Spřízněné duše, kapitola 17.

20. února 2016 v 19:34 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Vstoupili jsme do větší místnosti. Naproti nám byl dlouhý bar s vysokými židlemi; vlevo DJ, který hrál pohodovou jazzovou hudbu, taneční prostor před ním zel prozatím prázdnotou, byly čtyři hodiny odpoledne, takže čas nadšených tanečníků měl teprve nastat; napravo stály stolky s křesílky, pár z nich bylo obsazených a bokem vpravo od baru jsem zahlédla soukromý salonek - náš cíl.
"Konečně jste dorazili! Jste poslední! Už jsem se bála! Ahoj!" vítala nás rozjařeně Sabina.
Pozdravili jsme se. Dalibor předal dárek a ztratil se v davu.
"Tak to je brácha. Schovat se někam do rohu, klasika."
"Říkala jsi, že je uzavřený, takže uprostřed tohohle chaosu zkrátka asi nebude."
"Já vím, nutit ho nemůžu. Ale jsem ráda, že přišel a ty taky!"
"Hm... Všechno nejlepší, Sabčo," popřála jsem oslavenkyni a podala jí dárek.
Ihned roztrhla balicí papír, objevila pod ním tvrdé desky s nápisem 'Na Větrné hůrce' a nadšeně mě objala. "Děkuju moc, Lucko, knížky miluju!"
"Já vím, proto jsem ji zvolila jako dárek."
Těšilo mě, že jsem Sabině udělala dárkem radost. Nebyl sice příliš honosný nato, že slavila osmnáctiny, možná by si zasloužila něco dražšího, ale peníze u mě při výběru hrály velikou roli, takže... I malý dárek je dárek a podstatné je, že udělal radost.
Rozhlédla jsem se po menší místnosti. Prostoru dominoval dlouhý stůl uprostřed, kolem nějž sedělo asi dvacet lidí a několik dalších se pohybovalo po místnosti, převážně naštěstí jen spolužáci, pouze pět osob jsem vůbec neznala. Vládla zde naprostá anarchie. Přepadla mě hrůza, avšak snažila jsem se být silná a přežít. Je to jen dnes. Oči mi těkaly z postavy na postavu a náhle se mi zhoupl žaludek. Pohledem jsem se střetla s Robinem. Kývl na pozdrav a já mu ho oplatila. Zdál se mi být v dobré náladě, nevypadal, že je naštvaný, ale strach z přímého setkání ze mě nespadl. A samozřejmě Olina nemohla chybět, což stupňovalo vnitřní úzkost, nejraději bych se otočila na patě a zdrhla. Olina se zrovna dost nahlas a okatě zasmála nějakému vtípku, až se půl osazenstva otáčelo, ale o to jí samozřejmě šlo. Tiše jsem vzdychla a pohled stočila od davu pryč. Upoutaly mě obrazy na stěnách s motivy moderního umění, nepoznala jsem, co je na nich vyobrazeno, ale všimla jsem si cedulek, na kterých se ukrýval popis děl, a umínila jsem si později je přečíst.
"Pojď, napijeme si," zvala mě Sabina k baru, jakmile skončila rozhovor s Pavlem a chytla mě pod loktem, "než mi neutečeš, jako Dalibor."
"Dobře, ale já moc nepiju."
"Já taky ne, ale chci na chvilku vypadnout. To byl nápad pořádat tak velikou oslavu! Už mi z toho jde hlava kolem a to jsme teprve začali."
"Mně z toho jde hlava kolem už od chvíle, co jsi mi dala pozvánku."
Usmála se. Znala mě již dobře na to, aby věděla, že houfy lidí nemusím, stejně jako její bratr. Avšak neměla ani tušení, jaké nervy jsem kvůli oslavě prožívala, to pochopí málo kdo. Každý den jsem hledala důvody na co se vymluvit, jen abych nemusela jít. Nakonec, po neustálém napomínání jak od Viktora, tak v e-mailech od Míši, že narozeninová párty je parádní příležitost ukázat lidem, že i já umím žít společensky, že nejsem uzavřená, nepřístupná a zakřiknutá, jsem se rozhodla jít a čelit novým zkušenostem s hlavou vztyčenou. Ano, i přesto, že jsem ráda sama někde v klidu a bezpečí. Rozhodovala jsem se velmi těžko, oboje totiž mělo své pro a proti. Všechno se ve mně mlelo. Nechtěla jsem na oslavu, ale na druhou stranu jsem si neustále vtloukala do hlavy, že vyrazit občas mezi lidi nebude zlé. Nesmí být. Mít pár přátel je prima, to jsem si konečně začala uvědomovat. Ale i tak se mi do hlavy cpala myšlenka o nepřátelství od všech ostatních lidí na párty, kromě Sabiny, Roberta, Pavla a aktuálně i Dalibora. Proč musím vše prožívat tak rozpolceně?
