V kleci z porcelánu

25. listopadu 2016 v 17:30 | Romana |  Něco jako básně


V kleci z porcelánu

Tam za bílou mříží,
kde bledé ruce na kolenou kříží,
s hlavou k zemi skloněnou,
prochází cestou pekelnou.

Křídla polámaná má,
porážku za mrtvým pohledem ukrývá,
srdce z těla vyrvané,
po mnoha letech snahy zklamané.

Sedí tu v zimě, nohy z ledu,
malovaný hrníček je plný jedu.
Zaživa pohřbená,
na tisíckrát zlomená.

A slaný potok pramení v kleci z porcelánu,
kam zavřeli křehkou ženu.

Tmu pozoruje chladnou tváří,
pouze bílé mříže kolem září.
Za zvuků ticha život plyne dál,
bolí, když svět jí tak moc lhal.

Listí na strom už nikdo nevrátí,
odemkni, než vzteky celu vymlátí.
Ale... Vězeňský klíč na dosah ruky leží,
proč stále sedí a pryč neběží?

Mozaiku života poskládá,
když dostane prostor, který si tak žádá.
Jedinečnou šanci má,
pročpak klíč ze země nezvedá?

A slaný potok pramení v kleci z porcelánu,
kam zavřeli křehkou ženu.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.