra ve stromě?"
"Ano."
Zamává mi, seskočí z parapetu do trávy a odchází po chodníku pryč.
A mámě ho nepředstavím! Nezaslouží si to! Když jí nestojím o pár minut času, tak ona mně také ne!

Matka

Já se z té práce zblázním. Dokonce si myslím, že zanedbávám dceru! Mám toho nad hlavu, ale musím. Je mou povinností se o Lucii postarat, když to nedokáže její otec. Což o to, on by to zajisté dokázal, ale nechce! Prevít jeden! Ty tahanice po soudech kvůli alimentům nemají konce.
A proto se nemůžu hněvat, že se dceři tolik nevěnuji, když pořád pracuji, třebaže mne to vůbec nebaví a neuspokojuje. Dělám to přeci pro ni. Pro Lucku. Aby měla teplo domova, co na sebe a hlavně něco k jídlu.
Pracovala jsem celé hodiny. Od rána do večera. Každičký den. Jeden jediný večer, kdy jsem skončila dřív a chtěla vzít Lucii do restaurace na večeři, mi pokazil klient Hrubý - neustále jsme spolu po telefonu řešili jeho odpolední bouračku a on ne a ne pochopit, co dělat, jak to řešit. Musela jsem pak celý večer telefonovat místo něj.
"Mami, máš chvilku?"
Do mého pokoje vstoupila Lucie zrovna uprostřed rozhovoru s Hrubým.
"Vydrž zlatíčko!" odbyla jsem ji. "Ano pane Hrubý, samozřejmě, že..."
"Mami?"
"Počkej!" křikla jsem.
"Jenže já bych ti chtěla někoho představit..."
"Teď ne, vidíš snad, že telefonuji!" ukončila jsem rychle její snahu a hledala potřebné papíry.
Lucie odešla.
Jen co dotelefonuju, půjdu za ní. Slibuji v duchu a už jsem zase u autonehody. Po pár minutách položím mobil, vyplním zbývající papíry a oddechnu si. Konečně trocha času. Snad je ještě nějaká restaurace otevřená...
Jejda, ta Lucie, co to chtěla? Někoho mi představit? Cože? Představit? Mně? Pročpak tak najednou? Už dlouho spolu nevycházíme, téměř se mnou nemluví a teď mě oslovila...
Ona má kamarádku? Mívala jedinou na základní škole, tehdy se ještě usmívala a radovala ze života, ale co se Aneta odstěhovala, chodívala Lucie sama. Vždy byla samotářka, tudíž mi její uzavřenost nepřišla divná. Taktéž jsem jako mladá dívka bývala samotářka.
Avšak zvláštní byla tato dnešní změna - mluví ke mně, někoho mi chce představit! Kamarádku? Kamaráda? Nebo dokonce přítele? Že by měla chlapce? A já si díky přemíře své práce ničeho nevšimla. Jsem hrozná matka!
A to je ta osoba zde?
Lekám se přítomnosti cizího člověka v našem bytě a ihned se doběhnu podívat k Lucce do pokoje.
Ona sedí za psacím stolem a připravuje se na zítřek do školy.
Neslyšela jsem, že by dotyčný odešel, ale nikdo s ní v pokoji není...
"Tak koho mi chceš představit?" ptám se zvědavě a zároveň opatrně.
"Nikoho!" odsekává naštvaně.
"Ale vždyť jsi..."
"Co?"
"Říkala jsi, že mi chceš někoho představit."
"Neříkala. Nikdo tu není, copak jsi slepá?"
Odmlčím se.
"Nemáš hlad?" ptám se po pár sekundách.
"Ne."
Večeře v restauraci se tedy nekoná.
Poraženě odcházím.
A zase jako dřív. Ta věčná zeď mezi námi.
Nemohu ji k ničemu nutit, nebo na ni řvát. Tím bych nic nedocílila a byla bych ještě horší, než jsem nyní...
Je to zvláštní. Velmi dobře si vybavuji její nadšený tón hlasu, jenž mi před chvílí vyrušil telefonní hovor. Chtěla mi někoho ukázat.
A teď tvrdí pravý opak? Jestli jí to samotářství neleze na mozek... Skutečně bývá stále sama. Měla bych se jí víc věnovat, jenže pokud budu kašlat na práci, budeme na tom po finanční stránce špatně. Nechci, aby má dcera žila v chudobě!
A stejně o mou pozornost již dávno nestojí.
Jak jí mám pomoci?
Možná bych ji mohla vzít k nějakému lékaři, asi psychologovi. Třeba by s ní probral to její samotářství a zjistil, co jí trápí... Když to nedokážu já, tak snad...

***

Dlouho jsem Lucii podněcovala, že když nechce mluvit se mnou, mohla by si popovídat s psychologem.
Stále dokolečka odmítala a pak ze dne na den svolila.
Zvláštní...
Dala jsem ji tedy adresu a domluvila pro ni s doktorem Nejedlým schůzku.
Doufala jsem, že jí pomůže a mně také...

