Spřízněné duše, kapitola 28.

17. srpna 2016 v 17:50 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Brouzdala jsem po domě a doufala, že na Dalibora mezi hosty narazím, a jestliže ne, v tom případě ho zajisté najdu v pokoji u počítače. Představa sledování nějaké pitomé střílečky mi byla milejší než jen trapné postávání v koutě.
Ano, tahle oslava je možná skvělá, jenže z mé strany naprostý propadák. Proč si něco nalhávat? Cítím se nesvá, nepatřím sem, vím to, a přesto se zde trápím a hraju si na někoho jiného. Lepšího? Ne... Měla bych být snad lepší jen díky tomu, že se vydávám za jinou Lucii? Omyl. Každý je přece nejlepší, když je sám sebou, ať je, jaký je. Vím to a přitom se nutím do přetvářky; do něčeho, co uvnitř sebe nechci.
Dalibor nikde. Jako poslední možnost jsem šla tedy přímo do jeho pokoje v patře a tady ho samozřejmě našla. Dveře do herního království byly pootevřené. Zlehka jsem zaťukala.
"Jo..." ozval se Dalibor.
"Ahoj. To jsem já... Lucka," špital jsem nesměle s hlavou ve dveřích.
"Pojď dál," vyzval mě, oči přilepené k monitoru.
"Nevadilo by ti, kdybych se sem na chvíli uklidila?"
"Ne, v pohodě..."
"Moc mě to dole nebaví," omlouvala jsem svou drzost a posadila se do křesla.
"To jsme na tom stejně. Já tam ještě ani nebyl a už vím, že mě to nebaví."
Pousmála jsem se a zadívala se na obrazovku. Kupodivu nestřílel, ale stavěl nějaké město. Domečky přibývaly, lidé pobíhali, Dalibor obchodoval. O nic úžasného se nejednalo. Počítačové hry mě nikdy nezajímaly, ale ať si hraje, když ho to baví. O konverzaci jsem stejně nestála, po chvíli si položila hlavu na opěradlo, tupě hleděla do stropu a hrabala se v myšlenkách. Co bude dál? Čas vůbec neutíká. Jak já to dnes přežiju?
Klidně bych u Dalibora v pokoji seděla celou noc. On byl ve svém herním živlu a já v tom svém samotářském. Oba dva spokojení.
Hodiny hlásily osmou večerní a mně už bolely záda, potřebovala jsem se protáhnout. I když nerada, nakonec jsem se rozhodla vmísit zpět mezi hosty. Možná, že už dorazila Olina, nebo Robin a ta jeho přítelkyně...
Dalibor si ani nevšiml, že mizím. Sice jsem mu svůj odchod oznámila, ale hra ho pohltila natolik, že absolutně nevnímal. Tiše jsem za sebou zavírala dveře, když tu vyšla z vedlejšího pokoje Sabina s mobilem u ucha a s někým se loučila. Ještě než hovor ukončila, přiskočila ke mně a chytla mi zápěstí na znamení, ať vyčkám.
"Co jsi tam dělala?" divila se, že jsem vyšla z pokoje jejího bratra. "Věci máš přece tady u mě. Pojď! Musím s tebou mluvit!" táhla mě k ní do vedlejší místnosti. Zavřela dveře, aby nás nikdo nerušil a posadily jsme se na postel. Sabina byla celá bledá.
"Co se děje? Jsi nějaká rozrušená?" ptala jsem se.
"Asi budu zvracet. Je mi špatně."
"Moc alkoholu?"
"Ne, to vůbec."
"Takže?"
"Teď jsem mluvila s Olinou. Už několik dní se mi neozvala..."
"Já jsem ji viděla před pár dny."
"Vy dvě jste byly spolu?"
"Jo."
"Aha... no, to je teď jedno. Představ si... to je strašný... umřela jí máma..." vyhekla.
"Cože?" vyděsila jsem se a začala lapat po dechu. Polil mě pot. Srdce se rozbušilo. Ihned se mi vybavila noc, kdy jsme její matku nechaly ležet v předsíni. I mně se zvedl žaludek. Nechaly jsme ji tam umřít! Je to naše vina! Opustily jsme ji!
Teď se mě Sabina začne vyptávat, co jsme s Olinou před několika dny dělaly. Že jsem radši nemlčela! Nikdy předtím jsme se já s Olinou nebavily, což bude Sabině divné. Určitě začne vyzvídat. Co jí řeknu?
