Spřízněné duše, kapitola 29.

23. srpna 2016 v 21:29 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Běž dál..." zaslechla jsem Viktora, rozhlédla se kolem, ale nikde ho neviděla. Copak blázním?
"Běž!" ozvalo se zprava. Leknutím jsem nadskočila.
Co to má být? To není možný!
"Čeká na tebe..." šeptal vlevo.
Nikde nikdo. Ulice zela prázdnotou. Jen vítr si pohrával se smetím.
"Lucie, běž..."
Hlas mě pobízel dál, dokud jsem nevykročila k domu. Vchodové dveře dokořán. Uvnitř vládl pokoj a naprostý klid, jako by všechny byty v domě lidé opustili; čas se zastavil, vše zamrzlo ve chvíli neštěstí. Ticho narušoval pouze můj dech a tlukoucí srdce. Rozsvítila jsem schodišťový spínač. Žárovka problikávala.
"Nahoru…"
Věděla jsem velmi dobře, kam jít; že místo, kde jsme ji nechaly ve spánku ležet, je tam ve druhém patře, ovšem jen jeho hlas mi dodával odvahy osmělit se k dalším krokům. Má chvějící se ruka sevřela zábradlí. Pomalu jsem stoupala vzhůru. Z patra zavanul chlad. Světlo zhaslo. Kde je další vypínač jsem netušila, jen bezvýsledně zašmátrala po holé zdi.
"Neboj se... jdi dál..."
"Já… nezvládnu to," odpověděla jsem.
"Zvládneš. Jsi silná..."
Vzhlédla jsem schodištěm vzhůru a záporně zakroutila hlavou. "Ne..."
"Ale ano... běž!"
Další krok. Pomalu. Jeden za druhým. Chodba druhého patra. Dveře bytu zlehka osvětlené městskou září. Nemýlím se, jsou pootevřené, skrz policejní pásky mohl někdo lehce vklouznout dovnitř.
Ano, někdo tam je...
Viktor?
Pootevřela jsem dveře a protáhla se do chodby bytu. Před očima mi probleskl obraz Olininy matky ležící dole na podlaze. Strašný sžírající pocit viny. Chtělo se mi křičet hrůzou, ale nevydala jsem jedinou hlásku. Hrdlo sevřené.
"Obývák..." zašeptal.
Stoupla jsem na práh místnosti.
Na křesle pod oknem kdosi seděl.
To přece není možný!?
Matka?
Popadl mě děs. "Ne," hlesla jsem jíkavě.
Postava vyskočila. Zakřičela.
Křičela jsem i já.
"Ticho! Lucie! Nekřič!" tišila mě Olina a přiběhla, aby mě uklidnila.
Kdesi v domě zaštěkal pes. Na chodbě se otevřely několikery dveře. Po chvíli, když se nic dalšího nedělo, jsme slyšely jejich postupné zabouchnutí.
Objala mě. Silně. Stiskla jsem ji stejně intenzivně. Klesly jsme na zem a plakaly. Možná, že se jednalo o strach, úzkost z neznáma, prožitý šok. Tady a teď, ve tmě, vedle místa posledního výdechu. Avšak nejhorší byl ten šíleně ubíjející pocit viny, jež jsme sdílely.
"Je mi to tak líto, Oli..."
"Já... nemohla jsem... nic dělat..." vzlykla.
"Můžeme za to..."
"Ne, je to moje vina..."
"I moje..."
"Jak to myslíš?"
"Neměla jsem tě poslouchat..."
"Cože?"
"Měly jsme tu zůstat."
"Ale... já…"
"Nechaly jsme ji tady ležet..."
Olinin nechápavý pohled.
"Na chodbě přece..."
"Ne, Lucko, to vůbec. Vyspala se a byla dobrá..."
"Cože?"
"Tu noc se to nestalo. Přišlo to až následující den. Ty... ty vůbec... ne, to ne. Ty za to nemůžeš. Jenom já..."
Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Už jsem se prohlašovala za vraha, ale nebylo to mé zavinění, i když jsem tu noc pochybila a hodně. Přesto mě smrt kamarádčiny matky nadále hodně deprimovala. Jak to, že za ni může Olina? "Co se stalo?"
Vzdychla. Po dlouhé odmlce začala útržkovitě mluvit: "Když jsem k ránu po tý naší noci v baru přišla domů, spala matka už ve svý posteli... ani jsem se nad tím nepozastavila… standard... víš... život s ní... s alkoholem a tím vším okolo, byl... 'normální', zkrátka můj život, moje realita... ve který jsem přežívala jeden podělanej den za druhým... pozvracená chodba byla běžnou situací... odporný… stejně tak to tady páchlo i v u chvíli... otevřela jsem okna, vzala kýbl, chodbu setřela a šla spát...
