Spřízněné duše, kapitola 30. (část 2/2)

20. září 2016 v 21:41 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Ani se mi tam nechce..." konstatovala jsem.
"Mně taky ne."
"Budeš terčem..."
"No, právě. Každej se bude ptát…" Odmlčela se a pak vzdychla. "Lucko..."
"Ano?"
"Myslíš, že mě nesnášej?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Jednoduše - jsem mrcha..."
"Jo, to jsi."
"Díky za upřímnost."
"Mám ti radši lhát?"
"Ne, nelži. Jsi jediná, kdo mluví upřímně a Sabča taky. Ostatní se přetvařují. Lezli mi vždycky do zadku, tvářili se jak největší kamarádi a přitom, když by člověk potřeboval skutečně pomoc, tak by se nejspíš otočili zády."
"Vidíš to moc černě. Je tam určitě víc dobrejch lidí..."
"Koho máš na mysli?" podívala se na mě.
"Třeba Pavel není špatnej, a Robin s Danem..." začala jsem vyjmenovávat.
"Dan není moc společenskej, ani jsem s ním nikdy pořádně nemluvila, neznám ho. A Pavel má oči jen pro Sabinu..."
"Já vím..."
"Taky sis toho všimla?"
"Nevšimla. Až dneska mi Sabča řekla, že spolu chodí."
"Cože?" ptala se nevěřícně Olina. "Oni jsou spolu?"
"Ty to nevíš?"
"Nevím… Konečně se dali dohromady… to je super!"
"Je to čerstvá novinka. A ty sis všimla už dřív, že se Sabča Pavlovi líbí?"
"To bylo přece úplně jasný."
"Já si vůbec nevšimla..."
"Stačí se dívat kolem sebe, Lucko, a uvidíš hned, kdo se komu líbí… třeba jako ty Drobkovi..." mrkla na mě.
Přeběhl mi po zádech mráz. "Já a líbit se Drobkovi? Kdes to vzala? Nelíbím se mu. "
"Líbíš. Vidím to. A on tobě taky. Koukni, jak se červenáš. Jsi celá rozrušená a to jsem se o něm jen zmínila!" smála se.
Praštila jsem ji pěstí do ramene. "Co by se mnou asi tak dělal? Vždyť má holku."
"A kde by ji vzal, prosím tě? Pokud je mi známo, tak je už dva roky sám."
"Jak to víš?"
"No... naposledy chodil se mnou... to bylo v prváku, jen tři měsíce a pak jsme se rozešli. Neboj…"
"Já se nebojím," ohradila jsem se.
"Už je to dávno pryč, šlo jen o takový dočasný pominutí smyslů. Nic velkýho. V podstatě jsme spolu vlastně nic neměli. Dodnes se jeden druhýmu vyhýbáme. Nerozuměli jsme si předtím a ani teď. Že je sám, vím od Sabči."
"Hm… je to ale divný… takovej pěknej kluk a je sám."
"Já měla pravdu, líbí se ti, viď?"
"Jo."
"Tak na co čekáš?"
"No... já... já jsem s nikým ještě nechodila."
"Si děláš prdel?"
"Ne," odsekla jsem. "Na tom není nic divnýho! Je mi teprve... osmnáct."
"OK. V pohodě, vždyť nemusíš šu… souložit hned od patnácti... no… a kdy máš narozky, Lucko?" otočila téma. Pravděpodobně vycítila, že se na téma chození dál bavit nechci.
"No vlastně... dneska," špitla jsem.
"Dnes? Ty jsi narozená na Nový rok?"
"Jo, dokonce jsem první novoroční dítě onoho roku."
"Jé, to je hustý! Taková naše raritní Lucka!"
"Není na tom nic zvláštního... je to den, jako každej jinej v roce..."
"Jo, máš pravdu, ale to je jedno - takže přeju všechno nejlepší!" Objala mě a dala pusu na tvář.
Zrovna v tu chvíli vyšla ze dveří parta čtyř kluků: "Sakra, tady se to pěkně zvrhlo! Můžeme se dívat, holky?"
"Sklapni!" odpálila ho Olina.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.