Spřízněné duše, kapitola 21.

14. května 2016 v 19:25 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Pension vyhrál. S mamkou jsme dostaly pěkný dvoulůžkový pokoj hned naproti Malíkům v prvním patře a Robin jednolůžkový v podkroví; k tomu prohodila Michaela poznámku, že bude dnes taky "spát" v podkroví.
Robin přijal Míši pozvání na můj sraz. Ona vyrazila ve vysokých kozačkách a hodně kraťoučké sukýnce nehledě na to, že mrzlo. Vlasy vyčesané do vysokého ohonu, výrazně namalovaná. Její dnešní vzhled měl jediný cíl - Robina.
Co jsem s tím měla dělat? Nic. Mě se to přece netýká, přesvědčovala jsem se. Je to jen kamarád. Mám Viktora. Hm... také kamaráda... A chci něco víc? Netuším...
Na krajinu padla tma. Míra nás odvezl do města autem. "A jsme tady mládeži. Zpět půjdete pěkně po svých, chci se večer napít."
"Jasně, to zvládneme. Je to jen kilometr. A půjde nás dohromady šest, tak se neboj," reagovala Míša pohotově.
"Já? Ty se neboj, zkontroluju si vás. Posedíme u vína a tak si na vás počkám."
"Ale my možná dorazíme dlouho..."
"V jedenáct se zavírá. Do půlnoci jste doma."
"Ale..."
"Žádný ale! Do půl jedný maximálně. Dopoledne máš nástup na obědy."
"Já vím. Dobře," culila se Míša na tátu. "Budu nastoupená v pozoru přesně na čas."
Pravděpodobně by chtěla ještě pokračovat na diskotéku, ale na druhou stranu - dnes má spadeno na návštěvníka pensionu, takže se ráda vrátí, i když to bude už o půlnoci. Důležité je, že tu Robin nocuje, tudíž Míša nemá potřebu běhat venku. A Míra bude jedině rád. Byl na ni vždycky celkem přísný, ona je totiž dost paličatá a dravá. Často se rozhádali kvůli jejím "výletům", ale tipuji, že jakmile jí bylo osmnáct, nakonec stejně ustoupil. Pokud vím, tak sám byl v mládí dost divoký. Teď asi razí heslo: "ať se mládí vydovádí" a Michaela je, i přes svou dravost, rozumná; znám ji.
Přiznám se, že noční vycházky s Míšou se mě moc netýkaly. Do hospod, na koncerty, diskotéky, nebo jakékoli jiné večerní akce mě to nikdy netáhlo. Jen občas jsem si šla posedět s kamarády na pokec, avšak ne dlouho do noci, do jedenácti jsem bývala doma. A co jsem se přestěhovala, nechodím nikam. Samozřejmě až na schůzky s Viktorem.
V restauraci, kde se konal sraz, bylo živo. Všude obsazeno a vzadu za barem, v oddělené části místnosti, jsme měli sražené stoly. Seděli tam holky i kluci, všech dvacet dva spolužáků. Nikdy bych si nepomyslela, že se kvůli mně takhle sejdou hned po Vánocích, měli by být s příbuznými, ale kdepak. Ne, sedí tady a bujaře mě vítají, objímají a mají skutečnou radost, že se semnou můžou takhle potkat. Říkají, že jim chybím a rádi mě vidí. Paráda! Kdybych mohla, rozbrečela bych se dojetím, ale udržela jsem se. Potěšili mě.
Je to úplně něco jinýho, když máte přátele. Tohle je jiný svět, jiný život... život, který chci, po kterém toužím, ale je mi zakázán. Nemohu si vybírat. Musím jen přijímat realitu, kterou nechci.
Ubohá... taková já jsem. Ptali se, jak se mám ve městě a já jim vyprávěla. Že je tam skvěle, hromada zábavy, mám spousty kamarádů, škola je super a kdesi cosi. Nemohla bych se na sebe ani podívat do zrcadla, abych se neproklínala, jak jsem ten večer lhala. Líčila jsem samé lži, spolužáci se zaujetím poslouchali a záviděli.
Proč jsem lhala? Styděla jsem se? Ano, asi ano. Copak jsem mohla říct pravdu? Jak město nenávidím, jak nesnáším nový spolužáky a celou zpropadenou školu? Že mě nikdo nemá rád? Že mi jde Olina po krku? Den za dnem jen velká prázdnota?
