Spřízněné duše, kapitola 19.

5. března 2016 v 22:25 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Krabici od ozdob jsem ještě nestihla uklidit a v zámku zarachotily klíče. Rychle jsem rozsvítila světélka na stromečku a zhasla lustr, čehož si mamka samozřejmě stačila všimnout a hned nakoukla do obýváku.
"Luci, to je krása," zašeptala a oči se jí zaleskly. "Kde jsi ho vzala?"
"Koupila," lhala jsem suverénně. Přeci se nepřiznám, že jsme ho s Viktorem sprostě ukradli v parku. Jaká by byla mámina reakce? Večer v opuštěném parku, kradu a k tomu s klukem, o kterém ona nemá nejmenší tušení, že je součástí mého života? To by byl můj konec, totální utrum. Následovaly by tiché svátky plné vyčítavých pohledů a to riskovat nebudu. Chci mít hezké a klidné svátky, nervů mám dost ve škole. Ano, lhala jsem, ale... pravda a její následky by byla horší.
"Plánovala jsem, že ho ráno zajdeme koupit, ale to je jedno. Tenhle je nádherný. Vybrala jsi dobře."
"A nevadí, že je tak malý?" ptala jsem se a stoupla si vedle mamky.
"Vůbec ne. Naopak, moc se mi líbí. Je roztomile malinký a navíc..." chvilku se odmlčela, "stačí nám. Víš, Lucko... moc dárků pod ním nebude..."
Viděla jsem, že jí dělá potíže přiznat pravdu nahlas, ale já moc dobře věděla, že letos bohaté Vánoce nebudou. Nemusela se za nic omlouvat. Jsme bez peněz a víme to obě dvě moc dobře, takže proč si něco nalhávat... stačí moje mlžení. A možná právě proto jsem zalhala. Na co ničit i to málo hezkého, když nic víc nebude?
"To nevadí, já nečekám kupu dárků. Miluju kouzlo Vánoc a tu atmosféru. Jsem ráda, že budeme spolu, to mi stačí."
"Máš pravdu, moc času spolu teď netrávíme, když pořád pracuju. Promiň..."
Objala jsem ji. "Mami, neomlouvej se. Já vím, že se teď musíš věnovat práci, abychom se dostaly z problémů, a taky vím, že až bude líp, budeme zase večer sedávat u společné večeře a do noci si povídat, tak jako dřív."
"Ano, budeme, jenže..."
"Co?"
"Víš..." zpytavě se na mě podívala, "přinesla jsem kapra, dej ho prosím do ledničky. Převléknu se a vrhneme se na salát."
Odbočila velmi dobře, ale já si přesto všimla, že něco tají. "Salát? Teď? Bude skoro půlnoc..." chytla jsem se tématu a nešťourala do jejího tajnůstkářství.
"Je lepší, když se rozleží..."
"Dobře. A proč jsi vůbec přišla tak pozdě? Zítra je Štědrý den. Neříkej, že jste měli tolik práce...?"
"No, víš... měli jsme hodně práce, to ano, ale... ten kapr je od pana Klementa..."
"Mami, nezamlouvej to zase jídlem, mluvíme o práci... nebo snad ne?" začalo mi svítat. "Ty jsi nebyla v práci?"
"Byla. Ale jen do osmi, pak mě Vašek vyzvedl a šli jsme na večeři."
"Jo tak Vašek a na večeři?" přerušila jsem ji.
"Ano, ale..."
"Žádný ale. Ty mi tvrdíš, že máš práce až nad hlavu, že na mě nemáš čas a pak lítáš někde s Klementem?"
"Lucie!"
"Ne, mami, proč mi lžeš?! Ne! Víš co? Počkej! Nechci se hádat..." otočila jsem se zády a odcházela pryč. Tohle je na mě moc. Vlastní matka mi lže! Má chlapa! A mě odstrkuje do pozadí!
"Já se taky nechci hádat!"
"Fajn. Já teď dám kapra do ledničky," řekla jsem relativně v klidu, ale vřelo to ve mně šíleně.
"Dobře."
"Fajn."
"Jdu se umýt."
"Hm."
Rozešly jsme se. Já do kuchyně, kde jsem mrskla tu hnusnou rybu do lednice a usadila se popuzeně ke stolu, a mamka do koupelny.
Přemýšlela jsem. Několik týdnů na sebe nemáme čas. Vánoce jsou tady, konečně má být klid, a my se budeme hádat? Skvělý! No, ale o hádku se tady přece nejednalo. Jen jsme si vyměnily pár názorů a to celkem přijatelným tónem, žádný křik. Tak máma má chlapa! Na mě čas nemá a na Vašíčka... paráda! Zatajuje ho. Dokonce tvrdí, že pořád pracuje, aby nás vytáhla z bláta. A přitom? To snad není možný?!!! Proč mi lže?!
No jo, ale... co já? Jsem snad lepší? Mám právo ji odsuzovat? Ne. Lítám venku s Viktorem a ví o něm mamka? Lucie, dej si facku, mluvila jsem k sobě. Na mámu by ses naštvala, vyčítala jí Klementa a ty co? Ty jsi úplně stejná!