Mlčela. Zvláštní...
Netuším, jak dlouho jsme seděly v pokoji, zíraly vyděšeně do prázdna a tiše, každá v duchu, rozebíraly smrt kamarádčiny matky.
"Musím na vzduch," zašeptala jsem.
"Já taky..."
Zvedly jsme se, oblékly a vyšly na chodbu.
"Tady jsi! Já tě hledám a ty se přede mnou schováváš!" hulákal vesele Pavel, ale vzápětí ztichl "Co se stalo?" ptal se.
Se Sabinou jsme na sebe letmo pohlédly, poté sklopily zrak.
"Jdu ven," oznámila jsem a vyrazila.
Sabina objala Pavla a šeptala mu zprávu do ucha. Proč má potřebu tu tragédii okamžitě všem sdělovat? Já teda s nikým mluvit nechci! A nechci ani nikoho vidět! Musím fakt pryč! Hned!
Propletla jsem se rozjařenými lidmi dole a už odcházela potemnělou ulicí za neznámým cílem. Bloudila jsem městem a proklínala se. Chtěla jsem utéct sama před sebou. Bylo mi špatně. Nemohla jsem se ani cítit. Hyena. Zrůda. To jsem já. Co jsem to udělala? Jak jsem jen mohla?
Utíkala jsem. Nekonečně dlouho. Kamsi do neznáma. Až později mě nohy zanesly k fabrice. Nahoru jsem vyběhla po paměti, ve tmě třikrát upadla. Nevnímala jsem to, vstala a běžela dál, na bolesti nezáleželo. Na střeše jsem padla na kolena a zakřičela do noci.
Hučelo mi v hlavě a tentokrát nešlo o městský ruch.
Řvala jsem dál a dál a po tvářích se mi koulely slzy vzteku, odporu a beznaděje.
Po prvním vybití energie jsem klesla na zem celá, schoulila se do klubíčka, tiše vzlykala.
Náhle mě někdo chytil a zvedl na nohy. "Vstávej, vždyť zmrzneš!"
Viktor...
Zhroutila jsem se mu do náruče. Nohy neposlouchaly, nechtěly mě nést.
"Zabila jsem ji! Je to moje vina!"
"Ne, není, ty za to nemůžeš!"
"Můžu!"
"Ne."
"Jo! Jen moje vina! Šla jsem pryč... jen tak... a přitom... mohla jsem..." Další záplava slz.
Objímal mě, konejšil a ubezpečoval, že za nic nemůžu.
Já byla však přesvědčena o opaku. "Mlč! Nic mi nevymlouvej! Nejsem tak dokonalá, jak si myslíš! Ani nevíš, co se stalo!" vyjela jsem na něj a vší silou ho odstrčila.
"Ale vím. Já vím všechno..."
Na tohle jsem neměla. Zase přijdou ty jeho řeči, teoretizování a úhly pohledu. Vztekle jsem mávla rukou a znovu běžela pryč. Tentokrát ale od něj, od Viktora, mé spřízněné duše.
Vyběhla jsem ven, přelezla zeď, rozhlédla se a zaváhala, kterým směrem se vydat. V tom Viktor seskočil ze zdi vedle mě a já se rozeběhla na opačnou stranu od něj. Pohotově se dal do pronásledování. To potřebuju! Kruci! Nemám na něj náladu! Nechci poslouchat ty jeho keci!
Utíkala jsem, dokud mi síly stačily, jenže jelikož jsem měla v nohách už pěkných pár kilometrů, začaly stávkovat, nestačila jsem popadat dech, bolelo mě v boku. Značně jsem zpomalila, ohlédla se a zjistila, že i Viktor povolil v tempu.
Zastavili jsme; vyčkával asi sto metrů ode mne.
Dělá si ze mě srandu? "Nech mě na pokoji!" křikla jsem na něj. "Jdi pryč!"
"Půjdu!" odsekl.
"Skvělý. Díky!" vrátila jsem mu jízlivě.
"Už mohu. Jsi tady," dodal klidným hlasem.
"Cože? Kde?" Rozhlédla jsem se kolem a leknutím ztuhla. Mráz mi přejel po zádech. Stála jsem před domem, kde bydlela Olina a kde jsme nechaly zemřít její matku. Ucítila jsem závan chladu. Pára mi stoupala od chvějících se rtů.
"Ale jak...?" Otočila jsem se zpět k Viktorovi. Po něm jako by se zem slehla. Pouze prázdná ulice.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.