Spřízněné duše, kapitola 18.

27. února 2016 v 19:56 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Olina byla poslední týden před vánočními prázdninami mrzutá, nervózní a roztěkaná. První den po oslavě mi přísným pohledem naznačila, že jestli o slzách ceknu, tak mě přizabije a nadále si mne nevšímala, stejně tak i ostatních spolužáků, což však bylo zpočátku nápadné jim. Olina, nepřehlédnutelná osobnost, které každý líbá nohy, která je vždy středem zájmu, vládkyně celé třídy, se pozornosti vyhýbala a kdokoli se s ní pokoušel o rozhovor, či jakýkoli jiný kontakt, se potázal se zlou; odpálila ho drsným stylem, v němž vynikala a který jsem častokrát okusila na vlastní kůži. Už nebyla protivná a opovržlivá jen ke mně, najednou jí vadil kde kdo.
Jedinou Sabinu si prozatím jakžtakž pouštěla k tělu, ale ani tato jediná kamarádka neměla tušení, co se uvnitř Oliny odehrává. Možná ani nechtěla. Od jisté doby o Olininu společnost zrovna dvakrát nestála. Řekla bych, že jí byla Olina v podstatě lhostejná. Když jsem do třídy v září přišla, byly opravdovými kamarádkami, ale dnes Sabina svou spolusedící zkrátka přehlížela.
Před několika měsíci lezl každý Olině téměř až do zadku a kdo ne, byl tím nejhorším a pěkně to schytal, tudíž ji raději každý obdivoval, doslova opěvoval a ctil jako bohyni. A teď? Nejprve se spolužáci prali o její pozornost jako vždy, ale po pár dnech čišících nezájmem a mrzutostí o Olininu společnost nikdo nedbal. Ona se s nikým nebratříčkovala a po nikom nechtěla, aby se jí věnoval, jak to vždy vyžadovala.
Skutečně, ani Sabina ani další spolužáci k Olině už tolik nevzhlíželi, a co hůř - ona si určitě všimla, že se někteří z nich začali bavit se mnou. To jí pravděpodobně pěkně dopalovalo. Nedávala však nic najevo. Jenže proč mi to nevracela? Bylo to divné a nezvyklé. Neútočila, nenadávala, neponižovala. Změnila se, nebyla to zkrátka ona. Na jednu stranu sice stále pohrdavá namyšlená mrcha, ale na tu druhou jsem v ní spatřila i lidskou bytost s emocemi. Odpálila každého, avšak jen pár slovy a víc se s ním nezaobírala, v hlavě dumala sama nad sebou, to mi bylo jasné. Uzavírala se do svého vnitřního světa, cosi ji sžíralo, uvnitř s něčím bojovala.
Nikdo si jí na konci týdne už nevšímal. Spolužáci to nakonec přikládali její divoké, prchlivé povaze a nic víc neřešili. Já jsem však věděla, že ukrývá nějaké tajemství, že se nejedná jen o jeden z jejích dočasných náladových stavů. Rozhodla jsem se přijít té záhadě na kloub, nejen mávnout nad Olinou rukou a jít pryč.
Ale jak? Copak jsem Sherlock? Olina byla tak nepřístupná a já takový strašpytel, samotář a člověk, který se do ničeho radši nepouští a zaleze hned pod ulitu. Co jsem měla dělat?
Zajímalo mě, co se s Olinou děje, přesto jsem zatím rozhodnutí o odhalení tajemství musela odložit, škola skončila a já neměla v tomhle zpropadeně velkém městě šanci Olinu potkat. Pátrání začne až po Novém roce.
Brigáda volala a tak jsem vyrazila Robinovi na pomoc. Jeho plány na dva dny plné zábavy rychle ztroskotaly, neboť místo žertů a nekonečné legrace, jsme měli maratón plný cukroví, zákusků, čokolád a vánočních kolekcí, a od rána do večera, včetně času stráveného úklidem a přípravou na další den, jsme se vůbec nezastavili. Práce mi nevadila, čas utíkal rychle a rozhodně jsem raději prodávala, než abych seděla sama doma. Máma totiž trávila v práci hodně přesčasu, aby se rychle zaučila.
"Lucko, to je pro tebe," podával mi Robin jednu krabici cukroví a druhou se zákusky. "Hodím tě zase domů, ať nemusíš busem," nabízel mi odvoz i druhý večer po práci.