Vyhovovalo mi, že mě kamarádka odtáhla k baru. Daly jsme si vinný střik, mohly chvíli nerušeně sedět, poslouchat hudbu a klábosit. Mluvit mezi čtyřma očima bylo snadné, zato představa řečnit před všemi účastníky oslavy? Zneklidňující a depresivní.
Netrvalo dlouho a pro oslavenkyni si přišli její hosté. Poslušně jsem je následovala do salonku a zůstala stát osamoceně v jednom jeho rohu. Ucucávala jsem střik a pozorovala lidi. Třeba se přiučím čtení mezi řádky...
Po chvilce jsem nahlížení do lidských duší vzdala a raději zkoumala, co je vyobrazeno na malbách, když tu mě vyrušil Robin: "Ahoj, Lucko."
"Ahoj," pípla jsem.
"Jsou pěkné, viď?"
"Ano."
A bylo ticho. Strašně jsem se styděla za scénu z šatny a nikdy bych netipovala, jak těžké bude se omluvit. Jen jedno slovo, Lucie! Jedno slovo! "Víš, Drobku, musím se omluvit, jak jsem na tebe vyštěkla, já... měla jsem zrovna fakt špatnou náladu a..."
"V pohodě. Každý je občas pod tlakem a vybuchne."
"Jo, ale... promiň." Podívala jsem se mu do očí a zahlédla porozumění, vlídnost, chápal mě a vůbec se nezlobil.
"Dobrá, odpouštím," usmál se.
Ulevilo se mi. Je krásné zajistit, že všichni nejsou špatní, že mezi námi žijí i hodní, chápaví a milí lidé. Takoví, kteří vám nejdou po krku. Na světě je hned snesitelněji.
Tentokrát mě na drink pozval Robin. Objednala jsem si druhý střik, abych ho neurazila, ale to byla konečná. Věděla jsem moc dobře, že víc ani náhodou. Začínalo mi být horko, alkohol působil a stoupal do hlavy rychle. Skutečně nejsem zvyklá pít, občas si dám skleničku vína s mamkou, ale teď? Pila jsem nalačno. Díky nervům z oslavy jsem neobědvala a moc dobře si uvědomovala, že tohle je moje maximum. Alkohol, jak je všem zajisté známo, způsoboval i další změny. Cítila jsem se přátelštěji, veseleji, uvolněně a s Robinem se při rozhovoru skvěle bavila, jako ještě nikdy s nikým od doby, co jsme se přistěhovali. Tedy vyjma Viktora, s ním je mi taky dobře, ale to je něco jiného. Je to o souznění, hloubání, porozumění, patří sem rozhovory o světě, o lidech, je to o tom naslouchat jeden druhému. S Robinem se jednalo o čistou zábavu, přátelství, smích a pohodu. Každý z nich byl úplně jiný. Však jedno jsem si musela přiznat - rozuměla jsem si s oběma.
Seděli jsme s Robinem na baru dobrou půl hodinu.
"Lucko, chtěl jsem se tě na něco zeptat."
"Tak se ptej."
"No, ono se to sem na oslavu moc nehodí, abych to řešil."
"Prosím tě, Drobku, jen mluv."
"Víš, jde o cukrárnu..."
"A o co přesně?"
"Chtěl jsem... víš... jak máme už před Štědrým dnem dva dny volno..."
"Ano?"
"Chtěl jsem tě zkrátka poprosit... jestli bys ty dva dny nešla do cukrárny na společnou směnu... se mnou..."
Zamyslela jsem se, zda nemám něco v plánu. Jako kdybych já měla cokoli jiného na práci, krom sedění doma.
Robin mé mlčení bral jako nesouhlas a začal se omlouvat. "Nebo ne, promiň... byl to blbej nápad... určitě už něco máš... noc nic, to neva..."
"Jak neva? Já jsem přece zatím neodpověděla..."
"A ty bys šla?"
"Jasně, že jo." Každá koruna dobrá, dodala jsem v duchu.
"Super! Budu se těšit!"
"Já taky!"
"Společnou směnu jsme neměli ani nepamatuju, alespoň zase takhle parádně pokecáme. No, i když bude hodně práce, proto potřebuju tvou pomoc, Lucko. Jsi moc hodná, děkuju!"
