Spřízněné duše, kapitola 30. (část 1/2)

20. září 2016 v 21:39 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)


"Je mi zima," oznámila jsem Olině. Mrazem mi křehly prsty.
"Mně taky..."
"Kde teď vlastně bydlíš?" zděsila jsem se. Má kam jít?
Záludně se usmála. "Pojď, dáme si čaj."
"Dobře."
Autobus nás dovezl na sídliště ležící na opačném konci města. V nejvyšším patře jednoho z paneláků odemykala Olina dveře a já se ptala: "Takže tady teď bydlíš?"
"Jo… a nejsem tu sama..."
Tázavě jsem pozvedla obočí. Že by s přítelem?
"Je to na delší povídání... pojď dál a potichu."
Zvláštní vzrušující pocit. Zmatení, že Olina nebydlí sama, a především otázky... kdo je ten neznámý spolubydlící? Proč se Olina potutelně usmívá? Znám ho?
Zavřely jsme se v kuchyni. Nejprve jsem zavolala Sabině a vyslechla kupu nadávek za to, že mám vypnuté zvuky a nezvedám jí hovory. Dál jsem rychle přečetla zprávu od Robina: Kde jsi, Lucinko?
Ach… bušící srdce. Lucinko…
"Co se děje?" zbystřila Olina.
"Nic, jen mě překvapuje, kolikrát mi Sabina volala."
Přikývla, já schovala mobil a posadily jsme se ke stolu.
"Takže...?"
"Takže... vítej v mém novém domově. Nic luxusního, jen tahle kuchyně, můj pokojík a... pokoj mé babičky..."
"Cože? Jako... ta neznámá babička, o který ani nevíš, jestli vůbec žije?"
"Přesně ta."
"Mazec..."
"To mi povídej. Když se to stalo a najednou se tam objevila Protivová..."
"Počkej, počkej... Protivová? Naše matikářka?"
"Jo."
"Protivová je tvoje babička?"
"Jo," zopakovala s ledovým klidem.
"Fakt?"
"Jo. Je to hustý, já vím. Ještě teď to sama nechápu."
"Šílený. Vždyť se s ní vídáš skoro denně."
"No právě a nic jsem netušila..."
"A ona?"
"Věděla to celou dobu."
"Kecáš!?"
"Ne. Už skoro tři roky mě učí, ví o mně a nic neřekne, potvora. Chodila kolem, jako cizí člověk, těžkej nezájem."
"To nechápu..."
"No… když se s matkou rozhádaly... nevím, jak to tam přesně proběhlo, nechce o tom moc mluvit... babička jí zkrátka slíbila, že se nám bude vyhýbat. A tak mě nehledala… prý byla na dceru vždycky hodně přísná..."
"Což k ní sedí," skočila jsem jí do řeči.
"Jo, to sedí. Známe matikářku dobře… matka ji nesnášela. Nechtěla, abych se s babičkou stýkala, aby nemohla zasahovat do matčiny výchovy těmi svými pravidly, příkazy a zákazy, abych jednou nebyla tak nešťastná, jako z ní byla matka... tak nějak mi to babička zběžně vysvětlila. Měly hodně špatnej a složitej vztah... dcera divoška a matka pedant, asi to holt nešlo dohromady… no a tak jsme se nevídaly. Dokud mě nepřijali na gympl..."
"A to tvoje máma nevěděla, že tam babička učí?" Babička. Protivová. Oliny babička… koutky mi cukaly.
"V tý době byla už dávno v lihu. Určitě nezjišťovala, jestli se tam náhodou nepotkáme. Možná ji to ani nenapadlo. Tou dobou jsem matku stejně už dávno nezajímala a na nějakou babičku si určitě nevzpomněla..."
Bylo zvláštní slyšet z Olininých úst takové milé slovo, jako 'babička'... znala jsem pouze nadávky a sprostá slova. Babička… chtě nechtě jsem se začala smát.
"Co je?"
"Nic, jen… promiň, Olčo, ale nějak nemůžu skousnout, jak mluvíš o Protivový - jako o babičce. Prostě to slovo 'babička' v kombinaci s Protivovou…" vybuchla jsem smíchy. Olina se nejprve podivila, pak její pohled zpřísněl a nakonec se smála se mou. Smích nešel zastavit a my se válely se po stole. Slzy nám tekly, břicha bolela.
Ozvalo se ťukání na dveře a vzápětí vstoupila matikářka. Ta malá protivná nekompromisní učitelka, vždy ve svém kostýmku a s uhlazeným drdolem na hlavě, tu stála v županu a papučích, ale s dobře známým drsným pohledem ve tváři.
"Dobrý den," zdravila jsem poslušně. Smích nás rychle přešel.
"Spíš dobré jitro. Jsou tři hodiny ráno milé dámy!"
"Nezlobte se, paní učitelko. My jsme se náhodou potkaly a zakecaly se a... já už jdu. Omlouvám se, že jsme vás vzbudily."
Čekala jsem hromadu výtek, ale s klidem řekla: "Lucie, nic se neděje, jen ještě seďte." Odměřený výraz se na chvilku vytratil.
"Děkuju, ale stejně musím zpátky, kamarádi mě už sháněli," vysvětlovala jsem a zvedala se.
"Přeci nepůjdete sama?" zhrozila se.
"To je v pohodě, jsem zvyklá," usmála jsem se a v duchu si plánovala procházku s kamarádem.
"Nepřipadá v úvahu! Olino, doprovodíš ji," přikázala.
"Jasná zpráva."
Takže Viktorův doprovod nebude… Ach jo.
"A u jakých kamarádů jste?" ptala se mě učitelka.
"U Sabiny Vašákové. Je tam většina spolužáků..."
"Jé… mohla bych tam, babi, taky přespat, prosím?" ptala se Olina. Já žasla nad tím zdvořilým slovíčkem a zároveň si uvědomila, že před nedávnem mluvila mnohem vulgárněji. Co se to s Olinou děje za změnu?
Protivová sjela mou kamarádku přísným pohledem. Cítila jsem její nelibost, že by měla Olinu pustit pryč. Už tak se zdála dost naštvaná, že její vnučka běhala někde venku celou noc a teď chce dokonce spát jinde. Nakonec však udělila propustku: "Můžeš, ale žádný alkohol, ani nic jiného!"
"Babi, vzhledem k tomu, co se stalo a jak jsem doteď žila... neboj, nemám k chlastání sklony..."
Pousmála jsem se. Oslovení 'babi' mě dostávalo do kolen.
Další tvrdý pohled. "Nu, dobrá. Vy na ni dejte, Lucie, pozor!"
"Dám, nebojte se." Kdyby jen tušila, že to 'ani nic jiného' už proběhlo…
Během cesty novoroční nocí mi spolužačka podrobněji vyprávěla, co všechno se dělo po té nehodě. Nechala jsem ji mluvit. Překvapovalo mě však, jak celou událost nesla v klidu. Kdyby se mi před několika hodinami nesesypala do náruče, nevěřila bych, že ji smrt matky vůbec nějak zasáhla. Jejich vztah asi doopravdy nebyl valný, možná proto tolik netruchlila. Anebo to v sobě dusila. Olina se dokázala skvěle přetvařovat; postavila si zeď, za kterou nikdo nevstoupil, pokud ho nepustila.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.