Spřízněné duše, kapitola 16.

16. února 2016 v 21:11 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)


Procházeli jsme se s Viktorem malým parkem nedaleko K75 a pozorovali hrající si děti. Včera odpoledne začalo sněžit a dnes si téměř každý sněhové pokrývky užíval, protože na zítra hlásili oblevu. Zima by měla být bílá, kouzelně třpytivá, jako doma, na horách, ale tady ve městě? Dospělí nadávali, že musejí odhrnovat deset centimetrů sněhu, jako by se jednalo o strašlivou katastrofu. Deset centimetrů?! Nebojte se, chlácholila jsem je v duchu, zítra bude břečka, žádné dlouhodobé sněhové království, a pozítří si na sníh nevzpomenete.
Všechny děti měly ze sněhu radost, očička jim zářila. Některé pod kopcem stavěly sněhuláka, jiné bobovaly a sáňkovaly, koulovaly se... Bezstarostné dětství, kde je mu konec?
"Závidím jim," pronesla jsem tiše, "nic je netrápí."
"Myslíš?"
"Jaký problémy můžou mít malý děti?"
"Dětská trápení... Pro děti je důležité, jakou barvu mají boby, zda se jim podaří postavit sněhuláka a záleží jim na tom, jestli z něj bude mít maminka radost... nám to přijde bezvýznamné, ale pro ně je to podstatné. Děti se vyvíjejí a tyto maličkosti ovlivňují jejich budoucí osobnost. Když k tomu přidáme výchovu rodičů, tak se dá odhadnout, jaký pravděpodobně bude mít ten malý človíček život."
"To nevím, spíš si myslím, že každý máme svou cestu už danou."
"Skutečně? Nesouhlasím. Je na nás jakou cestu si vybereme. Avšak už zkušenosti z raného dětství nás v rozhodnutí ovlivňují. Podívej, tamta matka, jak pořád sekýruje svého syna a v podstatě pro nic za nic, za maličkosti. On si do života ponese myšlenku, že nikdy nebude dobrým, bude mít v sobě zaryto, že všechno, co udělá, je špatně. Nebo matka nahoře na kopci. Vidíš, jak pořád tu holčičku drží za kapuci, ochraňuje ji a brání jí v samostatném hraní a rozhodování, aby se náhodou ta malá třeba neskutálela dolů. Je hezké a správné mít strach o své dítě, chránit ho a starat se o něj, to k rodičovství patří, ale jsou i určité hranice. Člověk si má vyzkoušet různé možnosti, musí si vším projít sám - dítě ti nikdy nebude věřit, že kamna pálí, protože neví, co "pálí" znamená, dokud si nesáhne. A příště si dá pozor. Vždyť tahle holčička si nevybuduje sebedůvěru, bude se všeho bát, ani zrnko odvahy v ní nenajdeš. Nic se nenaučí, když jí v objevování bude stále bráněno."
"Hm... Jak jsem řekla: vždycky jsem si myslela, že člověk má danou cestu životem, už když se narodí, ale jak tě poslouchám, musím souhlasit. Okolí nás taky hodně ovlivňuje..."
"Řekl bych, že z jedné třetiny máme cestu skutečně předepsanou, ale... Druhá třetina je ovlivněna výchovou - tím, kam rodiče své děti postrkují, jako tady na kopci a na poslední část má vliv to, co prožijeme v dětství. Například v jakých podmínkách vyrůstáme; je zkrátka rozdíl, jestli žiješ v rodině, kde jsou peníze anebo ne, stejně tak, jestli máš oba rodiče, či pouze jednoho, zda tě mají rádi a dávají to najevo, či naopak a tak dále. Spousta faktorů nás ovlivňuje, a i když se nějakou cestou vydáme, stále máme možnost volby, můžeme udělat krok stranou, či se úplně otočit. Pokud člověk chce a nejde v sobě sílu, může se změnit. Avšak musí doopravdy chtít a něco pro to udělat. Ono to samo nepřijde."
"To je pravda. Viktore, závidím ti tvůj nadhled. Umíš dokonale nahlížet do lidí, hodně toho o životě víš..."
"Ne, jen se dívám z různých úhlů, přemýšlím, uvažuji, porovnávám možnosti a pak vidím víc, než ostatní. Nic na tom není."
Co asi vidí na mně? Bojím se lidí. To víme oba dva. A proč? Odpověď je prostá. Důvodem je můj otec. Opustil matku a mě jako dítě to ovlivnilo. Viděla a cítila jsem, jak se máma dlouho trápí, jak ji to bolí. A nyní se já bojím sblížit s lidmi, nevěřím jim, obávám se, že mi ublíží, že mě opustí a budu se trápit stejně jako máma. Jak prostá je pravda. Najednou jsem si ji mnohem víc uvědomovala a připouštěla. Bylo to tak logické a jednoduché. To, co prožijeme v dětství, si neseme do života. Viktor měl znovu pravdu.
"Měla bys už jít, oslava začala před půl hodinou," konstatoval suše.
"Já vím, ale nechce se mi tam."
