Spřízněné duše, kapitola 11.

16. října 2015 v 19:28 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Po dlouhém přemlouvání jsem mamku přesvědčila, že brigáda mi nebude v učení nikterak bránit, protože ty dvě věci dokážu sladit, abych nic nezanedbala a tak jsem se v neděli ráno vydala poprvé do práce.
Robin mi ukázal, kam si budu dávat věci, kde co najdu, jak co funguje a hlavně mi udělal přednášku o hygieně. "Všechno musí být čisté, to je základ! Každá věc má své místo. Kdyby přišla kontrola, tak ať se všechno leskne, ať v pořádku projdeme. A máš už vyřízený zdravotní průkaz?"
"Bohužel ještě ne."
"Aha, co s tebou? Budeš se muset zatím jenom dívat. Dneska to přehlídnu, ale příště tě bez průkazu za pult nepustím, Lucko."
"Dobře, neboj. Teď v týdnu jsem objednaná k doktorce, takže příště už bude."
"Super."
Prolhaná lhářko, nadávala jsem si. Samozřejmě, že jsem nikam objednaná nebyla. Vystavení průkazu stojí čtyři sta korun, jenže kde mám vzít peníze? Jediná šance je máma. Ach jo. Nechtěla jsem se jí ptát, ale bez průkazu nebude brigáda...
Od Robina jsem vyfasovala červenou zástěrku, bílé tričko s logem a poté jsme se přemístili do prodejny. Stála jsem vedle něj, přihlížela a na všechno, co mi ukazoval a vysvětloval, se zděšením v očích přikyvovala. Sakra. Do čeho jsem se to pustila?
Usmál se: "Neboj, vím, že je to na začátek hodně informací, ale za chvilku si zvykneš a všechno budeš dělat automaticky. Stačí pár dní a je to."
"Doufám..."
Zvládla jsem to bravurně - celý den jsem pouze stála a koukala. K práci mě Robin kvůli zdravotnímu průkazu nepustil. To jsem pomocnice...
"Mami?" oslovila jsem večer opatrně mamku.
"Copak je, zlatíčko?" tázala se, aniž by vzhlédla od hromady papírů, která zaplňovala pracovní stůl v ložnici.
"Já... chtěla jsem tě poprosit... víš... potřebovala bych..."
Po chvilce mého neurčitého mumlání vzhlédla: "Tak co je, Luci?"
"No, jde o tu brigádu."
"Co je s ní zase?"
"Budu dělat s potravinami a..."
"A?"
"Víš, k tomu je potřeba zdravotní průkaz."
"Ano, to je."
"A stojí čtyři sta..." špitla jsem a uhnula pohledem. Bylo hrozné prosit o peníze, když jsem moc dobře věděla, že je nemáme.
Máma vzdychla a obrátila zrak zpět k papírům. Ticho bylo nesnesitelné. Snad by bylo příjemnější kdyby spílala, že je nemá, tak proč je po ní chci, ale mlčení...? Sklopila jsem hlavu a odešla. Slzy na krajíčku. Jak ráda bych jí pomohla. Nám pomohla. Našla jsem si brigádu a zatím chci po mámě peníze, než abych přispěla do rozpočtu.
Vždyť máma musí platit hypotéku; naši chalupu si zatím nikdo nepronajal; k tomu nájem za byt a kancelář, a elektřinu, plyn, školní obědy, telefon, zdravotní pojištění a kdesi cosi. Máme vysoké výdaje. Což má asi každý, ale... Je strašný, co všechno člověk musí měsíčně platit, aby mohl žít...
Káčo pitomá! Že ses mamky vůbec ptala?! Mohla jsi ty čtyři stovky sehnat jinde! Jenže kde? Půjčovat si? Od spolužáků? Možná, že Sabča by půjčila, anebo Drobek, ale... dělat si dluhy? Jak bych před nimi vypadala? Co by si pomysleli? Nemožná zakřiknutá trubka, která se všeho a všech bojí a navíc nemá peníze a musí si půjčovat. To, že chodím do školy pěšky, v okopaných teniskách, starých ošoupaných džínech a vytahané mikině, to přežiju, ale žebrat u někoho peníze? Nikdy! No a já těžká frajerka je loudím na mámě! Jsem ubohá...
Ze zamyšlení a odsuzování sama sebe mě probraly dvě dvoustovky, jež přistály přede mnou na stole. Překvapeně jsem vzhlédla. "Jé, děkuju, mami!"
V odpověď jen přikývla. "Udělám topinky," pravila poté.
"Super! Přijdou mi k chuti," snažila jsem se ji potěšit. Bez šance.
