Spřízněné duše, kapitola 22.

19. května 2016 v 21:26 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Probrala jsem se kolem poledne a letěla na záchod. Opět, zase a znova.
Mamka teď na pokoji nebyla a tak jsem měla ve svém kocovinovém umírání soukromí. Co všechno se mnou prožila? Zle, příšerně zle mi bylo. Jak jsem se mohla tak opít? Kolik panáků jsem vypila? A jak jsem mohla hulit? Já, alkohol a marihuana? Šílená kombinace. Nikdy víc! To jsem přece nebyla já!? Copak mi hrabe? Kdo to ve mně včera hostoval? Která Lucie přebrala mé místo?
Pohled do zrcadla... nepoznávala jsem tu holku. Kdo je to?
Stáhla jsem vlasy do culíku, prohrabala mamce šminky a pokusila se trochu zkulturnit. Příliš to nepomohlo.
A znovu s hlavou v záchodě.
Co dál?
Zavřená na pokoji jsem se dusila.
Snídaně, vlastně oběd, zkrátka jakékoli jídlo nepřicházelo v úvahu.
Co mám dělat? Jít dolů na restauraci mezi lidi? V tomhle stavu? Samotný pohled na mě byl odstrašující, a jestli jsme někde něco vyváděli a povídá se o tom? Vzbudili jsme v noci návštěvníky pensionu? Jak jsme vypadali večer před Mírou? Co si musel myslet? Mimoto, že bych toužila vidět Robina, nebo Michaelu? Děkuji, nechci. Nedychtím po nikom, až na jednu osobu a ta tu bohužel není.
Potřebovala jsem vypadnout někam do osamění. Trochu jsem se zmátožila, oblékla se a nepozorovaně proklouzla ven. Kabátek smrděl kouřem, až se mi znovu zhoupl žaludek, ale ustála jsem to.
Sluníčko svítilo a nepříjemně rozzářilo sníh. Au... Tupá bolest hlavy. Sakra! Za co? Za to, jak jsi pitomá, Lucie!
Mhouřila jsem oči. Okolní sjezdovky se hemžily lyžaři. Já se však rychle ztratila do lesa a vydala se ke skále. V zasněžené krajině se šlo těžko, ale já byla odhodlaná se na mé místo vyšplhat, ať to stojí cokoliv.
Jedním slovem - nádhera. Sice vyřízená, ale naprosto spokojená, jsem stála na vrcholku, opírala se o borovici, zhluboka oddechovala a kochala se okolní zasněženou krajinou. Stále mi bylo zle, přesto mě pohltil pocit blaha, svobody, totální nezávislosti na světě a lidech tam v dáli. Zavřela jsem oči a nechala slzy stékat po tvářích. Odpoutání, klid. Kéž bych mohla na všechno zapomenout, jenže myšlenkám se poručit nedá...
Co teď? Robin mě nemá rád, běhá za jinou… Míša na mě kašle, těžko říct, jestli vůbec budeme večer spát na chalupě, jak bylo v plánu. A co si budeme povídat? Tajnosti? Jaký? Ne! Vím, co mi bude vyprávět a nechci to slyšet! Proč se to tak zvrtlo? Proč se ti dva museli potkat?
Kdo si teď na mě vzpomene? Zbývá Sabina. Jakmile se vrátíme, zajdu k ní. Ona možná bude mít pochopení. Skutečně? Jí se přeci svěřit nemůžu, Robin je její bratranec, určitě by mu to řekla. Mohly bychom si ale popovídat, prostě jen tak, o obyčejných všedních věcech, problémy hodit za hlavu. Nebo je tak dobrou kamarádkou, že jí můžu řešit svá trápení? Netuším... vždycky spolu probíráme jen školu, knížky a podobně... Nic osobního.
Viktor… Jedině on bude mým blízkým přítelem a důvěrníkem, neotočí se zády, nebude se bavit s nikým jiným. Jsem pro něj ta nejdůležitější, na prvním místě. Alespoň pro něj. Navždy.
"Viktore!" zakřičela jsem do dáli.
Hlavou mi prolétla jeho slova: zkus se podívat z jiného úhlu. A co uvidím? Líbali se! A kdovíco ještě v noci proběhlo?! Jednoduché a prosté. Nic jiného v tom není. Zvířecí přirozenost.
Taky pro mámu jsem důležitá. V noci se o mě musela postarat, chudák. Sebe samu bych si nepřála vidět. Co si teď o mně myslí? Jak se bude dívat? Nikdy jsem se takhle neopila, a kdyby věděla o marihuaně… nechci ani domýšlet. Alkohol mi snad projde, ale tráva? Mamka o mě má starost. Netuším, jak mé opilství přijme...
Starost... otázkou teď zůstává, jak dlouho pro ni budu důležitá, když má Klementa.
Dřív či později budu muset jít svou cestou. Kam povede?
Pitomý myšlenky! Chci klid!