Dcera

Máma je nemožná! Myslí si, že jsem magor! Nutí mě, abych šla k psychologovi. To přeci není normální? Měla by k němu jít sama! Pořád jen pracuje, nic jiného nezná. Ona, workoholik, patří k psychoušovi, ne já!
Svěřila jsem se se svým aktuálním problémem Viktorovi a dlouho jsme o tom spolu diskutovali.
Divila jsem se sama sobě, ale přesvědčil mě, že to není úplně špatný nápad. Vždyť máma to zajisté myslí dobře, chce se semnou znovu sblížit a neví si rady, tak žádá o pomoc doktora. Měla bych tam prý jít, vždyť jednou návštěvou nic nezkazím.
"Pokud to k ničemu nepovede, nemusíš tam dál chodit," poučoval mě.
Dlouho do noci jsem pak o jeho slovech a názorech přemýšlela. Nechtěla jsem tam jít. Jsem přeci normální, ale na druhou stranu, jak říkal Viktor: proč to nezkusit?
Když to nebude dobré, nemusím tam pak už chodit. Ale třeba to dobré bude. Možná, že mi pomůže se toho samotářství zbavit a já budu mít kamarády a s mamčou si budeme zase povídat...

***

A tak dnes stojím před vysokou prosklenou budovou, kde ve třináctém patře má svou kancelář, nebo ordinaci?, můj psycholog, pan Nejedlý.
Přecházím nerozhodně po chodníku dole, přemlouvám se vstoupit dovnitř a najednou mě napadá, že mě teď doktor bezpochyby sleduje zpoza okenního skla, které z mého pohledu vypadá jako zrcadlo.
Přepadává mě strach a dávám se na útěk za nejbližší roh, zastavuji, nohy se mi málem podlamují a ruce klepou.
Do mého zorného úhlu vstupuje Viktor.
Co tu dělá? Slíbil přeci...
Nepřála jsem si, aby šel se mnou a on mé rozhodnutí respektoval!
Ale nyní se ukazuje, že ne tak docela.
Ukrýval se a pozoroval mě zpoza rohu!
Na chvilku mě objímá, šeptem utěšuje, poté něžně bere za ruku a vykročí zpět k budově. Nervózně ho pomalu následuji. Nespěchá na mě.
Dole pod zrcadly mi ještě promlouvá do duše a já se konečně odvažuji doktora navštívit.

***

Kupodivu se po několika týdnech ukazuje, že sezení u psychologa nejsou vůbec k zahození. Překvapuje mě, jak dobře se mi s ním povídá. Nejedlý mi dokonale rozumí. Vyprávím mu o všem - o spolužácích, co se mi posmívají, stromě, kde se schovávám, Viktorovi, Anetě, problémech s mamčou, o svém samotářství...
Tato sezení a rozhovory mi pomáhají, cítím se lépe.
Znovu pociťuji, že štěstí a radost ze života stoupá výš, stejně jako ten den, co jsem poznala Viktora.

***

Jednou přišel Nejedlý na schůzku k nám domů:
Povídám si s ním bez máminy přítomnosti u mě v pokoji.
Nečekaně do místnosti skočí oknem Viktor a já ho doktorovi představuji.
Šokován jeho náhlým vstupem, kývne psycholog na pozdrav, loučí se a odchází si vypít kávu, jež mu maminka připravila a která již určitě vystydla.
Zajisté nám chce dopřát trošku soukromí.
"Tak vidíš, že jít k psychologovi nebyl zlý nápad," konstatoval Viktor.
Přitakala jsem.
Pustil naši oblíbenou písničku a společně jsme s úsměvem na rtech tančili, jako už častokrát předtím...

Matka

Nervózně pochoduji po kuchyni.
Lucie několik týdnů navštěvovala psychologa a já si u ní nyní všímám jistých změn, dobrých změn - je šťastnější, těší se z každého nového dne, směje se, a to mi dělá obrovskou radost. Jediné, co mě trošku mrzí je, že mi Lucie stále nepředstavila svého přítele Viktora.
Ano, znám jeho jméno - Lucie se odvážila mi prozradit, že se spolu scházejí, avšak na představení ještě nedošlo.
Přesto jsem teď nervózní, když doktor sedí u Lucie v pokoji.
Dnes mi totiž oznámí výsledky jejich četných sezení.
Jsou tam už docela dlouho!
Následně vejde Nejedlý za mnou do kuchyně, sedne si a pije studenou kávu.
Několik dalších minut mi vysvětluje své pozorování a to co mi závěrem oznamuje, jsem ani ve snu nečekala...

***

Zavírám za psychologem dveře a stále nechápaje nahlížím pootevřenými dveřmi k Lucince do pokoje.
Raduje se, tančí a dokonce zpívá. Snad nikdy jsem ji neviděla takhle šťastnou, tak usměvavou, ani v době, kdy se přátelila s Anetou.
Po tváři mi tečou slzy.
Tančí tak krásně, má k tomu talent, děvčátko moje!
Její tanec má jedinou vadu - chybí taneční partner...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.