Spřízněné duše, kapitola 13.

12. listopadu 2015 v 18:54 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Skvělé, všechno sedí. Děkuji za pomoc, Lucie, jsi šikovná," chválila mě paní Malíková, když si přijela pro tržbu a zavřít cukrárnu.
Začervenala jsem se. "Baví mě to."
"Vidím, práce ti jde od ruky; i Robin říkal, že jsi šikovná."
Co mám na to říct? Jen jsem se usmála a sklopila zrak... Robin říkal, že jsem šikovná.
"Tady máš výplatu."
"Děkuju."
"Není zač, to já děkuji tobě... Tak, hotovo a půjdeme. Ovezu tě domů, Lucko."
"Ne, to je dobrý, já dojdu." Co když na mě čeká Viktor?
"Ani náhodou, za tmy sama nikam nepůjdeš. Nevíš, koho můžeš potkat. Venku je to samej vandrák a já si tě na triko nevezmu."
Neprotestovala jsem. Mžilo a nepříjemně pofukovalo. Viktor nikde; mnohdy mě sice doprovodil, ale když mi nezbylo, než jít sama, bála jsem se a hodně. Člověk skutečně netuší, na koho může narazit, a nebudeme si lhát - osamělí chodci jsou oblíbeným cílem.
Paní Malíková zakódovala a za chvilku jsme už jely ulicemi města zářícími vánoční výzdobou.
"Ach jo, kdyby se tak do účtárny našel někdo pracovitý jako ty," prohodila do ticha.
"Robin říkal, že sháníte někoho na zástup za mateřskou dovolenou?" ujišťovala jsem se.
"Ano, ale je to peklo. Uchazečky si v životopisech dost vymýšlejí."
"Fakt?"
"Divila by ses. Vždy se těším při pozvání na pohovor, že už si vyberu, ta či ona se mi na papíře zamlouvá a podle toho, co o sobě píší, se zdají být vhodnými kandidátkami. No, a pak přijdou a nastane velké zklamání... Žádná se mi zatím nezalíbila. Představ si, že třeba jedna uváděla, že má vysokou školu a přitom prošla jen prvním semestrem, nebo jiná přijde rozcuchaná, vlasy mastné a v teplákách. No, co si pak máš myslet? Ale pohovory zatím probíhají jen týden, tak uvidím..."
"Někoho určitě najdete."
"V to doufám, chtělo by to co nejdřív. Po Novém roce, až bude uzávěrka, tak ať už je alespoň trošku zaučená. Dnes mi navíc dala výpověď ještě jedna fakturantka, bude se s přítelem stěhovat na opačný konec města a nechce sem dojíždět, sehnala si jinou práci pět minut od nového bytu. A chtěla by propustit hned, na Vánoce už budou bydlet v novém. V tom jí ale nemůžu vyjít vstříc, tedy - ráda bych, jenže kde bych teď honem vzala jinou fakturantku?"
Najednou se mi rozsvítilo. No, kde asi? Proč mě to nenapadlo dřív? Třeba hned, jak mi o situaci se zaměstnanci v účetním oddělení pověděl Robin. Jsem zkrátka pitomá, chvílemi to trvá, než mi něco docvakne. "Moje máma sice není účetní, ale má obchodní akademii a dělá finanční poradkyni, tak by to třeba zvládla..." nadhodila jsem.
"Skutečně? Proč jsi mi to neřekla?" ptala se a zastavila před panelákem.
"No, napadlo mě to až teď."
"A shání práci?"
"Možná jo..."
Odemkla jsem dveře bytu. "Mami? Jsi tady?"
"Ano, Luci. Jsem v kuchyni."
"Máme návštěvu."
"Cože?" ptala se překvapeně a vyšla na chodbu, kde jsem se zouvala a vedla dovnitř paní Malíkovou.
"Dobrý večer," zdravila máma rychle a nenápadně mě sjela přísným pohledem. Neměla ráda nezvané hosty, navíc v pozdějších hodinách.
"Dobrý večer, nezlobte se, že obtěžuji. Jmenuji se Malíková a Lucka je na brigádě u nás v cukrárně."
"Aha, pojďte dál."
Posadily se spolu v kuchyni a mamka uvařila kafe. Já se vrhla v pokoji na učení, zároveň bystře poslouchala.
"Tak co Lucka provedla?"
"Nic. Naopak, je velmi šikovná."
"To jsem ráda."
"Přišla jsem za vámi paní Jirásková. Lucie mi říkala, že máte obchodní akademii a děláte finanční poradkyni?"
"Ano, to je pravda."
"Dobře. A troufla byste si zkombinovat poradenství a i jiné zaměstnání? Na plný úvazek?"