Už dávno jsem věděla, že nemáme peníze, avšak stále jsem netušila, jak na to jsme doopravdy. Ve vzduchu viselo napětí, že hodně špatně. S každým dnem to šlo od desíti k pěti. Máma celkově málo mluvila, byla smutná, zabraná v myšlenkách, příliš jsme spolu nekomunikovaly, v ovzduší se dalo vycítit, že je zle. Hodně zle. Z kanceláře se vracela pozdě večer a jen co dorazila, usedla k počítači. Práce, práce, práce a výsledek žádný. Už je to dlouho, co naposledy přišla nadšená, že má novou smlouvu.
Zatímco se po večeři mamka zavřela do koupelny, vkradla jsem se do ložnice a prohlížela papíry na stole. Kromě dokumentů k pojistkám, dle dat ne aktuálních, jsem našla i výpis z banky, bohužel aktuální, se zůstatkem pět set korun. Zatím v plusu... A pod výpisem leželo nezaplacené sipo a zálohové složenky na plyn a elektřinu, termín splatnosti byl před čtrnácti dny...
"Ty vol*!" hlesla jsem.
"No, asi bych to definovala mnohem hůř," ozval se mi za zády mámin hlas.
"Jé, mami, já... já... promiň..." omlouvala jsem se, bylo mi tak trapně. Stála jsem v její ložnici a hrabala se jí v soukromých věcech.
"Neomlouvej se. Jsi už velká, Lucie. Máš právo vědět, jak na tom jsme. Měla bys to radši vědět." Rozbrečela se a mezi vzlyky: "Netuším, co budu dělat... musíš dostudovat... alespoň maturitu... a ještě vysokou... a..."
"Mami." Objala jsem ji. "Já přece nemusí jít na vysokou..."
"Ale musíš!"
"Nemusím."
"Nemusíš, jenže ty na to máš. Chceš vysokou snad promarnit? Další šance nebude..."
"Kdo říká, že nebude, mamčo? Určitě bude. Do maturity mám ještě přes rok a půl a do té doby se to určitě změní!"
"Já nevím, Lucko," vzdychla. "Netuším, co dělám špatně. Proč se mi nedaří? Je to horší a horší. Stěhování nic nevyřešilo... A já byla plná nadějí... Jsem neschopná a nemožná..."
"Nejsi, naopak - jsi ta nejúžasnější máma na světě. Jsi šikovná a pilná. Něco vymyslíme a bude líp!"
Sedly jsme si spolu do obýváku, zapálily svíčky a povídaly si skoro do půlnoci. Ne o špatné situaci, ve které jsme, ale o dobrých věcech. O radostech všedních dnů a nepodstatných blbinách. Paráda. Takhle jsme si nepopovídaly už několik týdnů. Byl to skvělý večer. Mamka mě pak vyhnala do postele, abych zítra neusnula ve škole, umyla nádobí a šla spát.
Nemohla jsem usnout; i když jsme s mamkou o finanční situaci víc nemluvily, hodně mě tížila. V pokoji bylo vedro, hned jsem vyskočila a stáhla topení na míň. Musím šetřit. Suchý vzduch mě donutil otevřít na chvilku okno a vyvětrat. Vyhlédla jsem na noční ulici. Nikde ani noha. Sněžilo. První letošní sníh se sypal z nebe. Vítr si pohrával s vločkami ve světle lampy. Krása, i zde mezi paneláky byl sníh pohádkově kouzelný.
"Ahoj," zašeptal Viktor stoje hned vedle okna.
"Ahoj," odpověděla jsem klidně, bez leknutí. Jeho přítomnost mě vůbec nepřekvapila, naopak potěšila. Můj nejlepší přítel zde ve městě, možná i jediný, a v těžkých chvílích byl vždy po ruce. Takového důvěrníka by si zasloužil každý.
"Krása, viď?"
"Ano, je to nádhera," souhlasila jsem.
"Jak se máš?" zajímal se po chvilce ticha.
"No..."
"Jednou jsme dole, podruhé nahoře..." odpověděl.
"Přesně tak..."
"Neboj, bude lépe."
"V to doufám."
"Chce to jen se pořádně dívat okolo sebe a východisko vždy najdeš. Možná, že ho na první pohled neuvidíš, anebo přehlédneš, ale pokaždé nějaké existuje. Člověk se nesmí vzdávat..."
"Snad máš pravdu..."
"Pokud budeš věřit a hledat, cesta se objeví..."
Ještě dobrou čtvrt hodinu jsme s Viktorem pozorovali padající vločky, než mě zima úplně rozklepala. Rozloučili jsme se a já poté v klidu ulehla do postele a spala až do rána.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.