Quo?

14. ledna 2017 v 17:16 | Romana |  Něco jako básně


Quo?


Máš to v hlavě také?
Zastavit, zavřít oči a přát si, ať na chvilku počká vše.
Půjdeš do toho se mnou?
Možná dnes se zrodí a zítra zase zemře.

Anebo také ne...

Listy třepotají se ve slunečním svitu, dole ukrývají nekonečno.
Cítíš, jak se nás dotýká?
Tiše mluví do mě, do Tebe. Našeptává, co nebylo vyřčeno.
Co nedokážeme vyslovit, ale máme to v sobě.

A říká se, že jsem bláznivá...

Možná, že bych neměla poslouchat.
Možná by bylo jednodušší vrátit se do "reality".
Avšak ten hlas uchvátil mě, mé srdce,
objal mě, skrz naskrz prošel a nikdy se mě nenasytí.

A já jeho také ne...

Upřímnými slovy pomalu sbírá mé střepy.
Jediným pokusem vkládá je na správná místa.
Nestačím se divit, jak do sebe zapadají.
Nevěř tomu, že se vůbec nebojím a že si jsem jista.

A říká se, že jsem šílená...

Strach je přirozený, ale ten sladký hlas.
Kdybych měla křídla, vzlétnu tam nahoru.
Jenže to nejde, jsem člověk, létat nemohu.
Dnes ještě rozhodně ne.

A zatím poslouchám a přemýšlím...

Víš, říkala jsem si, že ze střípků nikdy nebude celek.
A přesto... Vidíš, jak se usmívám?
Třeba mi klepe na dveře.
Tiše, prosím. Poslouchám.

A kdo říká, že zítra nemohu letět?


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.