Spřízněné duše, epilog

28. září 2016 v 11:10 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Určitě se nyní ptáte: a co bylo dál?
Pokračovala Lucie v psaní příběhu.
Můj vztah s Viktorem byl hluboký a představa, že se nebudeme vídat, mě ubíjela. Nesla jsem to opravdu hodně těžce. Vy, mamka, Robin... neměli jste to se mnou lehké... já vím... uzavírala jsem se do sebe, dusila se smutkem a nikomu neřekla, že mě ničí stesk po nejlepším příteli. Jak bych mohla? Vždyť jste ho, kromě pár letmých zmínek, nikdo neznal.
Jak víte, začala jsem pak navštěvovat psychologa. On i vy jste mi moc pomohli. Dokonce mě jeho práce zaujala natolik, že jsem se rozhodla psychologii studovat a věnovat se jí v profesním životě a pomáhat lidem s obdobnými problémy.
Nikdy jsem vám o Viktorovi nevyprávěla. Dnes si však konečně zasloužíte slyšet pravdu - Viktor neexistoval. Ano, žil pouze v mé hlavě. Bylo těžké tomu uvěřit. Představa, že není a nebyl skutečný... jednalo se přeci o mého přítele, rozuměli jsme si... nedokázala jsem uvěřit, že by... ne, naštěstí úplně neodešel… navštěvoval mě pak, ale méně a méně, až jsem ho vídala jen jako vzdáleného chodce, stín v mlze. Takže skutečně jen výplod fantazie?, ptala jsem se sama sebe…
Navštívila jsem dutý strom, kde nad vchodem bylo vyryté písmeno "L". Nic víc... bolelo to. Nemohla jsem tomu věřit. Řetízek jsem měla na krku. Dal mi ho! Viktor mi ho daroval!, křičela jsem uvnitř sebe.
Dnes, když se nad tím zamyslím, je to vlastně vtipné. Sama jsem lezla po střeše rozpadající se fabriky a křičela do prázdna. Kolik nocí jsem osamoceně prochodila městem? Kdepak jsem jen vzala ten vánoční stromek? A když jsem ho táhla domů, ve které louži jsem zahlédla lesknoucí se řetízek?
Blázen…
Mnoho nocí jsem proplakala. Pravda mě ubíjela.
Když jsem pak ještě jednou potkala Viktora, bylo to úplně naposledy, věděla jsem již, že není skutečný. Tehdy se usmál a řekl poslední: "Sbohem, Lucie." Zabolelo mě u srdce, nicméně zároveň i zahřálo. Bylo jisté, že ho už nikdy neuvidím, ale taky jsem věděla, že chvíle strávené s ním, byly nejzářivější v období mého temna. Lepšího kamaráda jsem si přát nemohla. Byl tu sice pouze pro to, abych překonala přechod do nového prostředí a zapojila se do kolektivu neznámých lidi, ale...
Výplod mé fantazie?
Skutečně?
Směšné...
Viktor...v jednu chvíli nejbližší kamarád a za okamžik...
Vždy záleží na tom, z jakého úhlu se díváte. Avšak musíte se dívat pořádně, prozkoumat všechny možnosti, jinak ledacos přehlédnete. Vím, že Viktor neexistuje, avšak pro mě bude navždy strážným andělem, který přišel a byl mi podporou.
Jsem blázen? Možná... a kdo není? I vy jste. Všichni jsme divní. Zkrátka - každý z nás něco má. Přiznejme si to. Někdo se utápí v alkoholu, jiný trpí samomluvou, či naopak nemluví skoro vůbec a hned se o něm říká, že není normální, někdo se sebepoškozuje, jiný je posedlý učením, workoholismem, ten či onen má nějakou úchylku, a mnohem horší, než jsem zmínila. I zamilovaný člověk je vlastně blázen. Pravda, že ano?
A každý z nás má své tajemství…
Poslední strana, řádek, slovo. Dopsala a věděla, že tento text nikdy nedá přečíst živé duši. Spis založila do krabice, odnesla ji zpět na půdu a uložila pod starý gauč, na který se posadila. Očima bloudila po místnosti, prohlížela si uskladněné věci, pavučiny, obrázky namalované v usazeném prachu. Při každém výstupu na půdu, zde jeden zanechala. Po chvíli vstala, nakreslila do prachu srdce a odcházela. Ve dveřích se ještě otočila, pohlédla do místnosti, usmála se a zašeptala: "Dobrou noc."



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.