Spřízněné duše, kapitola 15.

1. února 2016 v 19:59 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Doběhla jsem k dutému stromu. Nikde ani živáčka.
"Proč?" vykřikla jsem a oči se mi zalily slzami. Sedla jsem si dovnitř a vzlykala. Zem dávno prochladla, mohla jsem nastydnout, jenže mi to bylo ukradené. Okolní svět, jako by neexistoval. Uzavřená do sebe jsem se ubíjela bolestí na duši. Uvnitř mě svíraly obrovské kleště a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, podal pomocnou ruku.
Pláč mě na chvíli trochu uklidnil, ale hlavou mi probíhaly chmurné myšlenky jedna za druhou a díky nim jsem se znovu propadala hlouběji, ke dnu. V posledních dnech jsem se cítila poměrně dobře a najednou... Proč mě celý svět nenávidí? Nikdy jsem nikomu nezkřivila ani vlásek, tak proč je ubližováno mě?
"Kéž by tak existovala kniha, ve které by byly ukryty všechny odpovědi na naše otázky," zašeptala jsem prosbu.
"Pak by byl život mnohem jednodušší, není-liž pravda?" dostala se mi odpověď.
Rychle jsem otřela tváře. "Ty jsi mě slyšel?"
"Ovšemže." Usmál se a posadil se před vchod. "Takže?"
Byla jsem hodně rozhozená a bohužel vyjela i na Viktora: "Takže, co?" Hned jsem svých slov a tónu litovala, stejně jako i svého chování k Robinovi ve škole. "Promiň," špitla jsem.
"Neomlouvej se. Občas ze sebe musíme svou zlost dostat. Vyventilovat ji pryč. Uleví se ti. Klidně křič. Mně to nevadí..."
"Křik není řešení. Navíc... nebudu tady řvát uprostřed parku..."
"Hm..." kývl hlavou, zamyslel se. "Pojď," vyzval mě a stoupl si, "nebo nastydneš".
Zima mi lezla pod bundu. Nevšimla jsem si, že se celá klepu a mám zkřehlé prsty, což nebylo dobré... A tak jsem šla. Dodnes nedokážu říct, proč jsem mu, neznámému Cizinci, tolik důvěřovala. Nebála jsem se. Měla jsem pochybnosti? Možná... byl zvláštní, ale... to jsme přeci všichni, každý z nás je zvláštní, zajímavý, jiný, divný... Viktor ve mně vyvolával sebejistotu, rozuměl mi, naslouchal, soucítil se mnou; už dávno si získal mou duši.
Na mostě jsme chvíli pozorovali plynoucí řeku a kachny předhánějící se, která první uloví kousek rohlíku, který jim chvíli co chvíli hodili procházející se lidé. Za řekou jsme minuli nádraží a zabloudili do uliček staré tovární čtvrti. V některých fabrikách se stále pracovalo, ale byly tu i takové budovy, které zely několikaletou prázdnotou, čas se na nich podepisoval. Oprýskané počmárané zdi lemovaly temně vzhlížející haly. Mrtvé město, kdysi plné ruchu a halekajících pracovníků, dnes už jen rozpadající se stín zářící minulosti; kde jen skončila sláva těchto továren? Nikdo o ně už pohledem nezavadí, nevzdechne; jsou samy, zapomenuté, nechtěné, čekající na šanci, jenže... co když nikdo nepřijde... co když další příležitost nedostanou; co když to už nikdy nebude lepší? Co pak?
Za rohem jedné takové zapomenuté stavby jsme přelezli kamennou zeď v místě, kde byla způli zbořená, a přes dvůr došli k hlavní veliké budově. Zámek u dveří někdo zničil, bez problému povolily. Pustá rozlehlá hala připomínala kdysi dávno aktivní podnik. Nyní to málo co zůstalo, bylo schováno pod nánosem prachu a špíny. Vládlo zde ticho, jen meluzína občas zakvílela nahoře mezi zrezlými trámy. Kovové schodiště napravo vedlo na ochoz oddělující kanceláře od haly a dál výš až na střechu, kde jsme po chvíli stanuli.
Úchvatné místo - střecha fabriky. Přistoupila jsem ke kraji bez zábradlí. Přede mnou se nacházely další opuštěné budovy a v zadu, v mezerách mezi nimi, se leskly koleje, řeka a vysoká skála, kde nahoře ležel park. A kolem dokola se rozprostírala nekonečná městská zástavba. A dole? Otevřená náruč betonového dvora...
