Spřízněné duše, kapitola 20.

9. května 2016 v 21:10 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Na Boží hod ráno jsem se probudila s dobrou náladou. Čekala mě cesta "z domova domů" a já se nemohla dočkat. Šíleně jsem se těšila. Vidina zasněžené chalupy, praskání dříví v krbu a vůně horkého svařeného vína, mě naplnila energií. Hodiny ještě neohlásily půl sedmé, venku stále panovala noc, ale já už v kuchyni vařila čaj a krájela vánočku.
"Co blázníš?" zívla mamka. Stála ve dveřích a dívala se na mě, jako na totálního blázna.
"Dnes je velký den," připomněla jsem jí.
"Jo, ale to neznamená, že si nemůžeme přispat."
"Nikdo ti přece neříká, že musíš hned teď vstávat. Jdi klidně ještě spát, jestli chceš."
"Při tom tvým prozpěvování a rámusení se spát nedá."
Jen jsem pokrčila rameny a potměšile se usmála. Mamka zakroutila nechápavě hlavou a odešla. Za chvilku už seděla se mnou u stolu a překypovala stejným nadšením z výletu, jako já. V půl osmé jsme oškrábaly jinovatku ze skel auta, naházely tašky a spacáky dovnitř a vyrazily. Co nás tady drželo? Nic. Hurá na hory!
Auto bylo vymrzlé, teploměr ukazoval devět pod nulou, mně to však nevadilo; pod stromečkem jsem našla nový sportovní zimní kabátek a parádní sněhule. Oboje spolu ladilo. Mamka se trefila. Mé dárky pro ni měly také úspěch.
V ulicích panoval klid, brzy jsme se vymotaly z města. S každým ujetým kilometrem ze mě opadávala úzkost, nervózní napětí všedních dnů mizelo v zádech a přicházela pohoda, duševní rovnováha, zároveň radost a vzrušení. Zavřela jsem oči a uvolněně oddychovala. Procházel mnou pocit štěstí. Jako když prožijete šílené drama. Potom nastává pocit úlevy. Uvolnění. Pouta zmizí. Víte, že je konec. Nyní na vás čeká jen dobré. Odrazíte se ode dna, stoupáte nahoru, pár temp a nádech.
Myslela jsem, že se tohoto dne nikdy nedočkám. Návrat, jen chvilkový, ale... Naše chalupa, hory... domov, milovaný domov. Pokud mi to počasí dopřeje, vylezu nahoru na skálu, nadechnu se čerstvého vzduchu, žádný smog, a zaposlouchám se do ticha. Svoboda.
Těšila jsem se na Míšu. Strašně moc. Neviděla jsem ji snad věčnost. Dobře, bylo tomu jen půl roku, což není tak hrozné, ale pro mě se stejně jednalo o dlouhou dobu. Nekonečné pomalu se táhnoucí černé dny plné samoty posléze vystřídá pár příjemných pozitivních chvil s nejlepší kamarádkou. Super! Jakmile jsem se od mamky dozvěděla, že pojedeme na hory, dala jsem Míše echo, aby si nic neplánovala a počítala s mojí návštěvou. Byla nadšená jako já a hned vymýšlela, co se bude dít, kam zajdeme a jak si vše povyprávíme. Po celou dobu odloučení jsme si telefonovaly, anebo psaly e-mailem, ale osobnímu setkání se to nevyrovná.
"Domov" se blížil. V podhůří se objevoval tu a tam sníh a o několik kilometrů dál jsme vjely do bílého kraje. Mamka později značně zpomalila, silnice stoupala a klikatila se. Silničáři ji sice prohrnuli, jenže mráz zde vytvořil ledovku a s udržovanou dálnicí se tato silnička nedala srovnat. Na chalupu nám zbývalo dobrých patnáct kilometrů. Cestu nám začaly znepříjemňovat sněhové jazyky a přidalo se i samotné sněžení.
"Kola prokluzují. Musíme držet rychlost, jinak se už nerozjedeme."
"Co řetězy?"
"Zůstaly v bytě… co je? Nemůžu myslet na všechno. Copak by mě napadlo, že tady bude bílo?"
"No… každou zimu tady bylo bílo…" pronesla jsem důležitě a modlila se, ať nezapadneme. To by tak ještě hrálo, aby nás Malíkovi tahaly ze škarpy. Především, kdyby s nimi přijel i Robin. Co by si asi tak řekl?
