Spřízněné duše, kapitola 10.

25. září 2015 v 20:37 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Následující den jsem vyrazila za Robinem splatit dluh. Škola hučela, jako o každé jiné přestávce. Vždycky jsem nejradši seděla ve třídě na svém místě vzadu, nebo ještě lépe - zavřela se na toalety; tato dvě místa poskytovala alespoň nepatrnou známku klidu. Jenže tentokrát jsem se bohužel musela probojovat o patro výš a až na konec chodby. Sklopila jsem hlavu, hbitě vyběhla schody a už stála na prahu maturitního ročníku. Robin seděl vzadu. Mávla jsem na něj, aby přišel za mnou. Třída plná neznámých lidiček mě nikterak nelákala.
"Ahoj, Lucko!" zdravil mě s úsměvem od ucha k uchu. Časem jsem si uvědomila, že se usmívá pokaždé, když ho potkám. Sálala z něj pozitivita a dobro.
"Ahoj. Mám pro tebe peníze."
"Díky, ale nemuselas je nosit hned..."
"Nerada někomu dlužím."
V rychlosti jsem předala finance a užuž chtěla spěchat pryč. Robin se však nedal odbýt, stoupli jsme si bokem k oknu na školní dvůr. "A jak se máš? Líbí se ti na nové škole?" ptal se.
"No, je to... jiný." Přiměřenější slušné slovo mě doopravdy nenapadlo; na jazyku jsem měla samý nadávky.
"Přijít do cizího prostředí je těžký..."
"Jo, to je," odtušila jsem.
"Něco jinýho je to v prváku, když se lidi neznaj a všichni jsou noví, ale přijít do kolektivu, kterej už je sehranej..."
"Přesně. Zatím mám pocit, že tam nepatřím. Takové páté kolo u vozu..."
"Neboj, to se změní!"
"Snad..."
"Určitě!" Mrknul na mě povzbudivě. "Vím o tom své - na základce, když se naši rozvedli, tak jsme se přestěhovali sem, a já přišel sám do šestky. Hrůza! Dalo mi to pěkně zabrat, ale časem jsem si kamarády našel. Takže nevěš hned hlavu, Lucko. A kdybys potřebovala odtamtud utéct, můžeš vždycky sem za mnou na pokec! Třeba kdyby tě Olina štvala..." kývnul hlavou na dvůr, kde jmenovaná právě telefonovala kousek od hloučku spolužáků z naší třídy.
"Fajn, díky." Asi znal Olinu dobře a věděl, že soužití s ní není lehké. Kdyby tak tušil, že ona už mě štve od prvního dne a čím dál tím víc!
Pohledy Robinových spolužáků, vykukujících sem tam ze dveří třídy, mě rozčilovaly. Občas si mě někdo z nich nápadně nenápadně prohlížel, a já byla stejně nervózní, jako první školní den ve své třídě.
Ach jo, chci být neviditelná.
Robin by si pravděpodobně povídal dál, ale přestávka končila. Záhy jsem nadšeně sbíhala schody a úlevně oddychovala. Osvobozující zvonění!

