Spřízněné duše, kapitola 23.

25. května 2016 v 21:17 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Naštvaně jsem hodila tašku do auta. Už na mě čekaly. Michaela seděla vzadu, odpověděla mi na chladný pozdrav stejným tónem a víc se nebavila. Skvělý! Takže ona je naštvaná na mě? Já nic neprovedla na rozdíl od ní! Výhodu to má - nebudeme muset mluvit a svěřovat si tajnosti. Mlčení uvítám.
Mamka nás odvezla na chalupu a roztopila krb. My si zatím rozestlaly spacáky. Dům od včerejška vychladl, vnitřní teploměr ukazoval pouhých osm stupňů. Michaela by zajisté ocenila, kdyby ji zahříval Robin! Proč mi ti dva leží neustále v hlavě?! V poledne po alkoholovém procitnutí jsem měla vygumováno, pak se to začalo stupňovat a teď jsem je zakousnuté do sebe viděla pořád před očima. Tolik mě myšlenky na ně vytáčely! Nechci jich mít plnou hlavu! Už abych byla zpět ve městě, budou mě tížit obvyklé existenční potíže a ne problémy s láskou.
"Teplota stoupá, nezapomeňte přikládat a budete tu mít pěkné teploučko, holky. Kdyby náhodou... tak jídlo máte v boxech v kuchyni. Zamkněte se a dnes žádné vycházky! Jasné?" ptala se a zároveň nás úkolovala mamka, jako by nám bylo dvanáct. Ačkoliv po včerejší jízdě jsme jí to nemohly mít za zlé.
"Jasné," zazněla dvojhlasná odpověď.
Sotva se za mamkou zavřely dveře, Míša cvakla zámkem, odtáhla mě do obýváku ke krbu a spustila: "To jsi mi nemohla říct, že má holku?"
Prvotní plán zněl: nebavit se s Michaelou! Ale... "Cože?"
"Nedělej, že nevíš. Drobek přece!"
"Nechápu... nemá holku... s žádnou nechodí, pokud vím…" přemýšlela jsem. Tahle informace mě překvapila.
"Pokud vím," opakovala ironicky. "Víš, jak jsem vypadala? Jako idiot!"
A já za to můžu? Ty ses po něm hned sápala! Jak nějaká… pomyslela jsem si. "No…"
"No, ano! Kolosální idiot! A on mi k tomu ještě nahrával! Musel ze mě mít pěknou srandu. Nejdřív se ke mně tulí, pak mě i líbá, a když jsem se v noci vydala k němu na pokoj, tak mě vypakoval s tím, že je zadanej a zabouchl mi dveře před nosem! Vidělas to někdy? Takový chování! Ke mně!.. A já věřila, že ho mám jasnýho, že bude můj.... Je tak pěknej, vysokej, mužnej… Ach jo. Co je na mě špatnýho, Lucko? Postavu mám skvělou, sportuju. Podívej se ten zadek! Prsa sice menší, ale taky ujdou, ne?... Myslíš, že se mu nelíbím?"
"Jak to mám vědět? Netušila jsem ani, že má holku… Kromě toho, zná tě jeden den. Jak já mám vědět, jaký si o tobě udělal obrázek? Zas tak dobře ho neznám, bych věděla, jak soudí lidi." Jak se dívá na mě...
"Hm… Asi se mu nelíbím. Musí si myslet, že dám každýmu. Proč by mu taková holka padla do oka?... Lucko, bylo mi trapně. Celý večer v pohodě, a když mě pak odmítl, připadala jsem si jako děvka, co leze na potkání každýmu do postele. Nejhorší je, že jsem se tak fakticky chovala. Jenže za to mohl alkohol. Zdálo se mi, že má Drobek zájem, tak jsem toho využila… Normálně se do postele nikomu hned neženu… Vždyť mě znáš… Když on je tak hezkej… Nejradši bych se neviděla. Ještě štěstí, že Robin není místní. I tak se o nás bude dlouho povídat."
"Chceš slyšet pravdu?"
"Jo."
"Bude se o tom povídat. Lezla jsi po něm celý večer, to nezapřeš."
"Já vím. Lucko, závidím ti, že bydlíš ve městě. Tam se ztratíš, nikdo nic neví. Jenže tady mě všichni znají. Budou si na mě ukazovat a víš, jak dlouho si o tom budou spolužáci vyprávět?"
"Hodně dlouho."
"Pěkně dlouho."
Mlčely jsme. Co jsem jí měla říct? Konejšit ji, že to nebude tak hrozné? Chovala se, tak jak se chovala, všichni jsme ji viděli. A že si o ní budou povídat? Ano, možná ano a možná ne. Tady se holt podobnými událostmi žije. No a co? Brzy se zase něco semele a bude nové téma na probírání. Každý víkend se tady někdo z mladých opije a něco vyvede a nejen mladí. Po Silvestru si na kamarádčino extempore ani nevzpomenou.
"Hele, Míšo," prohodila jsem, "myslím, že včera jsme na srazu vyváděli všichni. Třeba to nebude tak hrozný. Ano, k Drobkovi ses tulila, ale o líbačce a noční výpravě vím jen já a nikde to rozhodně nehodlám roztrubovat."
