Spřízněné duše, kapitola 12.

30. října 2015 v 20:53 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Obývák, kuchyň, tamhle je mámy ložnice a tady je můj pokoj." Uvedla jsem Sabinu do svého nezajímavého království. Trochu jsem se styděla. Nedávno jsem byla u nich před domem, tedy spíš obrovskou vilou, a stačilo mi vidět budovu jen z venku, abych věděla, že její rodina žije na trochu jiné úrovni než my.
Měly jsme společný školní úkol a původně na něm chtěly pracovat u nich, ale den předem přišla Sabina s tím, že zrovna na naplánované odpoledne k nim dorazí kominíci a topenáři na kompletní kontrolu před zimou. Venku se sice oteplilo, sníh roztál, ale na delší pobyt byla zima. Z toho důvodu jsem pozvala Sabinu k nám. Ne, že bych z toho byla příliš nadšená. Ano, kamarádily jsme se, jenže ne zas tak moc, abych ji k sobě jen tak zvala. No, pro jednou to přežiju. Navíc, až dorazí mamka, bude mít alespoň radost, že tu mám kamarádku.
"Máte to tu hezký."
"Nic velkýho."
"Ale pěkný, takový útulný."
Usmála jsem se. Co na to říct? "Dáš si čaj?"
"Jo, ráda."
Pohovka v obýváku nám poskytla pohodlné posezení. Nejdřív jsme klábosily o škole a pak se pustily do práce. Ani jsem se nemusela moc namáhat. Sabina všechno zvládla levou zadní. Troufám si o sobě říct, že jsem celkem chytrá, ale znalosti, jako spolužačka skutečně nemám. Na všechno měla odpověď, správnou odpověď. Úkol byl hotový během půl hodiny. Sabina pak obdivovala naši nebohatou knihovnu. Její zájem mě potěšil, a tak jsem jí představila i svou soukromou knižní zásobu v pokoji. Zjistily jsme, že čteme podobné žánry.
Celé odpoledne jsme si povídaly o škole, knížkách, koníčcích a dalších věcech. Bylo to super. Je milé mít kamarádku.
Mamka byla doopravdy ráda, že mám návštěvu. Připravila nám k večeři vločkovou kaši. Hanba mě fackovala. Jakmile jsem však uviděla, že se Sabina oblizuje a básní o kaši, kterou nejedla ani nepamatuje a že je výborná, úzkost a stud mě přešly. Mamka pak Sabinu odvezla domů, aby nemusela jet za tmy sama městskou dopravou.
Sotva se vrátila, oznámila mi, že dnes opustila kancelář, protože nemá na nájem a zavřela se v ložnici.
Sakra! Jdeme stále dolů! Moje brigáda nás asi nezachrání... Kde je východisko?
Druhý den ráno v šatně se mě Sabina zeptala: "Půjdeš na mou oslavu?"
"Jakou?"
"Narozeninovou, bude mi přece osmnáct!"
"A kdy?"
"Za čtrnáct dní v sobotu. Počkej..." Zalovila v tašce a vytáhla pozvánku.
"Děkuju."
"Tak přijdeš?"
Oslava? Osmnáctiny? A kde vezmu peníze na dárek? Něco snad budu mít z cukrárny... Pořádá se to v tom oblíbeném baru? A peníze na občerstvení? Byla jsem zděšená. Všichni budou určitě pít. Takováhle oslava znamená hodně lidí a já... Jak se vykroutit? Sabina byla sice kamarádkou, ale... "A bude tam Olina?"
"Jo, bude. I když popravdě," odtáhla mě stranou, "z toho nejsem moc nadšená..." řekla tlumeně.
"Proč?"
"Víš, vždycky byla svéhlavá, rázná a nepřístupná. Jenže poslední dobou se s ní něco děje. Je mnohem horší, protivná, jízlivá, pořád na všechno odsekává a je negativní. Já nevím. Ona není špatná, ale... nevím, co jí je. Je hrozně nedostupná. Nerozumím jí a to mě štve. Vím, že dokáže být i pohodová; hodně jsem spolu od dětství zažily, ale čím je starší, tím je uzavřenější a já netuším, co s ní..."
"Těžko říct, co se s ní děje," odpověděla jsem neurčitě.
"Ale je to kamarádka, takže na oslavě bude. Vím, že si vy dvě nerozumíte. Hlavně díky ní, je jako starej morous, jenže chtěla bych, abys tam byla taky. Budou tam i ostatní spolužáci a mohla by ses víc zapojit do kolektivu."