Ze zamyšlení jsem se raději vrátila do milé reality. Můj pohled se střetl s Robinovým. Seděl naproti na opačném konci stolu vedle Míši, pozoroval mě a dumal. V té radosti ze setkání s přáteli jsem na něj málem zapomněla... On přece zná pravdu! Ví, že lžu a vymýšlím si, že ze sebe dělám někoho jiného. Prozradí mě? Co si o mně myslí? Že jsem falešná a prolhaná... Ráda bych mu své chování vysvětlila. Měl by vědět proč, měl by znát pravdu! Proč? Proč mi na tom záleží? Protože mi záleží na něm! Přiznej si to už konečně, Lucie!
Užuž jsem se zvedala, že za ním půjdu, ale plán mi překazila Míša. Rozesmátá, pod vlivem alkoholu, se otočila na Robina a okatě ho balila. Zapomněl na mě, věnoval se jí. Za chvilku mu seděla na klíně, a co chvíli se nakláněla sem a tam, jen aby mu strčila hrudník do obličeje. Jak laciný!
A jemu to vůbec nevadilo!!!
"Narozky máš sice až za týden, ale my jsme na tebe nezapomněli, Lucko!" zahučeli kamarádi a položili přede mne krabici v dárkovém papíru. Nemohla jsem uvěřit. Oni na mě myslí, pamatují si, kdy slavím narozeniny, to je skvělý!
Kašlu na Robina s Michaelou! Celý večer je dokonalý. Je mi báječně, tady jsem doma! Mezi svými. Nikde jinde. Pouze a jen tady, na horách, mezi přáteli, ti dva mi to nezkazí! Užiju si dnešní večer! A hned jsem si poručila panáka. Konec konců - za pár dní bude mi osmnáct, piju skoro legálně.
Co by člověk mohl dostat k osmnáctinám? Krabice ukrývala dvě lahve vína. Jak jinak? Hned jsem je poslala kolovat. Samozřejmě tajně, aby si jich nevšimla obsluha restaurace, a i kdyby, číšník byl spolužákův brácha, takže by se nic nestalo.
"Jdeme na brko, přidáš se?" naklonil se ke mně jeden spolužák.
"No, já..." Já přece trávu nekouřím! "Jo, jdu..." A hned jsem se zvedala. Alkohol mě nakopl a v rozletu jsem chtěla roztáhnout křídla víc. Potřebovala jsem si něco "dokázat", být důležitá, zkrátka "velká holka". A zapomenout na Robina, na jeho lhostejnost vůči mně. Ani neví, že existuju, má jen Michaelu.
"Nekecej? Lucinka se nám ve městě pěkně změnila. No, nevěřím. Tak pojď, to mám radost, holka moje," divil se jiný spolužák. Znala jsem ho dobře, největší hulič ze školy. Chytil mě kolem ramen a odváděl ven.
Asi osm si nás venku posílalo dokola dvě žiletky. Prvně v životě jsem si potáhla. Vždy jsem si říkala, že drogy nezkusím. I když... marihuana je jen marihuana. Je to skutečná droga? Ale jak jsem v tu chvíli měla vědět, co od toho čekat? Co to bude za mazec? Nebo je tráva tak v pohodě, jak se zdá? Vždyť hulí kde kdo a všichni jsou v klídku. Toužila jsem být v pohodě bez ohledu na to, jestli mě zrovna rozčiluje Robin s Míšou, anebo blbý město. Chtěla jsem uniknout, zapomenout, a tohle byla možnost.
Druhej, třetí prásk... nic... natáhla jsem znovu a pořádně! Když už, tak už! Ať to stojí za to!
"Hele, Lucko, nech nám taky něco!" smáli se ti okolo.
Rozkašlala jsem se a poslala brko dál. Komu? Ani nevím. Do kroužku vpadla Míša: "Hele, co se tady straníte, dej mi taky!" A už držela špeka v ruce, zavřela oči a potáhla. Pak se roztančila na místě, ruce nad hlavou. Další prásk a posílá. Vzápětí mě objala: "Lucinko, tys mi tak chyběla!"
"Ty mě taky, Míšo!"
Bylo nám skvěle. Nejlepší kamarádky zase spolu. Tancovala jsem s ní i s dalšími, ani nevím, jestli se spolužáky, nebo cizími lidmi. Hudba venku nehrála. Bylo mi to jedno. Měli mě rádi, smáli se semnou, bylo nám fajn. Mráz jsem necítila, alkohol hřál. Za chvíli jsem seděla zase uvnitř a pila dalšího panáka. Venku pak zakoloval další špek. Blbli jsme tam dobou hodinu a mě to přišlo jako pět minut. Čas utíkal, my se smály, svět se točil, já letěla. Tak dobře mi dlouho nebylo. Velkolepé! Svět se točil a my se bavili. Svobodní, odvážní, neohrožení. Hrdinové dnešního večera.
