Spřízněné duše, kapitola 24.

1. června 2016 v 21:32 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Děsivější cestu domů jsem nezažila. Za prvé proto, že jsme nakonec s Michaelou tu načatou lahev vína vypily, což moje tělo opět nezvládlo, takže mi musela mamka dvakrát zastavovat. A za druhé… vracela jsem se 'tam'… ke dnu… a to se říká: všude dobře, doma nejlíp. Vtipné… Autor se bohužel nezamyslel nad tím, že ne pro každého musí slovo 'doma' znamenat to nejlepší místo na světě. Co když se nám domov zkrátka protiví a přežíváme v něm jen proto, že nemáme na výběr? Nesnáším město! Ale mám docela ráda náš byt. Mám tam své soukromí, klid, a když zavřu okno, ani ten venkovní hluk nevnímám, možná jsem si už zvykla… jenže… domov je jen těch pár čtverečních metrů?
Kam jinam bych šla? Na hory už nemůžu, chalupa je pronajatá a i kdyby nebyla, proč bych se tam měla cítit doma? Spolužáci měli na srazu radost, že mě vidí, to je pravda, jenže jak dlouho by jim to vydrželo? Dřív jsme nebyli taková prima parta. Alespoň já jsem mívala pocit, že k nim nepatřím; i tam jsem byla samotářkou, měla jen pár dobrých přátel. A Míšu, nejlepší kamarádku. Je stále nejlepší kamarádkou? Mluví více méně jen o sobě, čas tráví naháněním kluků a pečováním o svůj vzhled… Včerejší večer byl fajn, ale… musím říct, že se vše točilo kolem ní. Úplně všechno! Sebestředná kamarádka Michaela... Vlastně mi to ani nevadilo. Nechtěla jsem mluvit o sobě. Najednou jsem jí neměla co říct. A na druhou stranu poslouchat jen jí, jak mele pořád to samé dokolečka? Co je lepší? Každá jsme dnes na jiné koleji, prožíváme jiné životy, máme svá trápení, odlišný pohled na svět…
Ve městě nebylo po sněhu ani památky, všude bláto a každodenní šeď. Stmívalo se, když jsme zastavily u vchodu. Mamka vypnula motor a vzdychla, pak se otočila ke mně a s úsměvem pravila: "Bude líp, Luci."
"Snad jo…" Nic víc jsem jí odpovědět nedokázala. Kolikrát jsem tuhle větu slyšela?
Celou cestu mi mamka vyprávěla, jak se nám teď bude dařit, když jsme chalupu pronajaly. V práci uzavřela nějaké další smlouvy, takže prý přibudou další peníze. Koupí mi pak nové kalhoty, batoh do školy a mobil, a že bude tohle a tamto, a tak dál. Jenomže neměla ponětí o tom, že netoužím po penězích, či hmotných věcech, já chtěla něco jiného. Svobodu, energii, radost, sílu a odvahu, trochu štěstí; nechtěla jsem o životě jen snít a ubíjet se realitou, přála jsem si žít podle svého, volně dýchat, mít opravdové přátele, nenervovat se kvůli každému sebemenšímu křivému pohledu, nemít fobii z tohohle místa, z cizích lidí, chtěla jsem, aby mě měl někdo rád. Pronajatá chalupa pro mě nic neznamenala. Určitě ne nic pozitivního. Ztrácela jsem se víc a víc.
Hned ten večer vyrazila mamka s panem Klementem na večeři. Horem dolem se omlouvala, že mě nechává samotnou a já ji stále dokolečka ujišťovala, že mi to nevadí, jen ať se jde bavit, když má teď s kým.
Nehodlala jsem však být sama doma, jak si ona myslela. Jakmile odjela, oblékla jsem se a vyrazila do večerního města.
Nebyl důvod ho hledat… Potkáme se. Přijde a mně bude fajn.
Procházkou jsem došla až k továrně, přelezla zeď, vešla do haly a po paměti a za svitu pouličních světel vylezla na střechu. Stála jsem nahoře a kochala se světélkováním v dáli. Krásná podívaná. Alespoň něco kladného tu nacházím.
Natrvalo dlouho a zahlédla jsem Viktora, jak kráčí ulicí dole. O chvilku později stanul vedle mě. Nemluvili jsme, ani pozdrav nepadl. Pouze tiché souznění. Cítila jsem se úžasně. Spokojeně, uvolněně, vesele, volná a nesmírně šťastná. Stačila mi jeho přítomnost, která odnesla chmury, jako mávnutí kouzelným proutkem. Jako by neexistovala zemská přitažlivost a já mohla svobodně letět a nemusela jsem k tomu mít alkohol a marihuanu, stačil jen Viktor po boku.
Až po dlouhé chvíli jsme se pustili do rozhovoru.
