Spřízněné duše, kapitola 31.

26. září 2016 v 21:20 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Ani mně se do vily mezi spolužáky nechtělo. Věděla jsem, že já středem pozornosti nebudu, obavy přesto převládaly. Svíral mě strach ze setkání s Robinem. Je tam? Skutečně se mu líbím? Oslovil mě Lucinko... Sice své jméno slýchávám takto zdrobnělé nerada, ale od něj... je to jiné. Lehce vzrušivé pohlazení. Má mě rád? Mohla by to být pravda?
Většina hostů již odpadla, blížila se pátá hodina ranní a v obývacím pokoji postávalo jen několik osob. Pavel, Sabina, Dalibor, další tři spolužáci a... Robin... všichni, až na něj, se hned seskupili kolem Oliny a napjatě poslouchali každé její slovo.
Chtěla jsem vzít do zaječích. Srdce bušilo o závod. Bázeň a nervozita mi podrážely kolena. Utéct, jak jednoduché.
Robin spolužáky nevnímal, díval se upřeně na mě, přišel a zašeptal: "Bál jsem se o tebe."
"Promiň, že jsem se neozvala…" špitla jsem.
Sevřel mě v náruči a já si přála, aby mě už nikdy nepustil. Zlehka mě pak políbil na rty. Přestala jsem vnímat svět, letěla, tělem mi procházelo vzrušující zářné chvění... tak nové, tak úžasné, tak intenzivní... vzájemný pohled našich očí řekl mnohé, odpověděl na všechny otázky.
Robin mě chytil za ruku a odvedl mezi přátele. Tiše jsme poslouchali rozhovory spolužáků, kteří se samozřejmě nejprve Oliny vyptávali, nyní ji však taktně nechali v klidu a vyprávěli 'vtipné historky z natáčení'. Proč připomínat těžké chvíle?
Rozednilo se, slunce rozsvítilo krásné novoroční ráno. Naše parta posedávala až do devíti hodin a po snídani se rozešla. V patře jsem si vzala batoh a v Robinově doprovodu, i přes Sabinin nesouhlas, vyrazila domů. Proč ve vile zůstávat déle? Ti, kteří zůstali, jdou spát. Zdá se, že všechno je tak, jak má být...
Zima nás cestou rozklepala. Než jsme dorazili k nám, zapletené prsty prochladly, nosy mrazem zčervenaly, a tak jsem Robina pozvala na čaj. Celou procházku a nyní i v kuchyni u stolu jsme si povídali, smáli se, dotýkali, líbali se. Neznámé, vzrušující, bláznivé, vzácné... nádherné.
Jakmile jsem mu začala před polednem na rameni usínat, zvedal se k odchodu. Mamka dorazila od Vaška právě ve chvíli, kdy Robin vyšel ze vchodu paneláku. Pozdravili se, popřáli si do nového roku a prohodili pár slov. Trošku překvapeně za ním hleděla a pak svůj tázavý pohledem stočila ke mně, doposud stojící ve dveřích bytu. Červená, plna studu, usmívala jsem se štěstím. Nemusela jsem říct jediné slovo a mamka hned věděla, která bije.
"Myslela jsem, že jsi spala u Sabiny?" ptala se zvědavě, zatímco si vařila kafe a mně bylo jasné, kam otázkou míří.
"Jo, spala. Rob mě jen doprovodil domů. Dali jsme si čaj."
"Čaj?"
"Čaj."
"No, dobře. Vždyť už jsi dospělá, Lucko… dnes je ti osmnáct! Všechno nejlepší!" přistoupila a objala mě.
"Mami..."
"Ano?"
"Mám tě ráda."
"Já tebe taky, holčičko."
"Jsi skvělá máma!"
"A ty nejúžasnější dcera na světě."
I když jsme si kolikrát prudce vyměnily názory, ne vždy jedna s druhou souhlasily, občas mlčely, chybovaly a každá měla svou hlavu, bylo jasné, že lepší mámu mít nemůžu.
Pozorujete občas svět kolem sebe? Pokud ano, zajisté jste si všimli, že nejste jediní, kdo má problémy a při tom sledování jste si určitě uvědomili, že vaše potíže nejsou tak strašné, jak se na první pohled mohly zdát... tohle jsem v posledních dnech začala chápat. V životě nejde jen o mě. Jsou tu i jiní lidé, kteří stojí za povšimnutí; tací, které bychom měli vnímat a ne obcházet netečně obloukem.