"Dobře, zima je tu vždy pořádná, ale neboj, to zvládneme."
"Hm…" Přiznám se, že jsem jí moc nevěřila. Viděla jsem nás zkrátka ve škarpě a cítila rozpaky jen na to pomyslet. Mamku jsem však podcenila, řídila bravurně. Za nedlouho jsme odbočily na cestu k domu, kupodivu prohrnutou. Za dvěma ohyby se před námi z bílé prázdnoty vynořila chalupa. Z komína stoupal dým. Ladovská zima kolem.
Míra s Máňou, aneb Michaelin táta s traktorem, prohrnul cestu i místa na parkování. A sněhulák pod oknem byl určitě Míši výtvor.
Vystoupila jsem z auta. Stále chumelilo. Za okny domu se svítilo. V zimě jsme často musely rozsvěcovat. Chalupa měla malá okénka, taková krásná pohádková, ale jakmile se nebe zatáhlo tmavšími mračny, v místnostech se zešeřilo.
Kdopak je uvnitř? Proběhlo mnou vzrušení. Bylo mi jasné, kdo čeká za dveřmi a ty se vzápětí rozletěly. Vyběhla nejlepší kamarádka jen ve svetru a bez bot, skočila po mně. Obě jsme spadly a válely se v závěji. Sníh studil za krkem, v obličeji, zkrátka všude, ale nevadilo nám to, naši radost nepřebil.
Dospělí z nás měli legraci.
"Jako malý holky," utrousil Míra poznámku.
"Jen je nech, ať se vyblbnou," smála se Jitka, Míši mamka.
Faktem bylo, že jsme se chovaly dost dětinsky, až trapně, ale nevadilo nám to. Rodiče nás znali, nikterak je to nepřekvapilo, a nikdo jiný nás neviděl. Doufejme... Malíkovi měli dorazit co nevidět, snad i s Robinem a ten by pravděpodobně moje chování nechápal. Zná mě z trošku jiné stránky. Samotářku, uzavřenou, málomluvnou. A kdo je tahle ztřeštěná holka? Líbila bych se mu takhle víc? Líbila? Nad čím to přemýšlím? Jak mě tohle napadlo? A vůbec... třeba nepřijede... Proč si přeju, aby přijel?
Očekávaní návštěvníci zatím nedorazili, přesunuli jsme se tedy dovnitř a popíjeli čaj. Nábytku zde bylo pomálu, avšak poposedali jsme si kolem krbu na to, co přišlo pod ruku. Rodiče řešili potřebné věci ohledně domu. Michaelini rodiče měli v rukou dočasnou správu a mamka jim líčila, co pravděpodobně bude s domem v budoucnu. Moc jsem je nevnímala. Radši. Nechtěla jsem poslouchat, jak se mé plány na návrat hroutí.
S kamarádkou jsme si špitaly. Pořádný rozhovor nás čekal večer. Až budeme sami, probereme všechny tajnosti do detailů, musím jí povyprávět o Viktorovi. Nyní jsme rychle plánovaly odpolední lyžování a večerní návštěvu městečka v údolí, kterou Míša vymyslela. Toužila jsem po klidu, po soukromém rozhovoru, a namísto toho máme třídní sraz? Super... Přesněji řečeno - třída má sraz se mnou. Nedá se nic dělat, nemůžu odmítnout. Dnešní večer tam všichni dorazí jen kvůli mně. Nechtělo se mi jít do městečka, ale těšilo mě, že na mě bývalí spolužáci myslí a chtějí mě vidět. Je to senzační pocit, když se s vámi chtějí lidé přátelit, namísto otáčení se zády, naprostého přehlížení, nebo dokonce opovrhování a podrážení nohou. Sraz vyhrál, pokecat můžeme zítřejší večer.
"A na čem byste tady chtěli spát? Neblázni, počítáme s vámi na pensionu, stejně jako s Malíkovejma." Kroutil hlavou Míra.
"Ne, vždyť mi to tady zvládneme," oponovala mu mamka.
Miluju naši chalupu, ale představa pensionu se vším komfortem namísto spacáku a karimatky... Jenže… náš krb, náš domov… Nemohla jsem se rozhodnout, co bude lepší. Ale... Tolik jsem se těšila, tak si to nenechám ujít!