"Já nevím. Spolužáci mě moc nemusejí..."
"Možná proto, že jsi taky nepřístupná. Moc nemluvíš a to je škoda. Vždyť jsme si u vás tak parádně pokecaly..."
"Jo, bylo to fajn... Dobře, tak já na oslavu půjdu."
"Super," vypískla.
"Ale jestli mě Olina bude štvát, tak tam nezůstanu, to se na mě nezlob."
"Jestli tě bude štvát, tak si to s ní vyřídím. Mě už taky pěkně štve!" Zasmála se a odcházela do třídy.
Jasně, už vidím, jak se Sabina staví na mou stranu a k Olině, s níž se kamarádí od dětství, se otočí zády.
Oslava osmnáctin. Hrůza.
"Mám zdravotní průkaz!" hlásila jsem Robinovi, když jsem po škole dorazila na druhý pracovní den, konečně už s vyřízeným zdravotním průkazem.
"Skvělé, tak vítej v cukrárně!"
"A taky se trochu bojím," přiznala jsem.
Robin mě chytil za ruce a zpříma mi pohlédl do očí: "Lucko, ty to zvládneš."
Málem to se mnou seklo. Za prvé narušil můj osobní prostor, což nikomu nedovoluji, nesnáším to a bráním se zuby nehty, ale nyní... a za druhé mě vykolejil i po úplně jiné stránce. Srdce se mi rozbušilo, hlava zatočila. Nebyla jsem zvyklá, že by se mě kdokoli dotýkal. Až na mámu samozřejmě, která jediná mi byla blízkou osobou. Ani Viktor se mě nedotknul.
Neucukla jsem. Bylo to... Příjemné? Šokující!
V zápětí mě pustil. Konec. Šlo pouze o pracovní podporu. Z jeho strany určitě. Co jiného by to mohlo být? A já? Lucie! Práce! Cokoli jiného zažeň! Práce! Soustřeď se!
Robin mi věřil a jeho opora mi na začátku brigádničení hodně pomohla. Dal mi tím trošku síly a já téměř bez problémů překonala svůj stud z komunikace se zákazníky, které jsem se obávala. Práce mě ihned začala bavit; netrvalo dlouho a znala jsem všechny názvy dortíků, kterých jsme měli v nabídce padesát druhů, k tomu příprava kávy a dalších teplých nápojů; horké džusy, čokoláda, grog, horká griotka, deset různých zmrzlinových pohárů, mléčné koktejly a doplňkové zboží - pamlsky pro děti, čokolády, likéry, bonboniéry. Paráda! Do cukrárny jsem se zamilovala.
Stále jsem se děsila, že se mi do cukrárny nahrne plno zákazníků a nebudu stíhat, ale Robin mě utěšil: "Teď přes zimu nejsou obrovský kšefty. Jen na Vánoce přibude cukroví a obchod se trošku zvedne. Neboj, Lucko, až se do toho úplně dostaneš, budeš si s tím jenom hrát. Podívej, je tu jen šest malých stolků, a i kdyby se tady objevil zájezd, tak se nic neděje. Nenervuj se. Oni si počkají. Nejsme přece na dostizích."
"Dobře," pípla jsem.
"A jestli tady vydržíš do léta, tak ještě přibude pult na kopečkovou zmrzlinu, těch je čtrnáct druhů a taky točená a ledová tříšť... teď už je to uklizené. Na jejich místě jsou dva stolky navíc tamhle pod výlohou, ty na léto zmiznou. Ale budeme mít dalších osm stolů venku na terase."
Opět jsem se vyděsila a Robin se bavil na můj účet. Že bych utekla? Představa čehokoli navíc byla zničující. Dál mě netrápil a prozradil, že v létě tady jsou pracovníci dva, někdy i tři. Mohla jsem si tedy částečně oddechnout.
Bůh ví, co bude do léta...
Nicméně jsem se brzy v této malé útulné cukrárně cítila, jako ryba ve vodě. Dřevěný pult, stolky i židle v odstínu mahagonu, na zdech malby s motivy Paříže, široký výběr sortimentu, dekorace z čerstvých květin, retro telefon a rádio, to vše dávalo místnosti rozkošné kouzlo. Hosté zde rádi sedávali nad šálkem příjemně vonící čerstvě uvařené kávy.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.