Jak jsem mámě přislíbila, vedly mé kroky odpoledne ze školy do kanceláře nedaleko hlavního náměstí. Ráno svítilo sluníčko, ale nyní mžilo a pofukoval studený protivný vítr, jenž, přestože bylo teprve září, ohlašoval, že se podzim blíží; listí na stromech se začalo vybarvovat do odstínů žluté, červené a hnědé. Doufala jsem, že na ulicích nebude díky nevlídnému počasí, mnoho chodců, ale mýlila jsem se. Vedro, déšť, vítr, mráz - ve městě je vždycky hodně lidí. Pro mě až příliš. Mohli mi vadit sebevíc, stejně jsem s tím však nic nenadělala a musela se přizpůsobit. Krok sun krok, doprava, doleva, pozor deštník, klička sem a tam a zvládnu to.
"Ahoj, mami. Máš to tu hezký." Rozhlížela jsem se po malé, ale útulně zařízené místnosti. Na jednu stranu byla kancelář formálním místem k setkání s klienty, ale měla i nádech domácky příjemného prostředí.
Mamka mi zopakovala včerejší úspěch se smlouvami a rozvíjela naději, že brzy budou následovat nové. Dnes však další, jako na potvoru, nepřišly, avšak to nevadilo. Zašly jsme spolu do vedlejší restaurace na jídlo jakožto na oslavu včerejšího úspěchu.
Pan Klement, majitel restaurace a penzionu, pobíhal po place a obsluhoval hosty. Onemocněl mu personál a tak musel zaskočit. "Je to jen na tři dny v tomhle týdnu a příští už by tu měla být servírka zpět. Uvidím. Majitel musí holt zvládat všechno od základů, jinak bych to tu nemohl vést."
"Vy to zvládnete, jste šikovný," lichotila mu máma.
"Copak já, ale vy se skvěle vyznáte ve smlouvách!" pochleboval zase pan Klement. "Tvoje máma je k nezaplacení," obrátil se na mě. "Kdybych já ji neměl, byl bych s původními smlouvami ztracený, kdyby se něco přihodilo. Moc vám děkuji, paní Jirásková," oslovil opět mámu. Chvilku ještě švitořil o její pojišťovací dokonalosti a pak musel odběhnout k jiným hostům.
"Trošku vlezlej ne? A ukecanej," zhodnotila jsem ho.
"No tak! Lucko! Je milej, umí mluvit s lidmi a čiší z něj přátelská energie."
"Ano..." Kéž bych taky dokázala takhle lehko komunikovat s lidmi, jako pan Klement. Pomyslela jsem si. No, ale... vždyť rozhovor s Robinem byl celkem fajn, sice krátký, ale fajn...
Venku přestalo poprchávat. My jsme se, po vynikajícím jídle, chvíli prošly s mamkou po městě a vyrazily domů. Cesta byla dlouhá, ale nám to nevadilo, báječně jsme si popovídaly. Mamka je super, senzační kamarádka.
Večer v posteli jsem přemýšlela, kdy příště si budeme moci dát takovéhle drahé jídlo. Jak jsem znala naši finanční situaci, ihned jsem věděla, že dnešní hostina byla svátkem a dlouho steak neochutnám. Nevadí, těstoviny, brambory a chléb na nejrůznější způsob mám ráda.
No, netěšilo mě, že máma zbytečně utrácela, ale chtěla oslavit včerejší uzavřené smlouvy, a já jí v tom nebránila. Těšila mě její radost.
Každopádně, začala jsem konečně uvažovat o brigádě, aby na to nebyla mamča sama. Tady ve městě určitě na nějaký přivýdělek narazím. Co nejdřív začnu hledat! Nakázala jsem si.
Ve skutečnosti nebyly mé plány tak žhavé. Bála jsem se vytočit telefonní číslo uvedené u inzerátu či zeptat se přímo v obchodech, kde hledali brigádníky. Stud mi nedal odvahy. Po pár dnech má aktivita v hledání opadla a já to vzdala. Něco se určitě objeví! Ujišťovala jsem se.