Postávala jsem nahoře dobrou hodinu, zima mi lezla pod kabátek, slunce se blížilo k obzoru a tak jsem musela vyrazit na cestu zpět, do skutečného světa, do tvrdé reality.
Konec osvobozující samoty.
Prodírala jsem se závějemi a vzpomínala na Viktora. Neustále mi v hlavě ležela myšlenka na něj a včerejší večer. Proč? Moc jsem si toho nevybavovala, avšak jedna vzpomínka, takový nepatrný záblesk, mi drtila mysl. Pravda anebo halucinace? Nevím… No, možná bych dala ruku do ohně za to, že jsem venku před restaurací, zrovna když jsem posílala žiletku dál, zahlédla Viktora ve tmě. Při rozpomínání jsem ho viděla úplně jasně. Byl tam, vím to! Či snad jen tolik toužím po jeho společnosti, blízkosti a pochopení? A díky Michaele a Robinovi jsem tak rozhozená, že mám vidiny? Když si něco hodně přejeme, splní se to? Může nám to zakalit mysl? Mám bludy? Toužím po jeho přítomnosti tak moc, že blázním?
Ano. Dala bych cokoli, kdyby byl se mnou. Teď a tady.
Potřebovala jsem se svěřit, vybrečet, proklínat celý svět a všechny lidi v něm. On by mi naslouchal. Podpořil by mě, porozuměl. Necítila bych se jako vzduch.
Chci Viktora!
Byla jsem tak zahloubaná do sebe, že jsem nejprve nic nezaznamenala, až po chvíli si cosi uvědomila. Periferním pohledem jsem si všimla pohybu nalevo. Zastavila jsem, přimhouřila oči, pozorovala stromy a stíny mezi nimi. Tamhle někde to přeci bylo… ano, tam! Někdo se tam mihl… že by snad… ne, to není možné. Zůstal ve městě. Tady být nemůže… jenže, co ten včerejší večer? Možná, že nejsem pomatená. Třeba je to skutečné! Co když za mnou přijel? Cítil, že mi není na duši dobře a našel mě…
Ať je to tak, prosím!
"Viktore," vzdychla jsem tiše.
Další pohyb, víc vpravo, pak nalevo, znovu vpravo. Sním snad? Ne, tamhle je stín. Pohybuje se. Přibližuje se. Srdce buší. Dech se tají. Vyčkávám.
Chvilku a… poznala jsem.
V dáli mezi stromy vyskočila mým směrem srnka. Doběhla téměř až ke mně.
Stála jsem nehybně jak opařená. Zklamání... Sevřené hrdlo.
Když mě srna vycítila, stočila běh jiným směrem a zmizela v hloubi lesa. Pár minut jsem smutně stála. Les potemněl. Pokračovala jsem tedy v cestě a v duchu si nadávala, jak jen mě mohlo napadnout, že by za mnou přišel? Kde by se tu vzal? Jsem normální? Paranoia, rozčarování. Anebo za to může kocovina!?
Než jsem dorazila na pension, téměř padla tma. Všimla jsem si, že Malíků auto je pryč. Alespoň, že tak. Nestála jsem o setkání s Robinem.
Na pokoji mě už čekala mamka: "Kde jsi? Nemůžeš napsat alespoň vzkaz? A telefon necháš tady! Paráda!"
"Promiň, musela jsem na čerstvý vzduch. Bylo mi špatně..."
"A ty se divíš? Víš, jak jsi vypadala?"
"Nevím. A ani to radši vědět nechci."
"To je dobře, bylo to strašný. Bála jsem se, abys neměla otravu a ..."
"Mami," přerušila jsem ji, "nemluvme o tom, prosím. Vím, opila jsem se a hodně. Svůj trest si vybírám, je mi pořád blbě. Neboj, na alkohol se dlouho nepodívám, to ti můžu slíbit."
Zakroutila hlavou a usmála se: "Tak to ti věřím, Luci... Dobře. Večeře asi nepřichází v úvahu, co?"
"Ne, zatím opravdu ne."
"Co třeba jen česnečku? Ta je na kocovinu dobrá," zkoušela to dál.
"Ne! Až budu chtít, najím se."
"Fajn... Míša říkala, že si uděláte na chalupě dámskou jízdu, jo?"
"Nevím..." Ne, jen to ne!
"Já vás chápu, holky, chcete mít soukromí a popovídat si..."
Ne!!!
"Já zůstanu tady, už jsem se s Jitkou domluvila, a vy dvě budete mít na chalupě klid."
Sakra! Proč?
"Copak je? Proč nic neříkáš?"
"Jo, jasně," hlesla jsem.
"Dobře. Sbal si a já vás hodím nahoru."
"Ok," rezignovala jsem.
Co teď? Jak se z toho vymluvit? Je mi blbě z pomyšlení, že s ní budu celou noc, a přitom jsem se na kamarádku původně těšila... Teď bych radši trávila čas s hlavou v záchodě, než s ní. Třeba tam skončím, až mi začne vyprávět pikantnosti.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.