Vstala jsem až pozdě odpoledne. Stmívalo se. Ona ještě vyspávala. Došla jsem ji zkontrolovat, jestli dýchá... dýchala, ale já si uvědomila, že spí už moc dlouho. Tak jsem ji probrala alespoň k tomu jejímu mumlání... komunikovala a to bylo hlavní... odešla jsem vařit něco k večeři a za chvíli ji slyšela, jak vstala. Přišla za mnou, posadila se ke stolu a pozorovala mě. Já si jí nevšímala. Co mi je po tobě máti, říkala jsem si... kecám, i tak jsem ji po očku sledovala. Sklopila hlavu a dívala se na ty svý rozklepaný ruce... pak vstala, z ledničky vytáhla vodku, odšroubovala víčko - kolikrát jsem se nestačila divit, jak to s tou klepavkou dává, zavřela oči, zvedla lahev ke rtům... bezmocně jsem tam stála a pozorovala tu totální trosku. Humus. Alkohol ji zničil, byla tak ošklivá. Už dávno to nebyla ta moje… maminka..."
Olina vzlykala a já ji sevřela pevněji.
"Divný… ale ani jeden lok si nedala... pak stáhla ruku dolů, podívala se smutně na svůj odraz ve skle kuchyňský linky, přišla blíž ke mně a obsah lahve vylila do dřezu... flašku zašroubovala, postavila na linku, opřela se a se sklopenou hlavou řekla: 'Končím.' To bylo vůbec poprvý, co jsem od ní slyšela slovo náznaku, že by snad s alkoholem nemusela žít napořád... do tý doby jen chlastala. A ráda… fakt, že je pořád mimo, špinavá, pozvracená, ke všemu šlapka, nikdy neřešila... že má problém si prostě nepřiznávala.
Navečeřely jsme se a matka odešla do ložnice. Nebylo jí dobře, chtěla se z absťáku vyspat. Hned usnula… já prohledala celej byt, všechny lahve vylila a doufala, že další schovanou už nemá. A že jich bylo… už dávno jsem se nestarala, kolik toho vypije, ale když teď řekla, že by se chtěla pokusit s tím skoncovat… pořád to byla máma a já ji toužila mít zase normální… a zároveň jsem se bála. Bylo mi jasný, že jestli bude skutečně abstinovat, čekají nás těžký chvíle… hlavou mi lítala jedna myšlenka za druhou. Jak to bude skvělý mít zase mámu, že třeba někdy zajdeme do kina, nebo na koncert, pak hned nervy z toho, že bez alkoholu nedá ani jeden den. Máma - vysněná představa, nic víc..."
"Když je člověku ouvej, tak uvnitř doufá, že je ještě nějaká naděje na zlepšení…" souhlasila jsem.
"Přesně tak. A já chtěla věřit… i když je to úplně na hovno, tak si stejně přeješ, že třeba…"
"Že třeba bude líp…"
"Jo… jenže ono to 'líp' nebude…" dlouho jsme mlčely, než Olina opět pokračovala: "V noci jí to chytlo. Ve tři ráno začala hekat a cosi mumlat... Šla jsem ji zkontrolovat, měla horečku, celá upocená se na posteli převalovala, rudý odulý obličej vypadal děsivě, o něco později zase usnula, ale hicovat nepřestala. Našla jsem paralen, nechala jí ho připravený v kuchyni a šla si lehnout… v pět pak běhala po bytě jak šílená a hledala hodinky. Klepala se a nadávala mi, že jsem je schovala, dokonce, že jsem svině a ukradla jí je. Ani bych se nedivila, kdyby ležely někde v zastavárně, ale rozhodně ne mojí prací. Těžko říct, kde je jim konec…
Pak přišla na to, že lahve s chlastem má prázdný… maniak… to jsi neviděla, co vyváděla… jako duševně chorá… pohádaly jsme se, křičely, nadávaly. Hodně… pak mi vypálila facku, až jsem druhou koupila o linku. V běsnění se zasekla, když uviděla, jak mi z hlavy crčí krev. Hned se omlouvala, přiskočila a hladila mě, ale já jí poslala do prdele... utekla... a pak… jsem už jenom slyšela šplouchnout vodu… tupou ránu… a zvuk kutálejícího se kýble, který jsem ráno nechala stát na chodbě.
Nastalo ticho.
Pitomej kýbl! Postavila jsem ho doprostřed chodby, aby věděla, že jsem zase odsrala ten hnusnej úklid... jako vždycky... kýbl byl takovou mojí recesí… kdybych to nedělala... nemusela by… zakopnout… rozrazit si hlavu o botník… a… umřít…" Olina propadla v zoufalý pláč a na další slova se nevzmohla.
Člověk může soucítit s druhým, jak nejlépe to umí, avšak jsou situace, které si nedokáže nikdy představit, pokud si je na vlastní kůži neprožije.
Opustily jsme byt, prošly městem a já jí vzala na střechu. Daly jsme žiletku. Nocí se pak nesl náš křik doprovázející rány půlnočních ohňostrojů. Lidé slavili, zajisté se smáli, pili a radovali. Doufali, že nový rok splní jejich přání, že se konečně dočkají změny; změny k lepšímu. I my jsme si přály, aby se karta obrátila. Nechceme zase tak moc, pouze kapku štěstí, možnost radovat se ze života.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.