Spřízněné duše, kapitola 9. (část 2/2)

6. září 2015 v 18:19 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Ahoj, jak ses dnes měla?" ptal se Viktor ležící na trávě u stromu, když jsem dorazila.
"Ahoj. Nic moc. Chvíli dobrý, chvíli špatný. S některými lidmi to prostě není jednoduchý."
V jeho očích jsem zahlédla souhlas. Moc dobře věděl, o čem mluvím. Nemusel se ani ptát a já mu sama od sebe začala vyprávět, jako zpovědnici vrbě: "Jedna holka za třídy, Olina, je pěkně protivná. Vůbec mě nezná a už mě nesnáší! Nechápu proč? Je na mě hnusná a přitom jsem jí k tomu nedala jediný důvod. Hned od první chvíle se chová povýšeně a protivně. Pořád do mě ryje, furt jí něco vadí..." Málem jsem se rozplakala.
"Jo, to znám, někdo dokáže být zlý a chovat se hnusně; a proč? Pro svou radost? Jak by někomu mohlo dělat radost ubližovat ostatním?"
"Nevím, asi jim to dělá opravdu dobře, jiný důvod nevidím. Člověk by měl přece být šťastný, když někomu pomůže a ne když ubližuje."
"Možná k tomu mají nějaký důvod..." hloubal a pozoroval mraky.
"A jaký?" nechápavě a tázavě jsem pozvedla obočí.
"Možná jsou to zkažené duše. Černé duše. Třeba je něco svedlo na cestu zla."
"Co by mohlo být tak špatné, aby se člověk začal chovat nenávistivě ke svému okolí?"
"Co by mohlo být tak špatné, aby se člověk stranil svého okolí?"
Bylo mi jasné, že naráží na nás dva. Na naše osamocené osobnosti, které se světu vyhýbají. A proč? Cosi nás na tuhle cestu dovedlo...
Po odmlce řekl: "Každý v sobě máme něco, co určuje, kterou cestou se vydáme. Lidé jsou různí, každý má svůj příběh a těch zlovolných osob je dost, potkáš je téměř na každém kroku. Proto se radši ani s nikým moc nestýkám."
"No jo, ale vyhýbej se spolužákům, když jsi s nima zavřenej v jedný třídě..."
"To skutečně není jednoduché... Avšak neházej flintu do žita, Lucie, začátky jsou vždy složité a těžké."
Souhlasně jsem přikývla.
"A kromě Oliny? Jaký byl den?" ptal se po chvíli mlčení.
"Psali jsme z matiky."
"Už? Vždyť škola začala teprve před pár dny. A jak to dopadlo?"
"Nevím, výsledky dostaneme až příští týden."
"A pocity z toho máš jaké?"
Usmála jsem se. "Parádní. Všechno jsem vypočítala a teď můžu jen doufat, že mám příklady správně."
"Držím pěsti. Leč vidím, že si jsi jistá, takže to určitě dobře dopadne."
Přikývla jsem na souhlas a v rukou žmoulala stéblo trávy.
"Měl jsi pravdu," promluvila jsem po chvilce.
"V čem?"
"Že někdy nemusíš přítele vůbec hledat a on přijde sám. Tedy... možná..."
"Narazila jsi na někoho takového?"
"Ještě nevím, ale zdá se sympatický. Víš? Jeden spolužák ze čtvrťáku... Drobek. nabídl mi odkoupit učebnice..."
"To je skvělé. A ta změna, která se s tebou udála. Dle tvého veselého výrazu soudím, že bude milý, asi i laskavý..."
Byla jsem celá rudá studem. Copak je na mě tak poznat, že mám z Robina dobrý pocit? Viktor si určitě myslí, že jsem se zamilovala. Abych ho svedla jiným směrem, hned jsem se bránila: "Netuším. V postatě ho ještě vůbec neznám, neměla bych si hned dělat přímý obrázek, abych později nebyla zklamaná..."
