Spřízněné duše, kapitola 14.

19. prosince 2015 v 19:55 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Se Sabinou se z nás staly kamarádky, i když ne veliké. Nebudu lhát, jsem uzavřená, málokoho si pustím k tělu, dotyčný mi musí sednout, například jako Viktor. Sabina byla prima, ale... tak trošku chodící encyklopedie. Což není na škodu, jenže měla plnou hlavu učení, že jsem si s ní občas neměla, kromě školy, o čem povídat, přestože bych o rozhovor třeba i stála. Zkrátka, Sabina byla fajn holka, ke každému milá, měřila všechny stejným metrem, nedělala rozdíly, avšak byla hodně zahleděná do sebe a své budoucnosti, pořád se jen učila, nebo něco zkoumala, hlavně aby měla ve všem přehled. Mimoškolní zájmy neměla prakticky žádné. Občas šla s kamarády ven, aby neřekli, že na ně kašle. A taky hodně četla. To jsme měly společné. Četba byla naším tématem číslo jedna. Nikdo jiný se semnou ve třídě stejně nebavil a tak jsem byla nakonec ráda i za takovouhle kamarádku. Vlastě se ostatní spolužáci ani moc neobtěžovali mě byť jen pozdravit; jediná Sabina a občas Pavel, jinak nezájem. Nevadilo mi to. Vždyť jsem nikdy nestála o to být středem pozornosti. Ale mlelo se to ve mně. Na jednu stranu jsem byla ráda sama, však na tu druhou mi přátelství chybělo. A Míša byla tak daleko, e-mailování příliš nepomáhalo. Nyní jsem se bála, jak přežiju Sabininu oslavu. Budu mít pak víc kamarádů? Nebo to bude dokonalý propadák? A já budu navždy outsider? Já nejsem špatná! Copak oni to nevidí? Začleňuj se! Nabádala mě Míša. A já to zkusím! Konec konců oslava je skvělá příležitost.
Celkem jsem si rozuměla s Robinem, ale postupem času nebylo moc chvil, abychom se vídali tak často, jako když mě zaučoval v cukrárně. Na směnách jsme se míjeli a ve škole pouze sem tam prohodili pár slov před zvoněním. Bude taky na té oslavě? Musím se Sabiny zeptat. A hned je téma ke konverzaci.
Olina si mě naštěstí téměř nevšímala a já jí za to byla vděčná. Lepší, když mě přehlížela, než aby měla neustále narážky. Její netečnost mě těšila, dávala mi pocit větší svobody a uvolnění. Pomalu jsem se začínala sžívat s novým světem. Sama, avšak už žádný uzel nervů. Vlastně to bylo v posledních dnech celkem prima. Nikdo mi neškodil a Sabinu s Robinem jsem mohla pomalu začít titulovat, jako své kamarády.
"Co máš s Drobkem?" ptala se mě Sabina pár dní před oslavou. Seděly jsme ve školní jídelně u oběda. Na množství spolužáků a školní hluk jsem si už zvykla, lépe definováno - naučila jsem se to odbourávat. Vytvořila jsem si v mysli jakousi zeď a vše, co mi nesedělo, nevyhovovalo, či mi zkrátka jakkoli vadilo, jsem jednoduše odsunula za ni.
"Nic s ním nemám. Na začátku roku mi prodal učebnice a teď chodím na brigádu k nim do cukrárny. Občas spolu pokecáme."
"Aha, to on je určitě rád. Teda, nevím jak s cukrárnou, ale s učebnicema určitě. Na konci školního roku byl pryč, tak si nedomluvil s nikým prodej a teď už bylo pozdě, všichni měli učebnicový obchody dávno uzavřený."
"Proč sis je od něj nekoupila ty?"
"Chtěl mi je vnutit. Řekla jsem mu, že upadl na hlavu - mám totiž učebnice po bráchovi, letos je taky ve čtvrťáku. Což Drobek samozřejmě ví, ale i tak mi je cpal. Blázen."
"Tvůj bratr je jen o rok starší?"
"O rok a půl."
"A že jsi mi ho ještě nepředstavila?"
"On není moc společenský, víš? Ale od pohledu ho určitě budeš znát a uvidíš ho na oslavě."
"Naše dvě šprtky, jupí." Olina si k nám přisedla, vrhla na mě nepříznivý pohled a pustila se do jídla. "Koho uvidíme na oslavě?"
"Bráchu."
"Aha. Super, další z vás. Doufám, že se tam nebudeme biflovat..." Ohrnovala nos Olina a usmála se, asi myslela, že je vtipná.
Sabina jí v odpověď odfrkla.
"No ještě mi tvrď, že denně nešprtáte?"
"No a co? I kdyby, tak na tom není nic špatnýho. Někdo už prostě ví, co od života chce. Já chci být veterinářkou, proto jsou pro mě učebnice, knihy a známky důležitý. Chci se dostat na vysokou, a tak se neflákám a navíc - učení mě prostě baví," odpověděla hbitě Sabina.