"Jak ses měla?"
"Celkem dobře. Viděla jsem spolužáky. Prožila jsem si první pořádnou kocovinu…"
"Už jsi vystřízlivěla?"
"Jo…"
"Kocovina je tvrdá zkušenost."
"A pěkně hnusná."
"Každý si tím jednou projde… Jak jste dopadli s domem?"
"Malíkovi si ho pronajali pro své zaměstnance a známé. Chtějí dům upravit trochu k obrazu svému."
"Doopravdy?"
"Jo. Už nebudu moc říkat 'náš domov', bude to jen horská chalupa pro dovolené a radovánky měšťáků."
"Máma jim dovolí dům přestavit?"
"Nebudou ho moc předělávat, ale…"
"Ale když jim dovolí do něj zasahovat… to zní vážně…"
"Jo, vypadá to na delší dobu, možná napořád. Chvíli už přemýšlím o tom, že se asi nikdy nevrátíme. Shnijeme tady…"
"Myslíš, že tu skutečně není nic pozitivního?"
"Nesnáším to tady! Nesnáším lidi, hluk, spěch, faleš!"
"Leč ta je všude. Ve městě i na venkově. Na venkově si sice mají lidé k sobě blíž… možná… říká se to… ale…"
"Ale i tam jsou falešní! Máš pravdu…" vzdychla jsem.
"Copak se stalo?"
"No… Míša…"
"Tvá nejlepší kamarádka?"
"Ano, ta… Seznámila jsem ji s Robinem a hned se k sobě měli…"
"A to tě rozrušilo?"
"Jo! Ne… já nevím…"
"Máš Robina ráda?"
"Asi ano..."
"Možná…"
"Možná, co?" skočila jsem mu do řeči. Dobře jsem věděla, kam míří. "Když se podívám z jinýho úhlu, tak uvidím něco jinýho?"
"Ano."
"A co?"
"Třeba je všechno jinak, než se zdá…"
"Jo, je. Má holku. Nic víc vidět není."
"Nebo pouze vidíš to, co vidět chceš."
"To tvoje řečnění. Má holku - jednoznačnej čistej úhel pohledu."
"Tvoje volba…" zašeptal.
Měla jsem toho jeho chytračení akorát dost. A právě tato jeho moudra jsem zároveň milovala. Častokrát mi otevřel oči, ale někdy mě naopak dokázal totálně vytočit, jako teď.
Otočila jsem se, opustila plochu střechy, sešla dolů a vydala se ulicí na dlouhou procházku směrem do zámeckého parku. Viktor mě mlčky následoval.
"Je tu hezky," zašeptala jsem a dívala se do koruny našeho stromu.
"Myslíš ve městě?"
"Ne… myslím tady v parku!"
"Ano, ale i město ujde."
"Proč?"
Pokrčil rameny.
"Kam tím zase míříš, Viktore?"
"Je nejvyšší čas, abys přijala pravdu…"
Tázavě jsem pozvedla obočí.
"Neustále se ubíjíš odporem k městu a sníš o 'lepším životě' na horách. Měla bys přestat snít, Lucie, a začít žít v realitě. Ať chceš nebo ne, tohle je teď tvůj domov, místo pro život a máš tu lidi, se kterými můžeš ten život sdílet…"
"Nechci…"
"Každý něco nechce a naopak po něčem touží, ale nikdy to nebude dokonalé. Nikdy… občas se musíme naučit přijímat, co nám život připraví a snažit se vytěžit maximum z toho, co je nám nabízeno."
"A z jaké nabídky si mám vybírat, když žádná není?"
"Až se nenecháš zaslepovat nenávistí, kterou nosíš ve svém nitru, spatříš možnosti, jež se ti naskytují…"
"Hm… skvělý."
Co na to říct? Sám žil zvláštním životem, který nebyl podle mého soudu ideální a přitom radil, jak já mám naložit s tím svým. Najednou mluvil tak, jako by vše bylo prosté, jako by neexistovaly problémy a lidská trápení.
"Je to jednoduché, Lucie. Přijmi skutečnost, že to takhle je a jdi dál. Máš možnost s tím něco dělat, anebo se můžeš zaseknout a utápět se nadále tíhou, která ti usedá na bedra; pak tě ale už nic nečeká, pouze konec. Avšak, než přijde, uvědom si jednu věc - tvé trápení není tak obrovské, jak se může na první pohled zdát. Pořád máš na výběr…"
Opět ty jeho rozumy…
Měl pravdu, zase, já vím… Viktor si svou cestu už našel, jenže co já? Který směr je pro mě správný? Copak se mám jednoduše smířit s faktem, že tohle bude mým životem? Napořád? Chci tenhle život? Je to můj domov? Můj svět? Možná…
Co když skutečně není tak strašný, jak ho vnímám?


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.