"Ty ne, ale lidi si domyslej svý a věř, že to bude peprný!"
"A záleží ti na tom, co si povídají ostatní, nebo na tom, co je pravda?"
Vzdychla. "Důležitý je, co je pravda, já vím. Ale znáš to - reputace. Nechci být za děvku."
"Třeba žádný řeči nakonec nebudou."
"Hm... To poznám. Už dnes mi přišlo, že se na mě všichni dávají skrze prsty a šeptají si."
"Hele, musíš to hodit za hlavu a netrápit se tím…" Nevěřila jsem svým uším. To jsem skutečně řekla já? Sama se trápím přístupem svého okolí a doporučuju se tím nezaobírat? Já, která se dennodenně nervuju a věci za hlavu házet neumím?
Vstala jsem, rozbalila jídlo a nalila víno, které Míša přinesla. Ne, že bych po něm toužila, kocovina zatím úplně neodezněla, ale sklenka se k rozhovoru hodila. Za zvuku praskajícího dřeva jsme tiše chroupaly salát.
"Ale užili jsme si to ne?" otáčela jsem zkroušenou náladu jiným směrem.
"Jo, máš pravdu. Vyváděli jsme všichni a bylo to super! To je hlavní!"
"Přesně tak. Děkuju za prima sraz, Míšo."
"Není zač. Brzy to zopakujeme, co?"
"Ne. Zatím po tom fakt netoužím. Bylo mi pěkně zle!"
"To mi povídej. Jedna sklenička mi bude dneska stačit."
"Mě taky."
"Ty ses mohla alespoň válet, ale já musela do práce celá zelená."
"Fakt?"
"Jo, táta neměl slitování a ke všemu jsem musela obsluhovat Malíkovi."
"Včetně Drobka?"
Přikývla.
"Nezávidím…"
"Hrůza. Hanbou bych se propadla. Naštěstí hned po obědě odjeli."
"Koukala jsem, že je auto pryč."
"A doufám, že se tu dlouho neukážou... Lucko, já nevím, co to do mě vjelo... Když on je tak pěknej, viď? Líbí se ti taky?"
"Líbí."
"Je fakt hezkej. Ani se nedivím, že má holku," konstatovala po chvilce.
"Hm…"
Míša měla pravdu. Tak pěknej kluk musí mít holku. Že mě to nenapadlo dřív? Jenže o žádné nemluvil... A proč by se měl svěřovat zrovna mně? Třeba s ní chodí teprve chvilku… Znám ji? Jaká je? Určitě krásná…
"Nedá se nic dělat. Musíme hledat jinde," plánovala.
"Ani se mi nechce."
"Nepovídej. Co třeba ten tvůj... jak se jmenuje... no ten... Viktor, Cizinec. Z toho mála, cos mi napsala, soudím, že se ti zamlouvá."
Prozrazovat cokoli o Viktorovi se mi v tu chvíli opravdu příčilo. Pár informací jsem Míše skutečně v e-mailech svěřila a chtěla jí povědět víc, ale probírat tohle mé tajemství se mi najednou zkrátka nechtělo. Přišla jsem o Robina, zbýval mi už jen Viktor a ztratit i jeho, či se o něj dělit? Ne.
"Tak co? Líbí se ti?" vyzvídala dál.
"Jo, líbí." Pšt! Lucie! Křičela jsem v duchu. "Teda, na Robina nemá," snažila jsem se to zamluvit, "vlastně zase tak moc hezkej není. Prostě normální kluk." Normální? Tak to rozhodně ne! Odbočuje standardům. "Průměr."
"Hm… a líbí se ti teda?"
"No... jo, ale je to jen kamarád."
"Kamarád, taky rád."
"Ne, to fakt ne. My si prostě jen rozumíme."
"Právě, právě," mrkla na mě a pozvedla důležitě obočí.
"Nic intimního. Jen si povídáme."
"Když to říkáš…" vedla si svou.
"Fakt!"
"Dobře… A jakej je v posteli?"
"Michaelo!"
"Už mlčím. Fajn, je to kamarád. Ale myslím si svoje a s tím nic neuděláš."
"Mysli si, co chceš. Je to skutečně jenom kamarád. Nic víc." Jak bych mohla vědět, jakej je v posteli? Nemám ponětí, jaký to je být s klukem, natož být s někým konkrétním. S Viktorem mě to ani nenapadlo. Ano, líbí se mi. Ano, mám ho ráda. Avšak jen jako člověka, jako spřízněnou duši.
Míša moc dobře věděla, že jsem panna. Ale teď, když bydlím v tom velkým městě, kde mám tolik možností, mi zkrátka nechtěla věřit, že jsem ještě s nikým neměla sex. Možná je načase, budu plnoletá, ale kdo říkal, že to musím mít do osmnácti sfouknutý? Mám úplně jiné problémy, které jsem dočasně hodila za hlavu, tady na horách zamrzly, ale zítřejším dnem se vrátí.
Téměř celý večer se Michaela vracela ke svému výstupu s Robinem a probírala ho ze všech stran, zvažovala různé možnosti, vymýšlela scénáře důsledků. Na jiné téma nedošlo, ale mně to nevadilo, ba naopak, raději jsem poslouchala její problémy, než abychom rozebíraly ty moje.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.