Dny i týdny plynuly a já neměla krom malého kapesného ani korunu navíc. Což nebylo zase tak strašné. Mnohem horší bylo, že mámě se nedařilo najít nové klienty, a tudíž neuzavírala nové smlouvy, a vyhlídka na lepší finanční situaci? Žádná. Mamka byla nervózní, málo mluvila, jen seděla nad počítačem a tiše klela. Věděla jsem, že se jí nedaří a že po finanční stránce začíná jít do tuhého. A co by bylo dál, když bychom neměly peníze? Konečná, vystupovat...
Občas jsem odpoledne kromě parku zamířila taky do města a znovu pátrala po inzerátech. V jedné výloze mě zaujala cedulka s nápisem: "Hledáme brigádníka/brigádnici. Informace v prodejně." Stála jsem tam a zvažovala, jestli se odvážit zeptat. Strach mě málem znovu zlomil, ale řekla jsem si konečně: Když ne teď, tak už nikdy Lucie! Znáš se! A ty to potřebuješ! Tak se nevzdávej! Běž!
Už jsem sahala na kliku obchodu, cukrárny, když v tom mě vyrušil Robin: "Ahoj, Lucko! Co ty tady?"
"Ahoj, Drobku. Já... přemýšlela jsem o brigádě." Ukázala jsem na cedulku.
"Aha, tak pojď dovnitř, pokecáme o tom!"
Než jsem stihla cokoliv říct, chytl mě za ruku a vtáhl do prodejny.
"Ahoj," halekal vesele na paní za pultem, ta mu pozdrav opětovala.
"Do...dobrý den," zakoktala jsem tiše.
"My si chvíli sedneme," oznamoval Robin a už mě usazoval k jednomu ze čtyř menších stolků. "Co si dáš?" otočil se na mě s otázkou.
"Horkou čokoládu, prosím."
"Ok. Hned jsem zpátky."
Odběhl k pultu, objednal a v mžiku seděl zase vedle mne a podával mi talíř s medovníkem. Trefil se. Tenhle dortík miluju. "Ale já si ho neobjednala...?" Zrudla jsem, měla jsem u sebe jen pár korun. Na čokoládu by stačily, ale na dort...
"Já vím, to máš ode mě," informoval mě a pustil se do svého kousku dortu.
"Ne, to nejde. Už jsem ti říkala dřív, že nerada dělám dluhy."
"Žádný dluhy neděláš, dort je na mě a ticho! Jez!"
"Ne, Robine..." Chtěla jsem protestovat dál, jenže nám právě paní přinesla čokoládu a espreso, tak jsem raději zmlkla.
"Nechci o tom slyšet už ani slovo. Řekl jsem, že máš dort ode mě, tak to je a nech to být," vedl si svou.
"Dobře, děkuju," špitla jsem a ochutnala. Výborný. "Ty tu paní znáš?"
"Jasan," zasmál se. "To je moje mamka. Zaskakuje tady, prodavačka je nemocná a asi ještě dlouho bude, má problémy se zády. Proto hledáme brigádu. Teď je tu ráno mamka a odpoledne chodím já, nebo někdo z výroby. Máma jinak vede účetnictví, ale teď nemá vůbec na papíry čas. Potřebujeme rychle někoho sehnat. K tomu jí jedna holka z účtárny otěhotněla..." popisoval mi situaci.
"A to sem chodí prodávat i lidé z výroby?"
"Když není nazbyt, tak jo."
"Takže si zákusky přímo vyrábíte?"
"Jo, máma s nevlastním tátou mají výrobnu cukrovinek a zákusků, k tomu čtyři vlastní prodejny a na dalších osmnáct míst dodáváme."
"Páni," hlesla jsem.
"A když někdo vypadne, je problém sehnat zástup, hlavně poctivej, dneska se na málokoho můžeš spolehnout, žádná legrace."
"A mně věříš?"
"Jasně. Jinak bysme tu neseděli."
"Vždyť mě skoro vůbec neznáš...?"
"Ale vidím, že jsi pečlivá, podívej, jak sis všechno na stolku perfektně poskládala - čokoládu, talíř s dortem, ubrousek, lžička, vše má své místo... nechtěla jsi přijmout učebnice, dokud se finančně nevyrovnáváme, jsi férová, a hlavně jsi přirozená, nehraješ si na žádný hógo fógo, takže myslím, že na tebe bude spoleh. A Sabča o tobě mluvila jen v dobrým."
Zčervenala jsem studem nad samou chválou. Opět... Lepší, ať si mě nikdo nevšímá, ať o mě nikdo nemluví.
"Bereš to?" zeptal se mě přímo a otázkou mě zaskočil.
"No, já nevím..."
"Není to těžké, zaučím tě. Převzít dodávku, nandat zákusky, uvařit kafe, markovat... brnkačka. Tržbu si vyzvedává a počítá vždycky večer máma. A ani ve výrobě to není těžký..."
"Ve výrobě?" zděsila jsem se.
"No... jen kdyby bylo potřeba, ale budeš hlavně tady. Od pondělka začne chodit na dopoledne jedna důchodkyně a odpoledne bysme se střídali my dva, podle školy. Uvítal bych trošku volna. Tak co?" povzbudivě se na mě usmál.
"Já... tak jo," odpověděla jsem spontánně. Vždycky jsem všechno dlouze zvažovala, ale peníze jsem zkrátka potřebovala, takže žádné dlouhé rozmýšlení! Naše rodinné finanční vyhlídky nebyly zrovna dobré a každá koruna navíc se hodila. Odpoledne na brigádě a večer učení, to zvládnu. Stejně nemám nic jiného na práci. Jenže co Viktor? Kdy se budeme vídat?
"Super! Mami, máme brigádnici!" zvolal přes celou místnost a paní k nám hned přispěchala. Představily jsme se a rovnou domluvily spolupráci. Bylo na ní znát, že když mi věří Robin, tak i ona. Odešla dozadu do kanceláře a za chvíli mi podala jednu kopii smlouvy, abych si ji doma v klidu přečetla. Robin se odešel převléknout. Paní Malíková mi v rychlosti ukázala to nejdůležitější a určitě by vykládala ještě dlouho, kdyby ji Robin nezarazil s upomenutím, že musí jít účtovat a on to tu teď přebírá. Chtěla jsem zaplatit, ale paní Malíková mě odbyla s tím, že mám medovník s čokoládou na uvítanou. Poté zadala Robinovi pokyny a pospíchala na jiné pracoviště. Musela jsem se s Robinem rozloučit, čas ubíhal najednou strašně rychle.
"Brzy na viděnou, kolegyňko!" mrkl na mě.
"Ahoj, Drobku," usmála jsem se a odcházela. Beztak dorazili zákazníci, kterým se Robin začal věnovat, a já měla navštívit mamku v kanceláři.

 


Komentáře

1 Petra | 26. září 2015 v 7:37 | Reagovat

Jsem rada,ze pokracujes. Je to pekny!

2 Romana píše... | Web | 26. září 2015 v 15:27 | Reagovat

[1]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.