Spřízněné duše, kapitola 26. (část 2/2)

20. června 2016 v 20:43 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Proč?" musela jsem se zeptat. Totálně jsem jí v tomhle nechápala.
"Držím si je takhle od těla… přebíjím tím svou bolest."
"Bolest?"
"Jo... každej v sobě dusíme nějakou bolest… co koukáš? Myslíš, že je jednoduchý žít s matkou alkoholičkou? Vidět ji, jak se den za dnem ničí a přitom být v pohodě? Myslíš, že je to lehký?"
"No, asi ne… a nemáš jinou možnost? Příbuzné, nebo tak…"
"A to jí mám nechat chcípnout?"
"Mohla by jít přece na léčení…"
"Občas o tom mluví, ale to je všechno. Jen prázdný slova. A my stejně příbuzný nemáme. Jen jedna druhou… Vlastně kecám. Mám prý babku, myslím tím mamky mámu, ale neznám ji. Ty dvě si nikdy nerozuměly, a když matka otěhotněla - čekala mě, to jí bylo sedmnáct, tak byl jejich už tak napjatého vztahu konec."
"Mohla bys babičku najít."
"Kde? Ani nevím, jestli ještě žije. A ani ji nechci poznat. Ona nehledá mě, tak já nechci ji. Vůbec nic o ní nevím, matka o ní nemluví. Je to mrtvý. Uzavřená kapitola."
"Hm…"
"Ne, že to někomu řekneš!" vyštěkla najednou.
"Neřeknu."
Probodla mě pohledem.
"Nejsem slepičí prdelka! Neřeknu."
"Fajn…" Následovalo delší ticho, pak pokračovala: "Ani nevím, kdy jsem viděla matku naposledy střízlivou. Aby vydělala na jídlo a pro sebe na chlast, tak maká někde v bordelu. Normální šlapka… Domů chodí vždycky nalitá…" Mluvila s odporem a slzy měla na krajíčku. Lítost, nebo vztek? Beznaděj?
Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo mi Oliny líto. Hodně líto. "Objednám další pivo..." Skvělá reakce, měla bych si zatleskat! Řešíme matku alkoholičku a já chci objednat pivo! Jsem pitomá!
"Ne, jedno stačí. Nechci dopadnout, jako ona…"
"Jo, no, jasně… promiň…" Opět jsme mlčely. "A… co táta?" zeptala jsem se asi blbě, ale nic jiného mě v tu chvíli fakt nenapadlo a ticho začínalo být nekonečně dlouhé.
"Táta? Nemám otce."
"Já taky ne. Odešel, když jsem byla malá a už pár let o něm nevíme."
"Já o něm nevím od narození… Nemám páru, kdo je můj fotr," odmlčela se. Po chvíli pokračovala: "Ani matka určitě neví, s kým mě zplodila… ona byla coura tak nějak vždycky."
"Hm…"
"Tvoje matka je doufám normální?"
"Jo, je skvělá."
"To je dobře. Važ si toho."
"Vážím."
"Víš… je to trapný… nevím ani proč ti to všechno říkám, ale… to, jak žiju, a to s mámou… je to na hovno, bolí to… a já se pak prostě musím vybít na ostatních okolo. Je mi pak líp, když někoho shodím… když někomu ublížím… a bolí ho to… oni si pak ode mne drží odstup a já mám klid. Je to taková moje obraná zeď… jsem svině…" vrátila se k tématu jejího chování.
"Ale nemusíš jí být…"
Pohrdavě se ušklíbla. "Ty si prostě myslíš, že to je snadný…"
"Ne, to určitě není. Nejsem ve tvé situaci, neumím si to představit… ale mám taky svoje problémy a snažím se s nimi bojovat… a neznamená to, že musím být k ostatním hnusná."
Přikývla a mlčela.
Snažím se bojovat? Jak? Tím, že se zevnitř ubíjím, že odmítám přijmout život takový jaký je? Že jsem zamrzla v jednom bodě a nehodlám se pohnout dál? Měla bych konečně otevřít oči. Můj život je vlastně fajn. Jsou mnohem horší problémy, než mám já. Stačí se podívat na tu zničenou holku naproti, která se schovává za make-upem, temným vzhledem a drsným chováním. A přitom je to třeba úplně normální holka, jako každá jiná… která si chce užívat života, ale cosi jí to překazilo… možná jen potřebuje spřízněnou duši, přátele, pochopení… jako já…
Najednou mi to došlo.
"Olčo, proč mě nesnášíš?"
Ticho.
"Kvůli Sabině, že jo?"
"Jediná kamarádka a ty mi ji kradeš…" prohodila tiše a típla cigaretu.
"Já… promiň, nedošlo mi…"
"To neřeš…"
"Ne, to přece…"
"Já to přežiju."
"Ale…"
"Sklapni už."
Seděly jsme v baru do půlnoci, sem tam něco prohodily a pily už jen limču a kafe. Pak jsme se couraly po městě ještě pěkně dlouho, kecaly o vážných věcech, ale i o blbinách. A smály se. Jako kamarádky. Divný… Ale fajnový.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.