"Jé, děkuju. To mi ale přece nemůžeš jen tak dát...?"
"Takže to mám vyhodit?"
"To by byla škoda..."
"Správně, tak si to vezmi. A neboj - mamka určitě taky něco doveze. Zaměstnanci dostávají výslužku každý rok," smál se.
"Samý sladký, hrůza. No jo, ale jak já to potáhnu? Chci jít ještě do města něco koupit..."
"Tak tě hodím domů a pak zpátky do města. Kamkoli budeš chtít," konstatoval a já neprotestovala. Byla jsem ráda, že nemusím nikde courat po setmění sama. Netoužila jsem ani jít do davu lidí v obchoďáku, při té představě mě přepadala hrůza, jenomže ještě jsem musela za vydělané peníze koupit mamče jeden dárek. Měla jsem pro ni jen dva - malé stříbrné náušničky a tyčový mixér, který se jí nedávno rozbil - u obou v dané kategorii to nejlevnější, co se dalo sehnat, ale mamka si zaslouží i něco víc...
V autě jsme se konečně s Robinem dostali i k zábavě. Popojížděli jsme v zácpě chtivých nakupujících, kteří vyrazili shánět poslední vánoční dárky. Cesta nám trvala většinou kolem půl hodiny, teď jsme jeli přes hodinu.
Když pak Robin zastavil před naším panelákem, vůbec se mi zpět do centra nechtělo. Navíc jsem naproti ve stínu zahlédla známou tvář. Čekal tam, a mě se nechtělo o to víc jet pryč. Robin byl však přesvědčen, že mě odveze a nedal si to vymluvit. Bál se, že bych po jeho odjezdu šla někam ven sama a že by mě měl na svědomí.
Pravda. Šla bych ven, jenže ne sama. A ve Viktorově společnosti by se mi nikdy nemohlo nic stát. Nenadšeně jsem odnesla krabice do bytu a poslušně se vrátila do vozu. Při odjezdu jsem se ohlédla do stínu přes ulici a zahlédla Viktora. Ano, vyčkával a bude čekat, než se vrátím.
Nechala jsem se vyložit u obchoďáku, popřála hezké svátky, rozloučila se a zmizela Robinovi z dohledu. Neměla jsem chuť se s ním déle zdržovat, když Viktor čekal.
Podařilo se mi ušetřit dostatek peněz na elegantní černé kožené rukavice, které máma nedávno obdivovala za výlohou. Nikdy by si je nekoupila. Tedy alespoň nyní, v situaci, ve které jsme byly. Práci sice našla, jenže vyhrabat se z takové finanční propasti nejde jen tak lusknutím prstů. Trvá to. Avšak já jí chtěla udělat radost. Ty dvě společné směny v cukrárně se mi hodily a já mohla rukavice koupit. Stály sice přes dva tisíce, ale... mamka si je zaslouží za to všechno, co pro mě, pro nás, dělá. Už jsme přece dávno mohly zbankrotovat, a bydlet pod mostem, ale ještě se držíme stébla a to jen díky ní.
Když jsem prodavačce podávala bankovky, na chvilku jsem zaváhala. Paní za pultem pozvedla obočí, přejela mě podezíravým pohledem od hlavy až k patě a zakroutila hlavou; určitě si říkala: co ta otrhaná holka chce? Elegantní rukavice a přitom chodí, jak hastroš v obnošené bundě a ošoupaných džínách... A já na to v duchu odpovídala: a to jste ještě neviděla můj žmolkovaný svetr! A když je venku hodně mokro, mám díky díře v botě vlhkou ponožku!
Vyprskla jsem smíchy. Hodila po mě přísný pohled, až jsem se zastyděla. Na mém ubohém oblečení nebylo nic k smíchu, skutečně ne. Zrudla jsem, sklopila oči a vrazila jí peníze do ruky. Hned bankovky kontrolovala, jestli jsou pravé. Shledala, až ano, i když si určitě myslela, že jsem je někde ukradla. Nicméně mi rukavice prodala a k tomu v pěkné dárkové krabičce.
Z obchoďáku jsem se rychle vytratila ven a tam se pozastavila u prodeje vánočních stromků. Sakra!, klela jsem. Vždyť my nemáme stromeček! Jaký to bude Štědrý den bez stromku?
Koupím ho!
Nekoupím...
Po přepočtu zbývajících korun jsem zjistila, že si nemůžu dovolit ani ten nejlevnější stromeček a tak se smutná vydala k domovu a nadávala si, že jsem mohla vybrat jiné, levnější rukavice.