"Budeme spát u nás!" vložila se do rozhovoru Míša. "Je to z města blíž a po kalbě budeš ještě ráda, že máš pořádnou postel, Lucie!"
"Dobře, ale zítra spíme tady, jak bylo domluveno," nedala jsem se odbýt.
"Ano, uděláte si tady dámskou jízdu, holky," podpořila spaní ve spacáku mamka.
"Jasan!" přitakaly jsme nadšeně. Takový byl náš plán a nehodlaly jsme ho měnit. Když ne dnes, tak zítra na sto procent!
"Dobrá, dělejte si, co chcete," uzavřela diskuzi Jitka zrovna, když jsme zaslechli přijíždět auto.
Přijel?
Pohled z okna.
Ano!
Ihned jsem si razila cestu ven za mamkou.
Přestože jsem si to ještě zcela nepřipouštěla, měla jsem radost, že Robina vidím. Stála jsem na zápraží a srdce mi poskočilo, když na mě mávnul. V tu samou chvíli do mě loktem dloubla Míša a špitla: "To je Viktor?"
"Ne, Robin."
"Robin? Jo, Drobek, viď? Neřekla jsi mi, jak je pěknej!" vyčítala mi. "Chodíš s ním?"
"Ne..."
"Tak to je fajn, bude pro mě!" Očička se jí rozzářila a než jsem stihla cokoli poznamenat, vyběhla mu vstříc.
Cože? Lapala jsem po dechu. Robin bude pro ni? Proč? Vždyť já… Já? Já co? Nic! Nikdy jsem mu nedala najevo, že bych o něj stála. A stojím? Takhle jsem zatím neuvažovala. Ano, líbí se mi, ale… Chodit s ním? Nevím… A teď ho chce Michaela, moje nejlepší kamarádka. Měla bych jí ho nechat. Musím jí ho nechat… kamarádce… přece jí nepolezu do zelí, jenže… Je to Robin, můj… můj co? Jen kamarád. Nic víc. Nikdy nebylo nic víc. Nikdy jsem si nepřipustila nic víc. Proč? Vždyť ho mám ráda.. asi… nevím, nechápu se. Líbí se mi, ano, to ano, ale… Mám ho ráda? Prozatím jsem nepřemýšlela, že by mezi námi mohlo být i něco víc, než přátelství. Stejně, proč by si on všiml zrovna mě? Zakřiknuté samotářky, která chodí v obnošených věcech, nevýrazné holky od vedle, jedné z davu, ničím nezajímavé, která se téměř namaluje, nemá sexappeal, žádný vkus… nic… nikdo.
Proč mě to rozčiluje? Svírá a ničí? Sakra, Lucie! Vzpamatuj se! No tak má o něj Míša zájem. A co?
Kéž by tu byl Viktor... Utekla bych s ním do hor, na skálu. Tak ráda, bych si s ním teď promluvila. A co on si o mně myslí? Líbím se mu? Přijdu mu zajímavá? Možná, že ano. Určitě ano! Vždyť jsem přeci jedna z mála, možná jediná, s kým se baví. Výjimka. Výjimečná… pro Viktora jsem neobyčejná! Alespoň pro něj!
"Ahoj, Lucko!" zdravil mě znovu Robin s úsměvem na rtech.
Či snad něco znamenám i pro Robina? "A...ahoj," pípla jsem, když jsem se vzpamatovala z rozjímání a zdravila i jeho rodiče, kteří vcházeli do chalupy na prohlídku, on za nimi a v závěsu chichotající se Michaela rozhazující nacvičené úsměvy. Trapný. Vydřená z kluka z města. Ach jo… Proč si z toho vůbec dělám hlavu? Doteď jsem o Robinovi takhle nepřemýšlela. A najednou si budu dělat nároky, rozčilovat se, že se o něj zajímá jiná holka? Co plaším? Ne, nezajímá mě, ale… proč jsem zmatená? On si holky jako já stejně nevšimne, proč bych si všímala já jeho? Navíc… mě žádné chození s klukem nezajímá, tudíž mi nemusí vadit, že se o něj zajímá Michaela. Já se budu soustředit na učení, jako Sabina. Ať si ho Míša klidně uloví. Mě na něm nezáleží… Dobře, dobře, kecám. Měla bych si dát facku. Záleží… jak moc? Kdo to ví? Co s tím? Co Viktor? Na kom mi záleží víc? A co víc od nich očekávám?


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.