Spřízněné duše, kapitola 25.

17. června 2016 v 21:51 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Hodiny odtikávaly desátou dopolední. Seděla jsem v kuchyni nad snídaní už asi hodinu a přemýšlela, co budu dělat s volným dnem. Mamka měla schůzku s klientem - finančního poradenství se úplně nevzdala; věnovala se mu dál i při práci fakturantky.
A co já samotná? Standardně jsem většinu času trávila ve škole, nebo venku s Viktorem, či doma nad knížkou. Teď mezi svátky jsem měla času o hodně víc, jenže nevěděla, jak s ním naložit. Co mám ve městě dělat s volnou chvílí? Jak se tady lidé baví? Kina, kavárny, koncerty, diskotéky… Já vím, ale nechci. Jenomže… copak mám den za dnem sedět doma? Sama? Takhle chci žít? Je mi fajn, ale… něco mi chybí… Možná, že Viktor má pravdu. Musím se smířit s tím, že nyní žiju tady a takhle.
Vzala jsem telefon a vytočila Sabinu.
"Ahoj, Luci! Co děláš? Jak si užíváš prázdniny?" vychrlila na mě.
"Ahoj, Sabčo. Ale jo, dobrý. Byla jsem na horách a na srazu ze školy."
"Slyšela jsem od Drobka, že to bylo fajn."
"Jo, bylo." Sakra! Ve městě se taky nic neutají; minimálně mezi známými… Jasně, že to bylo fajn. Ještě, aby Robin nadával. Takovou přízeň, jaké se mu dostalo, jen tak někde nesežene.
"Super. Já jsem teď taky na horách, ale zítra se vracíme, pak se uvidíme, viď?"
"Jasně."
"Jé a co děláš na Silvestra, Lucko?"
"No, ještě nevím…"
"Tak si nic neplánuj, u nás bude večírek. Tímto jsi zvaná!"
"No… já…"
"Žádný výmluvy, počítám s tebou!"
"Dobře, stavím se."
"A přespíš."
"Cože?"
"Přespíš u nás."
"Ne."
"A kde jinde bys spala?"
"Doma…"
"Jistě, šla bys přes půlku města… Zbláznila ses? Ani náhodou. Spíš u nás a víc se o tom bavit nebudeme! Tečka. "
"Fajn, tak jo."
"Super! A Lucko, musím ti něco říct! Mám velký překvapení!"
"Jaký?"
"Po telefonu o tom mluvit nechci. Neboj, pozítří ti všechno povím. Hele musím jít, měj se zatím, pa."
Ani jsem jí nestihla říct 'ahoj'. Určitě se na horách skvěle baví.
A já tu jen sedím.

Mamka přišla po dvanácté. Naobědvaly jsme se, odpoledne si pustily film a v podvečer se začala vypravovat za panem Klementem, teda za Vaškem. Říkala mu křestním jménem, tak jsem na to v rozhovorech také přistoupila. Sice jsem se s ním nikterak dobře neznala, ale mamka vypadala vesele. Asi jí bylo v jeho přítomnosti dobře, tak jsem jí to přece nemohla kazit. Opět se mi omlouvala, že mě nechává samotnou a já jí dokolečka říkala, že se nemusí strachovat. Naopak jsem jí poprosila, zda můžu jít večer s kamarády ven, což jí zlepšilo náladu o další stupeň výš a já byla s vysvětlováním a obhajováním svého samotářství z obliga. K tomu jsem přihodila Silvestr u Sabiny a mamka byla úplně spokojená.
Po setmění jsme společně vyjely do města, vysadila mě nedaleko cukrárny a vyrazila do divadla. Chodníky byly mokré, odpolední vločky nevydržely, i teď večer se teplota držela dobrých pět stupňů nad nulou, na procházku celkem příjemná teplota. Ulice se hemžily lidmi. Neprahla jsem po nich, radši bych vyšplhala na klidnou opuštěnou střechu, ale měla jsem odlišný cíl, ke kterému nebyla jiná cesta, než davem lidí. Po pár blocích jsem přešla na opačnou stranu a zadívala se do výlohy hlásající povánoční slevy. Nevím, co v ní bylo vystaveno, nabídka mě nezajímala. Nenápadně, po očku, jsem se co chvilku otáčela k domu naproti.
Byl tam. Srdce mi bušilo. Robin pobíhal za pultem, vařil horkou čokoládu, obsluhoval zákazníky. Slušelo mu to. V práci se vždy usmíval, oči mu zářily, se zákazníky vtipkoval, nijak se nestresoval. To samé platilo i ve škole a kdekoli jinde. Sympatický pohledný pohodář. Není divu, že okouzlil Michaelu a mě a především tu holku, se kterou chodí. Musím se na ni Sabiny ve vhodný okamžik nenápadně zeptat. Jaká je? Znám ji? A k čemu mi ta informace bude? Co se změní? Tak jako tak s ní chodí.
