Spřízněné duše, kapitola 27.

12. srpna 2016 v 19:17 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Následující den jsem trávila na brigádě. Totálně nevyspalá, kruhy pod očima, zasekaná. Lila jsem do sebe kávu, která mě alespoň trošku udržovala ve funkčním stavu. Tři hodiny spánku jsou opravdu málo. Na brigádu se mi ráno vůbec nechtělo. A nejen díky únavě; především jsem se bála, že potkám Robina. Co si budeme povídat? Zvládnu se k němu chovat jako dřív? Nebo budu v jeho přítomnosti nervózní? Ano, mám ho ráda. Tím jsem si jistá… jenže co si s tím počnu? Co by? Má přítelkyni, takže... Mám smůlu. Jsme pouze kamarádi, nic víc.
Hodiny ubíhaly a on se za celý den neukázal. Naštěstí... ani večer nepřišel. Tržbu vyzvedla jeho máma. Žádný pozdrav ani vzkaz. Nic.
Domů mě doprovodil Viktor. Kousek od vchodu jsme si dlouho povídali, bylo mi s ním fajn. Je příjemné slyšet pár hezkých slov. Štěstí, že ho mám. Alespoň jeho. Možná, že bych si ho měla víc vážit, když je mi tak blízký; můj důvěrník, můj Cizinec.
Třeba nezáleží na tom, že mi srdce poskočí, když je Robin nablízku; je to jen chvilkové poblouznění... co když je důležitější mít nablízku spřízněnou duši? Napořád...
Na kom mi záleží víc?
Robin, nebo Viktor?
Ulicí zazněl motor našeho auta, Viktor se hbitě rozloučil a ještě rychleji zmizel ze scény. Jeho vyhýbání se lidem jsem stále nechápala, ne že bych je sama vyhledávala, ale úplně se stranit? Nicméně jsem si už dávno zvykla a Viktorovo chování neřešila, každý jsme nějaký...
Ten večer jsem dlouho do noci pozorovala hru stínů a světel vstupujících oknem do pokoje. Únava z předchozí noci byla ta tam. Hlavou mi probíhala spousta myšlenek. Cítila jsem smutek. Kvůli Robinovi, Olině, životu... ani Viktor mi nepozvedl náladu, seč se snažil, jak uměl. Občas jsem si myslela, že bude lépe, pár hezkých chvil tomu nasvědčovalo, ale neustále mě uvnitř cosi svíralo a tížilo. Nedávalo mi pokoj a klid. Můžu zde žít a být šťastná?
Pár dní jsem doma zabila poleháváním a čtením, jen sem tam si vyšla na procházku s Viktorem. Mamka trávila spoustu času s panem Klementem, doma se ukázala zřídka. Sice jsem se cítila trochu opuštěně, což mě rozčilovalo, ale na druhou stranu jsem jí ho přála. Zářila a umívala se na všechny strany. Navíc, já měla Viktora, tak proč by ona měla být sama?
Nadešel Silvestr. Se Sabinou jsem se domluvila, že dorazím už po obědě, aby mi konečně sdělila novinku, kterou nakousla. Doposud jsme nebyly schopné si najít chvilku na kafe a pokec. Respektive… já bych čas měla, ale ona nebyla s to si vyčlenit volné místo v diáři. Pokud tráví tolik času učením i mezi svátky, k tomu není schopná se vidět s kamarádkou, tak je skutečný blázen a studium jí leze na mozek až moc.
Ruka se mi klepala, když jsem stiskla zvonek rodinné vily Vašáků. Viktor mě dopoledne povzbuzoval, jenže opět se dostavila nervozita z počtu hostů a ze setkání s Robinem. Určitě tu dnes také bude slavit přelom roku, kde jinde by byl? A možná, že dorazí mezi prvními, aby pomohl s přípravou. Třeba si budeme moct chvíli v klidu popovídat... ne, kdepak. On se bude věnovat někomu jinému... přijde se svou přítelkyní? Ano. Proč by oslavoval každý sám?
"Dobrý den," zdravil mě cizí kluk.
"Em... dobrý den... já jdu za Sabinou..."
"Lucka, že jo?"
"Jo."
"Ahoj, pojď dál," přešel automaticky na tykání.
"Díky."
"Ahoj Luci, to je super, že jsi tady!" vyjekla Sabina, jakmile seběhla dolů. "Tomu neuvěříš!"
"Čemu?" ptala jsem se roztržité kamarádky, která mě popostrkovala vstupní halou dál do kuchyně.
"Hned ti to povím. Nemůžu ani mluvit. Je to šílený! Pojď, posaď se," velela a dala vařit vodu.
Do místnosti vstoupil jiný neznámý kluk v bílé košili, černých kalhotách a motýlkem. Formálně mě pozdravil a bral lahve z lednice.
"Kdo to je?" špitla jsem zvědavě, když kamarádka zalila kávu a usadila se naproti mně.
"Barman."
Tázavě jsem zvedla obočí.
"Na Silvestrovskou oslavu přece. Míchá skvělý koktejly! Viď, Dane?"