"Rádo se stalo." Culila jsem se na Robina, jak měsíček na hnůj. Alkohol se mnou teda mával, musela jsem si dát čistou vodu, a seděli a klábosili jsme dál. Vůbec se mi zpátky do salonku nechtělo. Dodnes mám pocit, že jsem na tom baru musela Robinovi vykecat díru do hlavy. Já! Představte si to! Zrovna jsem mu opět něco vyprávěla, když tu prolétla kolem s mobilem u ucha Olina a zdála se pěkně naštvaná. Otočila jsem se po ní. Hbitě zmizela ve vchodových dveřích. Jen jsem pokrčila rameny, dovyprávěla story, omluvila se, a šla na toaletu.
Vykonala jsem potřebu, spláchla a než jsem opustila kabinku, bouchly vchodové dveře a ozval se Olinin hlas. Nebudu interpretovat, co přesně řekla, bylo to hodně vulgární a jednalo se o proklínání nějaké dívky, anebo ženy. V duchu jsem si myslela, že jde o mě; jak jinak. Nastalo ticho a pak se ozvaly vzlyky, což mě překvapilo. Od první chvíle jsem si myslela, že Olina nemá srdce a neví, co to jsou city, ovšem že kromě nenávisti, a projev, jako pláč, byl naprosto udivující, neočekávaný a doslova šílený. Olina a emoce?
Do nádržky dotekla voda, napouštění skončilo.
Sakra...!
Já věděla, že za dveřmi je Olina, ale jí teprve s tichem došlo, že někdo spláchnul, ale z kabinky nevyšel. Ona však netušila, že jsem tam já. Dech se mi zatajil. Nastalo trapné ticho. Bylo jasné, že počká, až vyjdu. Ach jo. A to jsem si přála, abych se s ní dnes napřímo nepotkala.
Odkašlala si.
Vylezla jsem se sklopenýma očima ven.
Stála opřená o umyvadlo a pozorovala mě.
Vzhlédla jsem. V očích měla rozčarování, právě sváděla vnitřní boj. Jaký?
Sjela mě pohledem, neřekla však nic, otočila se a odešla.
Opět jsem se podivila. Žádné nadávky, vyhrožování, či shazování mé osoby?
V posledních třech minutách jsem zažila Olinu, jako jiného člověka - to byl ten jiný úhel, ale do hloubky jsem neviděla. Přemýšlela jsem, co se asi stalo, umyla si ruce a šla zpět za Robinem na bar.
"Co je?" ptal se, jakmile si všiml, že mám jinou náladu, než když jsem odcházela. "Jsi nějaká zamyšlená..."
"No... byla jsem na záchodě a ... Olina je nějaká divná."
Pravděpodobně nechápal, jak souvisí toaleta s Olinou. Vzápětí kolem nás dotyčná znovu proběhla, v ruce bundu, spěšně oslavu opouštěla.
"Ona je vždycky divná," konstatoval a pohledem ji doprovázel ven.
"Jo, je, ale teď je to jiný..."
Víc jsme o ní nemluvili. Přemístili jsme se do salonku a většinu času trávili pospolu. Bavila jsem se i se Sabinou, Pavlem a dalšími spolužáky. Chvilku se objevil i Dalibor.
Narozeninová párty byla nakonec fajn. Najedla jsem se a dala si ještě jeden střik. Tancovat jsem odmítla, ale celé odpoledne a večer jsem se doopravdy bavila. Samu sebe jsem nepoznávala; já samotářka a celkem společenská. Přiznala jsem si, že se mi daří trošku se měnit, otevřít se lidem, oni přijímali mě a já je. Milé zjištění, ačkoli k tomu hodně dopomohlo víno, to je pravda. Oslava byla skutečně fajnová, až na to, že mi v hlavě hlodala Olina; zase ona, ale tentokrát jinak, nově.
Robin byl džentlmenský a doprovodil mě domů. Neměla jsem to blízko a jít samotné se mi nechtělo. Věděla jsem sice, že by se ke mně brzy připojil Viktor, avšak i Robinova společnost mě těšila, užili jsme si koulovačku, jako ty malé děti odpoledne. Doufám, že se Viktor neurazí.
Mamka u televize téměř usnula, přestože nebylo ani jedenáct hodin. Lehce jsem ji probrala, aby věděla, že jsem v pořádku doma a přislíbila, že jí ráno vše vylíčím, šla se umýt a napsala Míše smsku s dotazem, zda spí. Vzápětí volala. Hodinu jsem jí vyprávěla o oslavě a všem, co se stalo. Poté jsem zavřela oči, cítila se šťastně a usnula, jako zabitá.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.