Vzdychla jsem a zakroutila hlavou. Proč si se sebou nevím rady? Netuším, kdo jsem, kde je mé místo, co od života očekávám, ani po čem toužím právě teď…
Pozvedla jsem oči směrem k cukrárně a pohledem se střetla s Robinem. Kolena se mi málem podlomila. Ne, nemůže mě přece vidět - uvnitř je světlo a venku tma. Jenže to bych neměla stát přímo pod lampou! Lucko! Ty blbko!
S úsměvem mávl na pozdrav a pokynul mi jít dovnitř. Co teď? Panika. Naštěstí ho oslovila zákaznice, takže se musel věnovat jí. Rychle jsem vzala nohy na ramena, utíkala ulicemi, lidé se otáčeli, občas křikli nějakou nadávku, když jsem do nich nechtíc vrazila. Zadýchaná jsem se zastavila až ve tmě v zámeckém parku u stromu, vlezla do dutiny, opřela se a zhluboka oddychovala, píchalo mě v boku.
Proč jsem ho nešla pozdravit? Dřív nebo později se stejně potkáme. Buď na Silvestra u Sabči, anebo za pár dní ve škole. Nemine mne to. Ach jo. Robin si musí myslet, že jsem divná. No, jako si to o mně myslí asi každý… utíkám… kam? Copak budu celý život utíkat? Před čím? Před realitou? Před sebou?
Z dumání mě vyrušil zvláštní pocit, jako by mi něco říkalo, že je čas jít z parku pryč. Strach? Obavy ze samoty... Najednou mi vadila. A Viktor nikde! Lucko, přemýšlej, mluvila jsem k sobě. Přeci tu nemůže být pokaždé, když si vzpomeneš, když potřebuješ. I on má svůj život, přestože zvláštní.
Za tmy mi park nepřišel tak známý. Motala jsem se křovisky a v duchu si nadávala, že jsem sem vůbec zavítala. Aby toho nebylo málo, vyválela jsem se v blátě a roztrhla si na rameni nový kabátek. Vyšla jsem na osvětlenou ulici a zkoumala velikost poškození. "Krucinál! Já se na to…"
"Já se na to… No tak, dělej, stůj, co děláš? Sakra! Vstávej!" ozval se ve vchodu jednoho baru ostrý rozrušený hlas. Rychle jsem se schovala do postraní uličky. Známý tón... Olina!
Čekala jsem v úkrytu, co se bude dít. Nic. Do vchodu jsem neviděla. Zvědavost vyhrávala. Proč kleje? Komu nadává? Co dělá? Vyklonila jsem se a zpozorovala, jak se snaží ze země zvednout nějakou ženu. "Kdybys nechlastala, tak tady nebudeme dělat takový divadlo," mluvila k ní, žena v opilosti jen žvatlala. Olina pokračovala: "Co divadlo?! Klasiku! Pořád to samý! Když tě netahám z hospody, tak se doma dívám, jak spíš na zemi mezi flaškama a otvírám okna, abych vyvětrala ten nechutnej smrad! Ale já se ti na to vyseru! Mami, kruva vstávej!" křičela a snažila se ji zvednout, ale marně.
Nečekala jsem už dál, vyskočila ze skrýše, přiběhla k Olině a pomohla jí matku zvednout na nohy. Spolužačka nevěřícně zírala: "Co… co tady děláš? Vypadni!" vyjela na mě.
"Pomůžu ti."
"Nechci pomoct. Nevšímej si mě a táhni!"
Neodpověděla jsem, namísto toho zachytila padající ženu. Olina taktéž. Vzaly jsme ji každá z jedné strany v podpaží a tak ji lépe udržely na nohou.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se Oliny.
Mávnutím určila směr.
Nemluvily jsme, jen s námahou táhly její totálně ožralou matku domů. Kolikrát s ní Olina takhle zápasila? Desetkrát, stokrát?
Naštěstí bydlely nedaleko.
Než Olina odemkla dveře bytu, ženu jsem neudržela. Ta se svezla k zemi a cosi mručela.
"Promiň," omlouvala jsem se spolužačce.
"To neřeš. Je zvyklá."
Znovu se nám ji postavit nepodařilo, už vůbec nespolupracovala, nevnímala. Chytly jsme ji za ruce a odtáhly dovnitř.
"A to ji tady necháme ležet v chodbě?" ptala jsem se, když se Olina neměla k tomu, abychom ji přestěhovaly někam do postele.
"Jo," odsekla.
"Ale…"
"Sklapni! Je zvyklá. Nestarej se!" Překročila ji a zmizela ve vedlejší místnosti.
Co mám dělat? Dostala jsem zaječí úmysly a couvala ze dveří.
"Počkej, jdu s tebou, tady nebudu," houkla Olina z útrob bytu.
"A neměly bysme ji…" zkusila jsem to znova.
"Ne!"
Spolužačka zabouchla a vyrazila ven. Poslušně jsem ji následovala.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.