"Jen ty nejlepší," přitakal a odešel vedle.
Sabina za ním zavřela dveře, abychom měly soukromí. "Líbí se ti?"
"Ne."
"Kecáš! Je hezkej!"
Odkdy ona kouká po klucích?
"A co Martin?"
"Kterej Martin?"
"Ten, co ti otevřel. Náš dnešní DJ."
"Ten docela ujde... Radši mi ale řekni, jakou máš tu novinku?" ptala jsem se rychle, neměla jsem totiž nejmenší zájem řešit kluky. I když... třeba bych mohla vyzvědět něco o Robinovi a jeho dívce...
"Hádej! To určitě neuhodneš, Lucko!"
"Nevím. Jsi jak blázen, celá vyplašená. Co se stalo?"
"Fakt nevíš? Nic tě nenapadá?"
"Dostala jsi nobelovku?"
"Jsi pitomá!" obrátila oči v sloup.
"A ty jsi jako šílená, ale nevím proč. A hádat nebudu, protože fakt nevím. Takže mi to řekni na rovinu," vyzvala jsem ji. Její potrhlost a tajnůstkaření mi lezlo na nervy. Chovala se jak pitomá puberťačka.
"Šílená? Jo, to jsem! Šíleně zamilovaná!" vykřikla.
"Zamilovaná? Do koho? Do barmana?"
"Ne, do něj ani náhodou."
"Takže DJ?"
Opět oči v sloup a záporné otočení hlavou.
"Lucko, copak sis ničeho v poslední době nevšimla?"
Kruci! Že by snad Robin? Ne, Lucie! Přešlápni si! Vždyť jsou příbuzný! Ale kdo jiný? "No, abych pravdu řekla... ani ne..."
"Já taky ne! Až teď! Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá! Chodíme kolem sebe celé hodiny, den co den a on mi prý tak dlouho naznačoval, a já... já nic... a přitom to je tak jasný!"
Není se čemu divit, že si nevšimla, vzhledem k jejímu zasekanému pohledu do učení... pomyslela jsem si. "A kdo to teda je?"
"No přece Pavel!" vypískla.
"Jako... spolužák?"
"Samozřejmě! Kdo jinej? To sis ničeho fakt nevšimla?"
"Ne..."
"Bože, ty jsi slepá! Je úžasnej!"
Ona sama před chvílí tvrdila, že si ničeho nevšimla a já jsem slepá? "Jo, to asi je," odpověděla jsem neurčitým tónem. Mně na Pavlovi nic úžasného nepřišlo, ale budiž, pokud se jí líbí, tak je pro ni asi ten nejbáječnější. Kéž bych tohle někdy poznala... Robin je taky skvělej, i Viktor, ale že bych z nich měla takhle pomatené smysly? Když vidím její chování, tak se raději ani nechci doopravdy zamilovat... nebo ano?
Dvě hodiny jsem poslouchala ódy na Pavlovu dokonalost, a když ve tři hodiny začal Dan otevírat prvním hostům a Sabina je vítat, ulevilo se mi. Těšilo mě, že je kamarádka zamilovaná. Ano, přála jsem jí to, ale na druhou stranu... zdálo se, že zešílela. Začínala jsem si myslet, že patří do blázince...
No, popravdě... nejprve jsem si to nechtěla přiznat, ale záviděla jsem jí. Co s nějakým ztřeštěním? Doufala jsem, že i já se jednou zamiluju. Ne že bych stála o to být tak střelená, jenže... když může být zamilovaná a šťastná ona, tak proč bych nemohla být i já?
Zmatek! Totální! Před půl rokem bych na lásku nepomyslela a teď po ní toužím?
Další deprese, která mě ponořovala více a víc ke dnu. Co bude, až uvidím Robina v objetí s cizí holkou? Proč jsem se raději na něco nevymluvila a nezůstala doma? Sama, ale v pohodě. Anebo s Viktorem...
Sakra! Sabina je blázen? Ne, to já patřím do blázince!
Hostů se během hodiny nahrnulo do domu kolem třiceti, převážně se jednalo o moje spolužáky a maturanty z Robinovi a Daliborovi třídy a další ještě měli dorazit. Sabina trávila společnost v Pavlově náručí, Olina nikde, ani Robin nedorazil a já neměla nikoho jiného, s kým bych se mohla bavit. Postávala jsem bokem s Mojitem v ruce, přihlouple se usmívala a jen občas prohodila pár vět s některou spolužačkou.
Byl to úplně jiný svět než ten můj. Vila, ani nevím s kolika místnostmi, silvestrovská party pro desítky lidí, DJ, barman, žádné omezení. Jak já bych si mohla dovolit mí vlastní oslavu a na ní personál? Ta představa mi přišla směšná. Ani bych nechtěla. Jednou za čas takový humbuk přežiju, avšak mé samotářství a klid zkrátka vyhrává a vždycky bude.
Kde je Dalibor? Napadlo mě znenadání a vyrazila jsem hledat Sabinina bratra.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.