Máma byla překvapená, pracovní nabídku nečekala. Pozici probraly ze všech stran, v podstatě proběhl kompletní pohovor a mamka práci fakturantky s vděkem přijala. Byla šťastná, že se jí teď měsíc před Vánoci naskytla. A já taky. Hned byly vyhlídky na budoucnost příjemnější. Mamka nebude muset skrývat, že se uvnitř sebe trápí. Ovšemže se peníze navíc hodí a nám opravdu hodně; dorovnají se dluhy, samozřejmě kromě hypotéky, a finančně se snad trošku srovnáme. Hurá!

"Jsem šťastná, že má mamka práci. Hned vše vidím v lepším světle."
"A neříkal jsem ti, že se východisko vždy najde?"
"Ano, měl jsi pravdu."
Na Viktorovi bylo poznat, že má z tohohle obratu také radost jako já. Moc se mi ulevilo, když mamka dostala od paní Malíkové nabídku na práci a přijala ji. Určitě bude lépe a nebudeme konečně padat stále hloub.
"Děkuju, Viktore, za tvou podporu."
"Není zač, proto tu přeci jsem," usmál se v odpověď. "Jak je to s tou tvojí brigádou?"
Nebyla zatím příležitost, abych mu vše pořádně vylíčila a tak jsem se pustila do básnění o cukrárně nyní. Viktor projevil stejné nadšení jako já, což mě velmi těšilo.
"Je báječné, že se ti tam líbí!"
"Ano, docela jsem se v tom našla. A představ si, že už se ani moc nebojím mluvit s lidmi. Sice se jedná o jednoduchou konverzaci: dobrý den, co si dáte? Ještě nějaké přání? Sto dvacet korun poprosím. Hezký den a nashledanou. Ale je to prima zpestření, víš?"
"Skvělé!" pochvaloval.
"Nechceš to taky zkusit? Asi budou hledat výpomoc i na léto."
"Ne, děkuji za nabídku, ale opravdu ne. Nezvládl bych to. Není to pro mě."
"Možná, že jo, jen to zkusit, jako já..."
"Nechci mezi lidi, Lucie. Naučil jsem se žít sám a to mi vyhovuje. Stačí mi jen pozorovat; ta jejich šílená a nesmyslná přání, honění se za zbytečnostmi, bezvýznamné touhy. Jsem prostě rád sám. Po ničem jiném netoužím..." Odmlčel se. "Neříkám nikomu, aby byl také takový. Každý si musí svou cestu najít sám. Je určitě fajn mít přátele, někoho s kým můžeš sdílet svůj život. Nicméně, pro mě to opravdu není. Snaž se to pochopit, prosím, a nevoď mě mezi lidi."
"Dobře. Chápu tě, občas to skutečně není jednoduchý... žít na tomhle světe obklopený zlými lidmi..."
"Zkažených duší je hodně," konstatoval souhlasně.
"Ty nejsi..."
"Jsem. Každý je nějakým způsobem hříšný, všichni máme svou chybu."
"To je pravda, ale jako má spřízněná duše jsi... perfektní"
"Děkuji. Ty jsi, Lucie, také obdivuhodná, ať si říká, kdo chce, co chce. Přestože máme chyby, má v sobě každý z lidí i něco dobrého."
Zamyslela jsem se nad pravdou jeho slov a hrála si s rybičkou.
"Lucie, půjčíš mi ten nožík, prosím?" požádal mě.
"Proč?" ptala jsem se, ale bez zaváhání ho Viktorovi podala.
"Jsem rád, že jsme se potkali, že je někdo s kým můžu mluvit, s kým si rozumím, a tak mě napadlo, že do našeho stromu vyryjeme iniciály křestních jmen..."
"Památka na věčné přátelství?"
"Ano."
Procházkou v zasněženém parku jsme došli ke stromu. Viktor nejprve smetl sníh, strom pohladil a tiše se mu omlouval. Poté opatrně vyryl nad vchod do kůry "V" a já prokřehlými prsty své "L". Naše místo, souznění, důvěra, pochopení, přátelství. Navždy zpečetěno.
Chvílí strávených s Viktorem, ať už v tichosti, či rozhovorem, jsem si nesmírně vážila. Vždy mě dokázal uklidnit, chápal mě, vyslechl, poradil, učil mě, ať se na svět a lidi dívám také z jiného úhlu pohledu, abych viděla i druhou stranu mince.
Díky škole a brigádě jsem bohužel neměla příliš času chodit ke stromu, ale kdykoli jsem tam vyrazila, už na mě čekal, anebo se za krátko objevil. Nejednou mě doprovázel domů z cukrárny. Mockrát mi bylo líto, že ho zanedbávám, protože nemá nikoho jiného s kým sdílet život a z toho důvodu jsem se snažila trávit u stromu každou volnou minutu. Nejen pro své potěšení, ale i pro jeho. Bylo nám spolu dobře. Avšak počasí schůzkám nepřálo; zima už dávno ohlásila svůj příchod a rtuť teploměru nám nedovolovala dlouhé rozhovory.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.