Viktor se postavil vedle. "Slyšíš to?" zeptal se.
"Co máš na mysli?"
"Přeci ten hřmot... továrny okolo nás, vlaky, auta, řeku, lidi... město."
"Ano, slyším."
"Tak křič!"
"Cože?"
"Dostaň to ze sebe. V hluku se tvůj hlas ztratí..."
"Já... nemůžu..."
"Proč ne?"
"Je to... divný..."
"No tak, Lucie!"
"Já... ne, pochop mě. Fakt nemůžu. Nikdy se hlasitě neprojevuju. Ani nevím, jestli jsem někdy křičela. Nevím, jestli to vůbec dokážu..."
"Áááááá...." ozval se Viktorův výkřik.
"Neblázni, ticho!" přiskočila jsem k němu blíž a prosila ho, aby přestal, jenže on ne, křičel dál a víc.
"Né! Prosím, přestaň! Přestaň!"
A tak křičel a já křičela na něj a křičeli jsme spolu na ten městský ruch, v němž se naše hlasy ztrácely, splývaly. Po chvíli se jen smál. A já křičela dál. Vybíjela jsem si svou nahromaděnou zlost.
Poté, co jsem řevem uklidnila svou duši, sedla jsem si vedle Viktora na starou dřevěnou lavičku u dveří, odkud jsme na střechu vstoupili. Každý jsme tiše hloubali ve svém nitru a beze slov souzněli. Až později jsme si povídali. Vyprávěla jsem mu o nespravedlnosti, kterou mě Olina častuje a o tom, jak mi tím ubližuje, jak nejsem dostatečně silná na odpor, na souboj s ní, že ani nechci s nikým bojovat. Přála jsem si, aby svět byl krásný a lidé na sebe hodní.
"Lucie, tvá přání jsou utopie..." konstatoval po mém dlouhém monologu.
"Já vím..."
"Chápu, že v sobě nosíš zlobu. Taky mám tu svou, ale naučil jsem se jí čelit."
"Jak?"
"Na to odpověď neznám. Jsi jiný člověk, v jiné situaci, mezi jinými lidmi. Ty sama musíš najít cestu, kterou se vydat a místo, kde budeš bojovat. Jako ty máš svůj hněv něčím podnícený, i Olina ho v sobě má, a ta zášť musí odněkud pramenit. Myslím, že nemá nic proti tobě samotné, ale má něco proti světu, proti životu. Jako ty, jako já a jako mnoho dalších lidí."
"A proč si za cíl vybrala mě? Mohla by se vybíjet na někom jiným!"
"A ty bys chtěla svůj problém jen tak přehodit na někoho jiného? Aby se trápil někdo jiný, jen když ty budeš spokojená? Byla by si snad pak šťastná, kdyby ses dívala, jak Olina ubližuje někomu jinému? Třeba Sabině, nebo jiné spolužačce? Bylo by ti lépe, bylo by ti to lhostejné?"
"Ne, nebylo..."
"Tak vidíš, stejně by si s tím musela bojovat."
"Jenže jak? Já netuším jak?"
"Budeš na to muset přijít, jestli chceš, aby skončila. Přestaň se ptát, Lucie. Hledej odpovědi."
"Já nevím... Jak mám u ní hledat odpověď? Nechci se s ní bavit, nebo mít cokoli společného."
"Nemusíš. Stačí pozorovat a číst mezi řádky."
Zamyslela jsem se nad jeho slovy.
"Anebo," dodal, "se na to podívej z úplně jiné strany."
"Třeba je ztracená, jako my..." zašeptala jsem spíš jen sama pro sebe. Možná, že Olina naopak potřebuje, aby s ní někdo mluvil a měl s ní něco společného...
Podobnými úvahami jsem se zaobírala celý večer a také v následujících dnech. Každý z nás je svým způsobem ztracený. Pořád přeci něco hledáme, nejsme spokojení, s něčím zápolíme, dusíme v sobě zlobu. Někdo víc, jiný míň, ale všichni jsme vlastně stejní. Máme své životy, spletité, plné nástrah, problémů. Dumala jsem, jestli jsem nevyřkla ortel nad Olinu příliš brzy, stejně jako ona odsoudila moc brzy mne.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.