"O Olině sis udělala obrázek hned," konstatoval suše.
"Ano, ale za to si může sama, potvora!"
"Třeba tě časem překvapí."
"O tom pochybuju."
"Proč? U Oliny nepochybuješ, že by mohla být jiná, než se na první pohled zdá a u Drobka o svém prvním dojmu naopak pochybuješ? Trošku nespravedlivé, nemyslíš?"
"No, asi... Máš pravdu," hlesla jsem smutně. "Neměla bych hned odsuzovat nebo vychvalovat lidi podle pocitu z prvního setkání."
"Přesně tak. Z prvního dojmu se dá sice usoudit mnoho, ale až čas napoví, jaký kdo doopravdy je, co se uvnitř něj odehrává, jaká má tajemství, jaká je jeho povaha, jak si s ním život hraje a jak dotyčný své okolí přijímá, či odmítá."
Nemohla jsem jinak, než s Viktorem souhlasit. "Měla bych tomu dát čas..."
"Ale na druhou stranu - neotálej příliš dlouho, aby se ti přátelé neztratili..."
"Kdybych tak mohla poznat povahu každého člověka hned, jak se na něj podívám."
"To by bylo hezké, ale je to příliš jednoduché, takhle to v realitě nefunguje."
"Já vím... jenže..." odmlčela jsem se.
"Život, svět, lidé... vše je komplikované. Cesty jsou spletité."
Chvíli jsme mlčeli a přemítali vyslovené.
"Spoustu lidí si také hraje na někoho jiného, schovávají se za masku."
"Máš pravdu." Souhlasila jsem. "Hodně lidí chce být někým jiným, ale měli by se spíš smířit s tím, kým jsou doopravdy. Pak by se jim žilo líp. Za ničím by se nehnali a mohly by si užívat maličkostí."
"Ano, jako my dva."
Povídali jsme si s Viktorem celé odpoledne o škole a nových lidech, které potkávám, a když jsem pak dorazila domů, přivítal mě prázdný byt. Mamka byla ještě v práci. Rozhodla jsem se ji trošku překvapit a připravila k večeři těstovinový salát.
Rozhovor u večeře začal máminou každodenní otázkou: "Jak bylo ve škole?"
Mluvila jsem stručně, hlavně o písemce. Problémům se spolužáky jsem se vyhnula, nechtěla jsem ji nijak zatěžovat, poperu se s nimi sama.
"Byla jsi zase s kamarády?"
"Jo, kecali jsme v parku. Přišla jsem v pět."
"Super a zítra s nimi zase půjdeš, nebo se stavíš v kanceláři?"
"Jasně, že se stavím v kanceláři, vždyť jsem ti to slíbila."
"Dobře, jsi hodná. Budu se těšit."
"Já taky. Jsem zvědavá."
"A máš na co, budeš koukat! Jo a představ si, že už mám první uzavřené smlouvy!"
"Fakt?"
"Ano. Pan Klement, ten, co mi pronajímá kancelář, majitel pensionu, mě požádal, ať se mu podívám na pojistky a na smlouvy a museli jsme to celé předělat. Řeknu ti, ten co mu původní smlouvy sepisoval, byl úplně pitomej…" a sáhodlouze vyprávěla o práci, která mě až tak moc nezajímala, ale ráda jsem ji vyslechla, matčino nadšení mě těšilo a pobouzelo mé vnitřní naděje.
Večer jsem si půjčila od mamky notebook. Potřebovala jsem se někomu svěřit, a tak jsem napsala Míše dlouhý e-mail s vylíčením prvních školních dní, ale ani jí jsem nesdělila všechno, co dělám a mé pocity do podrobností. Bála jsem se, aby si nemyslela, že jsem podivínská. Mé "přátelství" s Viktorem, nebylo zcela obvyklé. Alespoň ze začátku mi to tak přišlo. A tak jsem všechny detaily prozrazovala pouze zápisníku schovanému pod postelí.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.