"Nebude to tak hrozné, jak si představuješ. Většinu lidí znáš, budou tam převážně tvoji spolužáci a kamarádi - Sabina, Robin... takže nejdeš mezi cizí. Není důvod k obavám."
"Ten bar neznám," hledala jsem argument, proč nejít.
"Tak ho poznáš. Lucie, člověk musí dělat kroky vpřed. Přece nechceš zamrznout a zůstat v této samotě a strachu napořád, nebo ano?"
"Jsem ráda sama," zmínila jsem jen tak mimochodem.
"Já vím, avšak někdy je třeba mít přátele. A o čem jsme teď mluvili - máš možnost udělat krok stranou, nemáš život zcela nalinkovaný. Uvažuj o tom."
Usmála jsem se a přikývla. A to mi říkal umíněný samotář, který se lidem vyhýbá desetkrát větším obloukem, než já a nenechá si nic vymluvit.
Viktor vzápětí odbočil, nehledě na mě, a vydal se opačným směrem, než byl bar.
O chvilku později jsem stála před vchodem do K75 a přešlapovala. Zevnitř se ozývala muzika a hlahol. Skvělý, to je něco pro mě, povzdechla jsem si a opřela se o zábradlí. Čeká mě tam setkání s Robinem. Od incidentu v šatně jsem se mu vyhýbala, ale byl nejvyšší čas na omluvu. Robin je fajn, určitě mi odpustí. Nicméně na oslavě bude i protivná Olina. Zase bude mít poznámky? Ach jo. Rejpalka. Kdyby bylo vše tak snadné... Ne, já se totiž musím se vším hrozně nervovat a přitom jde jen o maličkosti; jednomu stačí říct "promiň" a druhému "táhni do háje, ty kolosální nádhero!". Jak snadné. Hahaha. Copak to umím? Omluvit se, to ano, jenže být na někoho hnusná? Každý si občas zanadává, a mnohem hůř než já, všichni umíme vykřikovat sprostý slova, což o to, jenomže... To přece nejsem já. Musím se začít dívat pod povrch a hledat příčinu problému, jak říkal Viktor.
"Ahoj," vyrušil mě mužský hlas.
Vzhlédla jsem a hned mi došlo, o koho se jedná. Menší postava, zrzavé vlasy, pihy, brýle... Sabinin bratr, ti dva podobu nezapřou.
"Ahoj," špitla jsem.
"Na koho čekáš?"
"Na nikoho. Jdu sem." Mávla jsem rukou ke vchodu.
"Nevypadáš moc nadšeně."
"Já na oslavy moc nejsem."
"To znám. Radši bych seděl doma a programoval hry. Party mě taky neberou."
Souhlasně jsem přikývla a po chvíli ticha nadhodila: "Už máme pěkný zpoždění."
"Hm, a je zima."
"Tak jdeme."
"Já jsem Dalibor, Sabči brácha," představil se rychle.
"Jo, jste jak dvojčata... já jsem Lucie."
"Já vím, znám tě z vyprávění od Sabči a Drobka."
Fakt? Chtělo se mi vyzvídat, ale včas jsem se zarazila a uklidnila. Tak Robin o mně mluví… Milé... Jenže, co když po té scéně na mě nadával? Pomlouval mě? Ne, takový není, ujišťovala jsem se. Co o mě Daliborovi říkal?
"Prý pracuješ u Malíků v cukrárně?" vytrhl mě Dalibor z přemýšlení. Chvilku jsme se zastavili v chodbě.
"Jo, jsem tam na brigádě."
"A dobrý?"
"Líbí se mi tam."
"To je fajn."
"A ty teda programuješ hry?" snažila jsem se konverzovat. V cukrárně jsem se za pár týdnů pěkně rozmluvila a před rozhovorem už tolik neutíkala. Ne že bych rozmluvy vyhledávala, ale když se naskytla šance...
"Jo. Dřív jsem jen hrál," začal Dalibor. "Pro rodiče jsem byl hodně špatnej, že se flákám. Mě to bavilo, ale promarnil jsem tím hodně času, přiznávám. Rodiče ze mě chtěli mít vysokoškoláka, nejlíp s několika tituly; právníka, nebo doktora a já seděl jen u počítače. Všem ale vyprávěli a vyprávějí dodnes, že jsem v pokoji zavřenej a učím se. Každý si myslí, že jsem šprt, jako ségra. Trapas. Nechápu proč jim pravda tak vadí...?"
"Pravda občas bolí..."
"Možná, ale já jsem zkrátka takovej. Časem rodičům došlo, že se mnou nehnou. Zlomili nade mnou hůl. Smůla. Kariérní dráha, kterou mi naplánovali, se nekoná. Holt jsem černá ovce rodiny, ale zatím se o tom na veřejnosti mlčí. Veliká studentka je u nás Sabina, ta se učí pilně a hlavně podle jejich představ. Když ji pozoruju myslím, že z ní bude pěkná workoholička. No, alespoň jedno dítě se vydařilo," zhodnotil. Na tváři mu vyskočil úšklebek a otevřel mi dveře do jámy lvové. "Já jim ještě ukážu. Brzo si s tím budu vydělávat pěkný peníze."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.