Spřízněné duše, kapitola 9. (část 1/2)

6. září 2015 v 18:18 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Před vchodem do školy jsem se pozdravila se Sabinou a nějakým jejím kamarádem a zašla dovnitř do hučících šaten. U otevřené skříňky jsem si zoufale pročítala seznam učebnic, které byly potřeba sehnat; některé z nich jsem měla mít už dnes.
"Ach jo," vzdychla jsem.
"Sháníš učebnice?" ozvalo se mi za zády.
"Um... no... jo," odpověděla jsem a otočila se. Stál tam kluk, kterého jsem zdravila před školou, Sabinin kamarád.
"Ahoj, jsem Robin Malík, ale všichni mi říkají Drobek."
Vyprskla jsem smíchy. "Aha, dobře, to sedí." Oba jsme se zasmáli. Abych to uvedla na správnou míru - tenhle Drobek byl fakt veliký; kluk měřil určitě sto devadesát centimetrů, měl atletickou postavu, působil skutečně obrovsky, proto mě jeho přezdívka pobavila. Sama jsem si vedle něj připadala jako drobeček.
"Lucie," špitla jsem.
"Já vím, Sabči nová spolužačka." Smál se na mě zářivýma modrýma očima a odhodil si z obličeje pramen delších vlnitých hnědých vlasů.
"Jo."
"No... ještě mám učebnice z loňska, ze třeťáku. Na konci roku jsem byl tři měsíce na výměnným programu ve Švédsku a tak jsem ještě nic neprodal."
"Fakt? Já nemám jedinou knížku. Odpoledne jsem chtěla obejít knihkupectví..."
"To by se ti hodně prodražilo. Nejlepší je kupovat od starších ročníků. Vyjde to pak mnohem levnějc, kolikrát míň, než na polovinu."
"Já vím, u nás se to taky tak dělalo, ale nikoho tu neznám..."
"Jasan, chápu. Teď už ale znáš mě a tím pádem máš i učebnice. Tady jsou."
Otočil se ke své skříňce, vylovil z jejích útrob vysoký sloup učebnic a nastěhoval ho ke mně do prázdné police.
"No... Děkuju, a kolik za ně budeš chtít?"
"Pět set a jsme vyrovnaní."
"Tak málo? To nejde, vždyť je jich hromada."
"Ale nejsou zrovinka ve výborným stavu. Koupil jsem je už opotřebený. Hele, třeba tahle, vypadávají z ní stránky." A už je sbíral po zemi. "Bude to chtít kus izolačky."
"Tak fajn, jenže já mám u sebe jenom dvě stovky."
"Nevadí, dáš mi to, až budeš mít."
"Nechci si dělat dluhy. Vezmi si knížky zpět a..."
"Ani náhodou. Nech si je. Vždyť nejde o žádný jmění. Jak jsem řekl, až budeš mít a tečka. Navíc - dneska je už budeš potřebovat."
"Dobře, děkuju... takže… letos maturuješ?"
"Jo, čtvrtý céčko. Třídu mám ve třetím patře až na konci, tak se pak stav."
Zavřel skříňku a odcházel. Na konci uličky se otočil a křikl: "A nejen kvůli penězům, ale když už se teď známe, tak můžeš přijít kdykoli. Třeba jen na pokec." S úsměvem na mě mrknul a zmizel. A den je hned krásnější...
Sama sobě jsem se podivila, že jsem byla schopná konverzovat. Tedy, nic velkého to nebylo, ale dokázala jsem se i na něco zeptat namísto pouhých strohých odpovědí, pro mě tak typických. V duchu jsem se chválila. Možná, že bych se měla zkusit trošku otevřít okolnímu světu, snažit se spřátelit, nejen čekat. Občas někdo přijde sám, ale... Člověk musí především hledat.

"Kdo je to ten Drobek?" ptala jsem se nazítří o přestávce Sabiny. Kluk mě překvapil svou milou a přátelskou povahou a tudíž jsem se o něm chtěla něco dozvědět.
Otočila se ke mně. "To je soused, kamarád a vzdálený bratránek v jedné osobě. Chodíme spolu do školy a občas, když končíme stejně, i domů, ale teď chodí na brigádu, takže se odpoledne většinou nepotkáme. Proč? Líbí se ti?" ptala se s hlavou zabořenou do učebnice, protože příští hodinu nás čekala slibovaná písemná práce z matematiky.
"Ne, on mi p..."
"Nelíbí se ti? Vždyť je to pěknej kluk," skočila mi do řeči.
"Jo, to jo, je docela hezkej, já jen... no..."
"Kdo je podle tebe hezkej?" ptala se Olina, která přišla z bufetu a zaslechla konec našeho rozhovoru.
"Drobek," odpověděla za mě Sabina stále zabraná do příkladů.
"Aha. No, to sis líp vybrat nemohla." Znechuceně pokývala hlavou a ukázala mi záda. "Co pořád šrotíš? Stejně máš jedničku jasnou, šprtko!" rýpla si do Sabiny, ta nereagovala.
"Haló jsem tady, věnuj se mně a ne matice! Podívej, mám nový náramek." Předvedla černou hroty ozubenou koženou ozdobu své ruky.
"Teď ne," odpověděla nevzrušeně oslovená a pro změnu listovala v sešitě v loňských zápiscích.
"To se mám jako bavit s Lucií?" ptala se kousavě Olina své spolusedící a mávla rukou v mém směru.
Tiše jsem vzdychla a raději se také zadívala do učiva.
"No to je fakt super, další šprtka," přihodila si ještě, ale v dalších poznámkách jí zabránila Protivová, jež se objevila na prahu následována táhlým zvoněním. Načasování měla perfektní. Všechny věci zmizely z lavic, učitelka rozdala listy s testem a celou hodinu procházela třídou s ostřížím pohledem. Nikdo si nedovolil ani pípnout, slyšet bylo pouze propisky hbitě běhající po papírech.
Ze setkání s Drobkem jsem měla dobrý pocit, ale po Olininých poznámkách mi nálada znovu klesla. Ach jo. Proč do mě zase musela rýpat? Copak je takový problém, že by se semnou bavila? Že by ten náramek ukázala i mně? Ne, že bych byla nějaká znalkyně a milovnice šperků, ale v zájmu možného prolomení ledů bych třeba projevila trochu aktivity a pochválila ho. Jenže takhle? S tímhle jejím nelaskavým přístupem? Proč bych se měla snažit? Vždyť ona o to ani nestojí. Nezájem. Kamarádství se mnou by bylo přítěží, totální propad. Ale proč? Proč jsem tak hrozná?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.