Kolik jsem toho vypila? Jak jsem platila? A kolik? Jak jsme došli na pension? A kolik nás šlo? Míša a Robin určitě ano, a dalších pět. Asi. Nebo šest? Ani nevím... Studil sníh, když jsem v něm ležela? Svítil nám měsíc na cestu? Těžko říct. Pamatuju si, že jsme křičeli, házeli petardy, spustili alarm u dvou aut a hulili. Všichni, kromě Robina.
Když jsme dorazili před pension, loučila jsem se chvíli s dvěma spolužáky, a jakmile se otočila k domu, spatřila je...
Robina s Michaelou...
Líbali se ve stínu vedle vchodu!
Pěkná rána pod pás! Úplně mě to porazilo. Nenáviděla jsem je oba dva! Falešní, protivní, laciní! Při první příležitosti se na sebe vrhnou!
A co jsem čekala? Proč mě to mrzí? Proč jim závidím a zároveň je proklínám? Proč mě to ničí? Měla bych být přece šťastná, že můj dobrý kamarád chodí s nejlepší kamarádkou.
Štve mě to!
Ne. Měla bych jim to přát… Pokud vím, Robin s žádnou holkou nechodí, Míša je taky volná a hezká, moc hezká. Když si ona usmyslí někoho sbalit, nemá s tím problém. Navíc, když v sobě mají alkohol, zábrany mizí. Jiskra mezi nimi přeskočila, tak se není čemu divit…
Co by on viděl na mně? Mám ho vůbec čím zaujmout? Nikdy jsem s nikým neflirtovala, nesnažila se upoutat pozornost, netoužila jsem... Sama ani nevím, jestli bych teď chtěla být na jejím místě a nechat se Robinem objímat. Chtěla bych? Doopravdy? Na jednu stranu ano - ale možná, že bych to chtěla jen díky alkoholu a THC a na druhou - mám ho ráda? Nevím, nemám? Pokud ne, tak proč bych chtěla být tam ve stínu?
Nechci. Jenže… proč mě to tak štve? Mám ho ráda?
Mám... Slzy se mi draly z očí.
Proběhla jsem ke dveřím a vešla do domu, ti dva smilníci mě následovali. Přišli jsme na čas. Míra na nás čekal v křesle ve vstupní chodbě. Zkontroloval, že jsme dorazili všichni tři, prohodil cosi o tom, že vypadáme "pěkně", pohledem nakázal Michaele rozloučit se a jít spát, a odešel do zadní části domu, kde měli byt. Já zmizela po schodech do patra a rychle za sebou zavřela dveře, ani jsem se s nimi nerozloučila. Neměla jsem náladu se na ně podívat.
Ačkoli jsem se dost motala a dělala hluk, mamka tvrdě spala. Naštěstí. Možná spánek jen předstírala, vždyť ta tancující podlaha mě třikrát donutila padnout na kolena a taky skoro zvrhnout noční stolek. Nohy jsem nedokázala rozmotat, pořád si dělaly, co chtěly, ale nakonec jsem se ocitla v koupelně. Vlezla jsem si pod studenou sprchu a doufala, že voda odplaví mou zlobu.
Tajně jsem si plánovala, že se Robin bude věnovat mě. Mě zná! Ze všech těch lidí v restauraci znal mě a za celý večer si mě nevšiml! Bavil se radši s cizími... Nic pro něj neznamenám.
A Míša? Kamarádka? Nejlepší? Kde je ten náš večer? Budeme spolu spát ve spacákách u krbu a povídat si tajnosti a sny? Copak chci poslouchat, jak si to dnes rozdala s Robinem? S mým Robinem? Počkat... Mým? Zbláznila jsem se? Nikdy nebude můj a já nebudu jeho. A zrovna teď je mi z něj zle! Jen co potká holku, která se mu nabídne, hned po ní skočí.
Zvedl se mi žaludek, hlava se točila. Vylítla jsem ze sprchy, uklouzla na dlaždičkách a spadla, ale hbitě se přemístila k záchodové míse a už to letělo. Neuvěřitelně špatně mi bylo, zvracela jsem a zvracela. Uvědomovala jsem si, že mi mamka drží vlasy a mluví ke mně. Co přesně říkala, si nepamatuju, ani jak jsem se dostala do postele, nic víc z toho večera mi v hlavě neutkvělo. Okno...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.