Únava mě dostihla. Po třiceti hodinách bdělosti bych očekávala hluboký nerušený spánek, leč nespala jsem dobře. Klidný odpočinek narušovaly temné sny - Viktor se mi ztrácel. Přátelství z ničeho nic ukončil, smířlivě mě opouštěl a nedával mi jedinou šanci ho jakkoli zastavit. Mohla jsem se snažit sebevíc, přesto k němu nedokázala udělat jediný krok, nohy neposlouchaly, zkameněly.
Ten sen mě probudil kolem šesté hodiny. Již se setmělo, fičel vítr a stíny větví klouzající po stěně pokoje, jako by se vysmívaly, nevěstily nic dobrého, našeptávaly mi, ať se vydám ven. Slyšela jsem slova, anebo se mi to jen zdálo? Ten vítr... ne, skutečně slyším hlasy: "Jdi ke stromu... čeká na tebe... musí s tebou mluvit..."
Halucinace? Jsem normální? Co to je? Kdo to je? Nikoho nevidím?! Proč slyším hlasy? Nechci! Nechci je poslouchat! Musím pryč!
Rychle jsem se oblékla a vyskočila oknem ven, aby se máma nezajímala, kam teď večer odcházím. Pravděpodobně by se bála a nechtěla mě pustit. Cožpak jí můžu říct o Viktorovi? Že jdu za ním? Že za ním chodím takhle po večerech často? A celou dobu jí to tajím? Svojí mámě? Nejlepší mámě na světě?
Sakra! Co se to se mnou děje?
Hlasy v hlavě mě hnaly městem. Běžela jsem jak smyslů zbavená, nechápala, ohlížela se, hledala toho, kdo ke mně mluví, ale nikde nikdo. Jen já. Sama. Pomatená.
Jistě jsem věděla jen to, že musím ke stromu za Viktorem. On mi pomůže. Vše vysvětlí. Vždycky mi odpověděl na jakoukoli otázku. Je přeci můj nejlepší přítel. Věrný rádce, který mi otevírá oči, učí mě poznávat svět, najít samu sebe. Viktor... Cizinec... má spřízněná duše...
"Kde jsi?" zakřičela jsem do tmy. V dutině stromu nečekal. "Viktore!" volala jsem zoufale a z očí mi tekly slzy. Že by snad opravdu odešel? "Kde jsi?"
"Tady," zašeptal mi za zády.
Otočila jsem se a skočila mu kolem krku. "Bála jsem se..."
"Pročpak?"
"Že ses mi ztratil, opustil jsi mě. Prostě... zdálo se mi, že jsi odešel a ..."
"Jsem tady..."
Pustila jsem ho, otřela si slzy a podívala se mu do očí. "Ano. Jsi tu a zůstaneš."
"Ne..."
"Cože?"
"Bohužel budu muset odejít, Lucie."
"Co? Proč?" nechápala jsem.
"Protože nastal čas."
"Čas na co?"
"Jak se to říká... je čas jít o dům dál..."
"Kam? Ne! Promiň, já... to nechápu...?"
"Nalezla jsi přátele... Sabinu, Olinu... lásku u Robina... máš úžasnou matku... máš vše důležité..."
"Ale… proč bys musel odejít?"
"Pomohl jsem ti otevřít oči, aby ses mohla dívat na svět z různých stran. Ukázal, že není pouze jeden směr, že není jen jedna předurčená cesta, ale že máš vždy na výběr. A především, že tu nejsi na nic sama."
"Nejsem, mám tebe..."
"Nemáš... já přeci nejsem skutečný..."
Nechápavě jsem na něj pohlédla.
"Lucie, podívej se na mě. Kdo jsem? Jen Cizinec, který přijde, když hledáš pomoc, když potřebuješ někoho blízkého, komu se můžeš svěřit, kdo tě pochopí, utěší, rozesměje... ale přesto jsem nikdo. Jsem osamělý tulák, neschopný života mezi lidmi...
To, co jsi od života žádala, a možná dostávala ode mne, jsi našla u přátel a rodiny. Čeká tě ještě hodně dlouhá cesta. Neboj, nepůjdeš po ní sama. Po mém boku však ne, ale společně s jinými lidmi... to je skutečné, tam je tvůj život, podívej se... tam, ne se mnou..."
"Ale... já ještě nejsem připravená..."
"Jsi... musíš to přijmout."
"Nemusím! Nechci! Nechci tě ztratit!"
Chvíli mlčel a pak zašeptal: "Mám tě rád. Jsi úžasná bytost."
"Nedělej mi to, nechoď..." prosila jsem.
"Sbohem..."
"Ne!" Chtěla jsem ho chytit a nepustit... zmizel... v jednom okamžiku tu stál, a najednou...
Klesla jsem na zem, obličej schovala do dlaní a plakala.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.