Cestou jsem se zamýšlela nad tím, jak těžké je v dnešní době žít, když nejsou peníze. Co si může člověk dovolit? Kolik toho jen musí měsíčně poplatit, aby mohl vůbec žít, a kolik zbude na to žití? Nic... Pouze obnošené oblečení, nové si koupit nemůže... k čemu to všechno pak je? Z čeho má mít člověk radost? A když už koupí něco, co radost udělá, tak za chvíli zjistí, že utracené peníze chybí někde jinde a že to jinde je důležitější, než to, co udělalo předtím radost. Bída a nic než bída. Těžká ubohá realita...
Z přemítání mě vyrušil Viktor. Viděl mě přicházet a vyšel vstříc. "Ahoj, Lucie. Jsi smutná..."
"Jo, to nic není..."
"Dej si domů batoh a půjdeme se projít, co říkáš?"
"Dobře. Počkej chvilku."
"Klidně celou věčnost, leč tvoje mamka by se mohla strachovat, kde jsi, až se vrátí, tak raději rychle. Mám pro tebe překvapení."
"Jaký?"
"Neřeknu. Běž už!"
Viktor mě napínal. Překvapení?
Šli jsme skrz sídliště zimní večerní tmou a jen ta brzká tma napovídala, že je prosinec. Teploměr ukazoval osm stupňů a o vánočním sněhu a zimních radovánkách jsem si mohla jen postesknout. Procházka byla krátká. O pár ulic dál, v malém parku ve tmě bokem od hlavní cesty, jsme se zastavili.
"Počkej tady," přikázal mi.
Díky větru mi po chvíli začalo být chladno. Kde je? Snad mě tu nenechal?, váhala jsem. Zbytečně. Za okamžik se vynořil ze tmy a za sebou táhl malý smrček. Musela jsem se smát a radostí se rozplakala, tak přeci budeme mít vánoční stromeček! Já se snad z Viktora zblázním! Je úžasný, myslí na vše, má mě přečtenou. Zbožňuji ho! Zachránil nám Vánoce a ze mě spadly všechny chmury. Otřel mi vlhké tváře a společně jsme se tajně vydali se stromečkem zpět, šli pokud možno tmou, aby nás někdo neviděl. Určitě by pojal podezření, že stromek je kradený. A nebyl?
Město hučelo jako vždy, ale ulice před domem zela prázdnotou.
"Jdi dovnitř, podám ti smrk oknem," rozkázal Viktor.
"Dobře, hned jsem tu."
Vběhla jsem do paneláku, ze dveří ještě hbitě zkontrolovala ulici, pak i chodbu a vklouzla tiše do bytu. Mamka se zatím nevrátila a doufala jsem, že ještě chvíli v práci bude. Chtěla bych ji překvapit ozdobeným stromečkem. Otevřela jsem okno v mém pokoji a vytáhla stromek dovnitř. Naštěstí byl smrček opravdu malý, měřil něco málo přes metr, ale moc hezký.
"Děkuju, Viktore... Pojď dál," vyklonila jsem se z okna a pozvala ho nejistě na návštěvu. Já lákám kluka k nám domů?! No to mě podrž!
"Nemohu, Lucie, mám další povinnosti," omluvil se.
"Aha," zarazila jsem se. Že by přeci jen měl domov a rodinu? Jsou Vánoce, co jiného by mohl mít na práci? "Dobře. Hezké svátky."
"Děkuji. Tobě také přeji hezké svátky vánoční, Lucie." Políbil mi ruku, poté ji otočil a do dlaně mi položil stříbrný řetízek.
Vydechla jsem překvapením. Byl nádherný, ve světle lampy se třpytivě leskl. "Děkuju," zašeptala jsem.
A já nic nemám! Kruci! Ach jo! Co mám dělat?
"Děkuji za to, že jsi, Lucie. To je pro mě nejdražší a nejkrásnější dárek," vytáhl mě z problému, podruhé mi políbil ruku a zmizel ve tmě. Chvíli jsem se dívala za ním ven a pak pospíchala ozdobit stromeček.



 


Komentáře

1 Petra | 28. února 2016 v 12:15 | Reagovat

Jsem moc rada,ze uz zase pokracujes. Docetla jsem vsechny kapitoly, pekny pribeh,jsem zvedava na pokracovani. Petra

2 Romana | Web | 28. února 2016 v 19:21 | Reagovat

Snažím se teď uzpůsobit ostatní povinnosti a aktivity, abych mohla zase víc psát, tak uvidíme, snad budou kapitoly přibývat... Jsem ráda, že mám věrnou čtenářku, Petro, to mám pak k psaní víc chuti a elánu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.