Spřízněné duše, kapitola 8.

13. července 2015 v 19:29 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)


Ve změti myšlenek jsem došla k zámeckému rybníčku. Ve vrbě se tentokrát nikdo neukrýval, ani děti ani Cizinec, jak jsem ho začala v hlavě titulovat.
Jen jestli netrpím paranoiou. Bůh ví, zda ten mladík existuje... jsem sama a jen fantazíruju... vysnila jsem si "kamaráda" a až na to přijdou, zavřou mě do blázince. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Člověk se musí brát s nadhledem. Každý má určitě občas vidiny, sny, bludy... Nepatrně se mi ulevilo.
V zápětí jsem však ztuhla.
Cizinec stál na opačném břehu a pozoroval mě.
Je skutečný! Jak jen mě mohlo napadnout, že není? Kde se tu ale vzal? Takhle z ničeho nic? Možná sem přišel, zatímco jsem pozorovala odlesky slunečních paprsků ve hře vlnek na hladině. Jak to dělá? Jak ví, kde jsem? Že by mě skutečně sledoval? Musím zjistit, kdo to je a o co mu jde! Já? Skutečně? Raději uteču! Ne, nemůžu pořád utíkat!
Než jsem se však rozmyslela a udělala první krok směrem k Cizinci, zpozorovala jsem, že se pohnul on. Zarazila jsem se. I přes právě nabytou chvilkovou nebojácnost mě opět ovládl strach z neznámého, hlavou mi zněla neustálá matčina varování o neznámých lidech, nebezpečných situacích a špatných koncích. Co když...
Začala jsem couvat, uvažovala i nad rychlým úprkem, ale nohy zkameněly, nedovolily mi udělat jediný krok a to z prostého důvodu - i přes všechny ty černé myšlenky jsem mu důvěřovala. Jako bych ho znala již dlouhou dobu. A přestože byl cizí, naprosto neznámý, nebála jsem se ho. Proč bych teda utíkala?
Přibližoval se pomalou chůzí. Dosavadní vzdálenost mezi námi se zkrátila na polovinu. Měla jsem ho v zorném úhlu po levé ruce ještě chvilku, pak zašel za ohyb jezírka, kam nebylo přes vrbové proutí vidět.
Rozechvěle jsem čekala, kdy se větve rozestoupí a Cizinec stane vedle mne.
Vteřiny ubíhaly.
Nic. Proutí se nepohnulo.
Už by tu měl být. Je to jen několik metrů. I tou pomalu chůzí by sem dávno došel... Kde je? Že by zase zmizel?
Popoháněna zvědavostí nabyla jsem nepatrně znovu odvahy a odhrnula větve v místě, kde měl Cizinec přijít.
Nikde nikdo. Pouze prázdná zámecká zahrada. Pohledem jsem přejela celý břeh jezírka. Nic. Jen párek labutí plul u opačného břehu. U místa, kde před chvílí stál.
Copak jsem se skutečně zbláznila? Byl tam! Viděla jsem ho! Zřetelně!
Byla jsem zmatená, nechápala, co se kolem děje, co se se mnou děje, a znovu mě přemohl smutek. Nepochopení. Vydala jsem se zarmouceně k dutému stromu s nadějí, že tam najdu trošku klidu. Sem tam jsem se ještě ohlédla. Co kdyby přece...?
Odbočila jsem z cestičky, minula keře a po chvilce vstoupila na palouček. Usmála jsem se na dutinu mohutného stromu a v minutě se s hřejivým pocitem bezpečí usadila do prostoru kmenu. Opřela jsem si záda i hlavu, zavřela oči, zaposlouchala se do šumění větví a snažila se odbourat městský hluk. Netrvalo dlouho a nevnímala jsem ho. Všemi mými smysly prostupovala v tu chvíli vyrovnanost a pokoj z okolní přírody, které bylo ve městě tak málo. Samozřejmě až na toto místo, na park, kde byl i můj soukromý stromový koutek.
Dlouho jsem ve stromě seděla a po tu dobu byla uzavřená ve svém světě. Sama, volná, nikým neodsuzovaná, neohrožovaná; všechny problémy, nepříjemné myšlenky a pocity vymizely.
Hodiny kostelních věží odbíjely třetí odpolední, což mě konečně donutilo vrátit se do reality. Schována ve stromě jsem seděla téměř dvě hodiny; to mi však připadalo, jako nepatrná chvilka. Ačkoli značně nerada, otevřela jsem oči a v zápětí překvapeně zamžourala před sebe.
Sním, či bdím?
Na druhém konci paloučku seděl Cizinec a díval se na mě.
Několik následujících sekund jsme na sebe tiše hleděli a netušili, co jeden od druhého čekat. Pak Cizinec opatrně vstal, aby mě nepolekal. Pravděpodobně čekal nenadálou reakci, proto přistoupil pomalu a obezřetně ke stromu a usadil se u vchodu do kmenu, v podstatě hned vedle mně.