"Já si zatím budu radši užívat. Proč už teď myslet na práci? Mít nalajnovanou budoucnost a té se držet? K čemu? Plány stejně nikdy nevyjdou a přání se nesplní..." Chvíli se odmlčela.
V tom jsem musela souhlasit, přání se skutečně málokdy splní. Ale vždy je naděje. Pokud ji nebudeme mít, nezbude nám nic. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední, a když jsme jednou dole, tak příště budeme určitě nahoře. Ano, takto jsem se dokázala ujišťovat pořád, ale realita byla jiná. Mám skutečně věřit v lepší budoucnost? Co když nikdy nebude lépe? Co potom?
"A co ty? Jak moc veliká šprtka jsi ty, Lucie?" odvedla Olina řeč ke mně.
"Známky mám dobrý."
"Dobrý? Tím chceš říct trojky?"
"Ne... jedničky."
"Hm, no jasně... já vím, vítej v jejich klubu. A prozradíš nám, co máš v plánu se svým životem?"
"No, já vlastně ještě nevím," špitla jsem.
"To nemáš žádnou představu?"
Mám, ale tobě do toho nic není! Křičela jsem v duchu, ale nahlas nedopovídala. Nejraději bych teď chtěla vypadnout ze školy, z tohohle proklatýho města, od lidí, které nezajímám, z chaosu. Chtěla bych jít na hory. Domů... A pak? Pak by si člověk snadněji našel cestu životem.
"No tak co? Čím jednou budeš?" šila do mě dál. A to jsem si myslela, že mám klid.
"Každý nemusí mít v sedmnácti, teda osmnácti, jasno jako já. Vždyť ty sama nevíš, co chceš, Olino," obula se do ní Sabina, aby odlákala pozornost té saně ode mne, za což jsem jí byla nevýslovně vděčná.
"Jo, co máš v plánu ty?" přidala jsem si, bych v tom Sabinu nenechala samotnou.
"Na to už se před chvilkou ptala Sabča. A proč ty se o mě vůbec staráš? Starám se já o tebe? Ne! Tak mě neotravuj a zmiz!"
To bylo moc. "Nestaráš? A proč se do mě pořád navážíš?!" vykřikla jsem a vzápětí se zarazila nad svou prudkou reakcí. Obě dvě se na mě udiveně podívaly, takovouhle odezvu pravděpodobně nečekaly, i od ostatních stolů pozvedli zrak další zvědaví žáci v očekávání peprné scény.
"Cože?" vrátila se z překvapení do reality Olina.
"Nic, jen mi dej už pokoj," dodala jsem, roztržitě vstala, popadla telefon a utíkala pryč. Představení skončilo. Zaslechla jsem ještě Sabinina slova: "Jsi pitomá! Co máš za problém?"
Vyběhla jsem do prvního patra schovat se na toalety. Seděla jsem tam na míse za zavřeným dveřmi a brečela jak malá holka, které vzali panenku. Nechápala jsem Olinu a její zášť. Přemítala jsem, dívala se na situaci z různých pohledů, ale nedokázala pochopit, co se děje a proč se to děje. Proč mě tak nesnáší a je tak hnusná!? Pročpak spolu nemůžeme mluvit normálně? Jako lidé, alespoň jako spolužačky sem tam prohodit pár slov... Nebo ať radši mlčí, jako v posledních dnech!
Jakmile jsem si byla jistá, že uběhlo dostatek času a obě holky musejí být pryč ze školy, vyšla jsem na chodbu a za chvilku odemykala dvířka skříňky v šatně.
"Jsi v pohodě, Lucko?"
Leknutím jsem nadskočila. Za zády mi stál Robin.
"Jo," odsekla jsem nevrle a hrabala se v útrobách skříňky; samozřemě zaznamenal scénu v jídelně. Super... Já na něj ale neměla náladu, na nikoho jsem v tu chvíli nebyla zvědavá a nechtěla jsem, aby viděl mé opuchlé oči.
"Skutečně?" nedal se odbýt.
"Jo, jsem v pohodě!" důrazně jsem opakovala.
"Nevypadáš na to..."
Konečně jsem se k němu otočila. "No a co!" rozsoptila jsem se. "Co je ti po tom? Co je komu po tom, jak já se cítím. Nikoho nezajímám. A jsem za to ráda. Když už si mě někdo všimne, je to jako bodnutí nože a o to nestojím! Dejte mi všichni pokoj!" Hodila jsem batoh na záda a utekla.
Ano, zachovala jsem se k němu hnusně, ke kamarádovi, já vím. To co jsem řekla, nebyla pravda, ne všichni mi ubližují, existují i přátelé a těch bych si měla vážit. Bylo mi vysloveného líto, jenže... v tu chvíli bych ve své náladě vylítla na každého, kdo by ke mně promluvil.
Strach mě stále uvnitř svíral a bylo těžké si někoho pustit k tělu. Viktor, ten jediný má místo v mé duši. Jenže co ostatní? Sabina? A Robin? Zaslouží si vstoupit do mého života? Jsou tak dobrými přáteli, abych se jim mohla věřit a otevřít se jim?
Chvíli si člověk myslí, že už je dobře, že bude všechno fajn a pak...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.