Spřízněné duše, kapitola 26. (část 1/2)

20. června 2016 v 20:42 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Před domem si Olina zapálila cigaretu, rozhlédla se, kývla na mě a s rozestupem jsme vyšly do ulic. Ani nevím, jak dlouho jsme chodily městem a mlčely. Cizí, přesto propojené. Olina zastavila u vchodu jednoho nonstop baru, odhodila nedopalek a sjela mě přísným pohledem. "Proč jsi tak špinavá?" zeptala se.
"Uklouzla jsem."
"Skvělý," obrátila oči v sloup a vzala za kliku. "Tak pojď!" rozkázala, když viděla mou nerozhodnost.
Otálela jsem, ale nakonec ji přeci jen následovala dovnitř, kde bylo téměř prázdno; jen tři muži seděli u baru nad zvětralým pivem a sledovali televizi. Olina se pozdravila s barmanem a poručila pití. Posadily jsme se ke stolu v nejodlehlejším koutě. Zapálila si další cigaretu. "Chceš taky?" nabídla.
"Ne, já nekouřím."
"Jak jinak… a co trávu?"
"Jednou jsem ji ochutnala," pípla jsem.
"Hm…"
Barman před nás postavil pivo.
"Jak se máš?" ptala se ho Olina hrajíc si se zapalovačem.
"Ale jo, v pohodě a co ty?"
"Na hovno," odpověděla.
"Matka?"
Jen přikývla a pohled stočila na cigaretu položenou na popelníku.
"Čau," otočil se ke mně.
"Čau."
"Jak to jde?"
"Dobrý," odpověděla jsem a taky uhnula pohledem. Co si s ním mám povídat?
Odešel.
Olina vytáhla z kapsy krabičku a začala balit.
Přiťukly jsme si.
Škrtla zipák, místností zavoněla marihuana.
"Tady?" zírala jsem na ni.
"Buď v klidu."
"Pojď radši ven."
"Seď." Dala pár šluků a jointa mi nabídla.
Zaváhání. Vzpomínka na nedávnou divočinu na horách a především den poté…
Potáhla jsem.
Olina mě pozorovala a pak se napila. "Jó, Lucinko. Život je občas na hovno."
"Jo, to je."
"Víme to obě."
"Hm…"
Ticho.
"Tebe seru já, mě sere matka, a tak dál…" konstatovala.
"Každýho někdo štve…"
Zasmála se tiše pod vousy.
"Co je?"
"Nic. Je to vtipný - mě lidi 'serou', tebe 'štvou'…"
"No a co?"
"Jsi tak slušná…"
"A co je na tom špatnýho?"
"Nic, jen je to divný. Dneska mluví sprostě každej a od tebe jsem neslyšela jedinou nadávku… Jako kdybys byla z jinýho světa…"
"Ne, jenom… když nemusím, tak vulgárně nemluvím. Nic víc."
Zase se pousmála.
"Zkrátka nerada mluvím sprostě, to je všechno," obhajovala jsem se znovu.
"Vždyť ani neumíš říct 'ty vole'."
"Umím."
"Tak proč už jsi mě dávno neposlala 'do prdele'?"
"Jdi do prdele!"
Další úsměv a pokývání hlavou.
Abych byla upřímná, s radostí jsem ji poslala do onoho místa. Jo, štvala mě a pěkně. Nesnášela jsem ji, proklínala, nenáviděla. Anebo ne? Seděla jsem tam naproti ní bez jediného problému. Došlo mi, že to nemá lehké, vůbec to nemá lehké. Moje mamka je v pohodě, ale mít doma matku, jakou má ona? Těžkou alkoholičku? Že by odtud pocházela Olinina zlá povaha? Její nenávist ke mně, k lidem, ke světu?
Jiný úhel pohledu…
"Sereš mě," vrátila mi to obratem. Jak jinak, celá ona a její zášť.
Dobře, spletla jsem se. Je to zkrátka zlá potvora, nic víc. Zvedla jsem se a odcházela.
Hbitě vyskočila a zastavila mě: "Hele, sorry, Lucko. Posaď se…" špitla. "Prosím," s obtížemi mě požádala, když viděla, že nemám nejmenší chuť zůstat.
Vzdychla jsem, sedla si zpět, zvedla brko z popelníku, připálila a potáhla. "Proč mě tak nenávidíš?" zeptala jsem se přímo.
"Ale… tak to není…" mluvila s očima sklopenýma k půllitru.
"Před chvilkou jsi řekla, že tě seru!?"
"Jo, ale… já… s lidma… s kamarádama to zkrátka neumím… moc jich nemám, vždycky se mi vyhýbali a tak jsem se přátelila jen se Sabinou, na tu jsem se mohla vždycky spolehnout…"
"Vždyť tě mají všichni rádi…"
"Kdo?"
"Třeba spolužáci. Vzhlížejí k tobě."
"A co jinýho maj dělat? Je lepší hrát se mnou, než proti mně. Ale kamarádi rozhodně nejsme. Na nikoho z nich se nemůžu spolehnout."
Ticho.
"Máma začala pít," pokračovala, "a žít mezi lidmi, kteří se na tebe dívají skrz prsty, bylo těžší a těžší," pokračovala. "Je to strašný. Fakt na hovno. Matka furt na sračky, doma je to hnus… lepší ani kamarády nemít, ať to neviděj… stejně si za všechno můžu sama, chovám se jak svině…"
Co jí nato říct? Jo, máš pravdu, Olino! Mlčela jsem.
"Ale… když nemají lidi rádi mě, proč bych já měla mít ráda je? No ne?"
"Já se taky nikomu nevnucuju. Radši jsem sama."
"Jo všimla jsem si."
"Je mi fajn, když jsem sama."
"To znám. A když jsem sama, tak alespoň nikomu neubližuju."
"Hm… vždyť ale nemusíš pořád do lidí rejpat…"
Odfrkla si. "Jenže mě to dělá dobře… být na lidi hnusná… urážet je…"

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.