Vím proč mě to tak štvalo - jakmile se mamka zamiluje, je jasný, že ve městě zůstáváme a na hory se nikdy nevrátíme. A když se nad tím víc zamyslím... pokud se z finanční propasti vyhrabeme a vrátíme se domů, co pak? Co tam? Kde budeme brát peníze? Kde se objeví klienti? Nikde. Spadneme zpět. Kde jen jsou ty časy, kdy měla mamka denně smlouvu? Tenkrát jsme si žily úplně jinak. Pořádná práce v těch končinách není... Takže... Nikdy se nevrátíme... Město bude mým domovem... Proklatě!
Naštěstí mám Viktora, Sabinu a Robina... Tihle tři dokážou zmírnit mou bolest a nenávist. Budu se s tímhle faktem muset smířit. Město je moje realita. Nezbývá mi nic, než ztěžka dýchat a přežívat... Viktor neměl úplnou pravdu. Někdy zkrátka nemáme možnost uhnout z cesty a musíme přijmout to, co stojí před námi...
Máma vstoupila do kuchyně, natočila si skleničku vody a čekala, co bude.
"Jdeme na ten salát?" zeptala jsem se.
"Dobře."
Salát jsme připravily v tichosti, pak si nalily víno a posadily se do obýváku k vánočnímu stromečku.
"Víš, mami," začala jsem po chvíli ticha, "klidně s Klementem choď na večeře. Mně to nevadí, ale budu ráda, když si takhle někdy sedneme a popovídáme."
"Skutečně ti to nevadí? Myslela jsem..."
"Ne, nevadí, ale jak říkám, musíš si udělat i čas na mě."
"Udělám. Slibuju."
Opět jsme mlčely.
"A Lucko, co vůbec kamarádi? Máš tu nějaké?"
"Jasně, že mám. Sabču znáš, Robina taky a pak ještě pár dalších..."
"Tak jo, jsem ráda, že sis našla přátele."
"Je fajn mít kamarády."
"Ano, to je."
Došlo mi, že mamka tady vlastně také nikoho neznala, stejně jako já, a proto je v podstatě dobře, že chodí ven alespoň s Klementem a teď se možná baví i s Robinovou mámou. I ona potřebuje kamarády, občas se bavit, vydechnout a ne mít v hlavě pouze práci.
Měla jsem náhlou chuť povyprávět jí o Viktorovi, avšak cosi mi napovídalo, že stále nepřišel ten správný čas.
"Mám pro tebe takové malé překvapení," vyrušila mě mamka.
Tázavě jsem na ni pohlédla.
"Chtěla jsem ti to říct, až zítra u stromečku, ale... teď jsme taky u stromečku a už je po půlnoci..."
"No jo. Zítřek je dnes," usmála jsem se.
"Ano. Takže prvně - přeji hezký Štědrý den, Lucko."
"Já tobě taky, mami," objala jsem ji.
"A..." napínala, "hned na Boží hod odjíždíme na pár dní na chalupu!"
Nechápala jsem. My máme chalupu?
"Jedeme se podívat k nám na hory!"
"Děláš si legraci?"
"Ne!"
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Skvělý! To je paráda!"
"Viď?"
"Jsem tak ráda!" Ano, byla jsem radostí bez sebe, přestože se jednalo jen o výlet.
"Já taky. Musíme to tam připravit!"
"A na co?" Dům se bude prodávat, problesklo mi hlavou. Ne!
"Přijedou Malíkovi."
Malíkovi ho koupí? "Aha. Přijedou i s Robinem?"
"To nevím, asi sami."
"A proč?"
"Podívat se a pravděpodobně si chalupu pronajmou."
"A na jak dlouho?"
"Zatím na neurčito."
"To tam budou jezdit každý týden?"
"Ne. Budou ji nabízet pro zaměstnance na dovolenou, jako benefit. A taky známým ji budou pronajímat. Skvělý, ne?"
"No, asi ano..." Další argument pro bydlení ve městě. Stoprocentně tady zůstaneme. Ale já nechci!
"Nejsi ráda? Hravě nám to pokryje hypotéku! Už nebudeme obracet každičkou korunu. Konečně se karty obracejí!"
"Jo, bude to fajn. Peníze potřebujeme."
Ano, šlo především o peníze. Pronájem mě nikterak netěšil, ale další příjem přinese lepší finanční situaci. Navíc, v původním plánu přeci stálo, že se dům prodá. Štěstí, že ho nikdo nekoupil. Naopak nájem mi stále ponechával tajnou jiskřičku naděje. Na jednu stranu jsem návrat už vzdala, ale na druhou mi v hlavě pořád hlodal červíček. A další bonus - mamka už nebude tak vytížená a nervní, bude nám líp. Řízky si dáme k večeři častěji a rybu taky, třeba lososa; rohlíky s máslem, topinky a luštěninové kaše mi už lezly ušima.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.