Mlčenlivě jsme tam spolu seděli, občas věnovali jeden druhému letmý vlídný, přesto nervózní, pohled. Na jazyku jsem měla mnoho otázek. Otázek, jež se mi v hlavě rodily posledních pár dnů, nicméně nevyslovila jsem jedinou.
V jeho hlubokých černých očích jsem zpozorovala smutek podobný tomu mému. Nemusel nic říkat. Pochopila jsem. Byl tady ze stejného důvodu jako já. Sám ve velikém světě hledal útěchu na klidném místě. Uvědomovala jsem si naše bezeslovné tiché souznění. Stejně tak i on. Jako bychom se vzájemně znali již dlouhá léta, rozuměli si, cítili se stejně odstrčení, vyvržení společností, nechtění... Oba jsme se ukrývali před okolním světem, před lidmi, před životem...
"Je tu hezky," promluvil z ničeho nic do ticha.
"A klid."
"Ano, každý si občas potřebuje odpočinout od té divočiny kolem..."
"Je fajn být občas sám."
"Ano..." Lehl si do trávy a pozoroval hru stromů ve větru.
Zarazila jsem se - právě jsem narušila jeho samotu. Určitě sem chodí delší dobu než já, je místní a já čerstvý přistěhovalec. Dutý strom je jeho místo. Drze mu to tady okupuju. "Už půjdu."
"Nechoď, klidně zůstaň..."
"Ne... Promiň, že jsem ti narušila klid a soukromí."
"Řekl bych, že ty nejsi jako jeden z těch nevyrovnaných bláznů, kteří se jen za něčím honí a musí dokazovat, že jsou nejlepší. Hádky, křik, strach, úzkost, smutek, žal, lež, chamtivost, sobeckost, nedůvěra, nevěra, lhostejnost, namyšlenost…" Mluvil ke mně, přesto jaksi nepřítomně. "Na své cestě klidně jdou i, jak se říká, přes mrtvoly. Nevidí, neslyší, nevnímají. Kdykoli pak něco získají, či vyhrají, touží a chtějí mnohem víc, všechno lepší, dokonalejší... Nikdy jim nic není dobré... A na maličkosti, které činí život krásným, nehledí; nejsou pro ně důležité, nic neznamenají, nevšímají si jich. Přitom právě tyto maličkosti jsou tajemstvím lidského štěstí, dělají život kouzelným. Leč to ti blázni zapomněli."
Poslouchala jsem, jak tiše mluví a naprosto souhlasila s každým jeho slovem, jako by mi mluvil z duše. "Většina lidí žije přesně tak, jak říkáš. Je to hrozné. Jsou na sebe zlí, bezohlední a myslí především jen sobecky na sebe."
Cizinec souhlasně přikývl. "Šlo by to změnit?"
"Já... Netuším..."
"Ulehčit život v lidském hektickém světě? Kde začít? Úsměvem?... Úsměvem vyslaným od srdce, myšleným upřímně, vyjadřujícím radost… Úsměvem, který kvete na rtech a pohladí na duši… Je to opravdu tak těžké? Vždyť jde o maličkost… Neříkám, že něco změní, ale den by byl hned krásnější…"
"Určitě. Člověka by hned povzbudilo, kdyby na něj byli ostatní příjemnější. Třeba když se přestěhuje, přijde do nového prostředí, mezi nové lidi... Pro začátek by úsměv stačil. A kéž by se pak i chovali mile, přátelsky, pomohli novému spolužákovi, namísto toho, aby se otáčeli zády, uráželi a podráželi nohy"
"Kdyby se chovali mile... to by bylo hezké," uvažoval, "ale věř, že nikdy to nebude úplně bílé, jak bychom si přáli, a není to ani černé, jak to teď vidíš. Mezi těmi blázny se najdou i spřízněné duše, hodní lidé, co si stále dokážou vážit maličkostí."
"Je jich málo..."
"Ano, je jich malá hrstka, člověk musí hledat. Leč občas k tobě přijdou sami, najdou si tě. Akorát si musíš pohlídat, aby sis jich včas všimla, než opět odejdou."
"Hledat..." šeptem jsem zopakovala a ponořila se do svých myšlenek o spolužácích.
Jakmile odbyla čtvrtá hodina, nerada jsem se zvedla. Cizinec hned vyskočil na nohy a ustoupil o pár kroků zpět.
"Musím jít," oznámila jsem tiše.
"Dobře..." Nechal mě odcházet. "Počkej," ozval se ještě.
Otočila jsem se a tázavě na něj pohlédla.
"Přijdeš znovu?"
"Nevím..."
S nádechem smutku v očích pokýval hlavou.
"Možná, že jo," dala jsem mu naději.
"Budu čekat."
Nejprve jsem nereagovala, pouze ho chvilku pozorovala, pak jsem slabě přikývla a znovu se obrátila k odchodu.
"Jak se jmenuješ?" ptal se rychle.
"Lucie."
"Viktor," představil se i on.
"Ahoj." Nepatrně jsem se usmála.
"A den je hned krásnější..."

"Kde jsi byla? Říkala jsi, že končíte v jednu. Čekala jsem, že přijdeš dřív?" ptala se mamka sotva zaslechla bouchnutí dveří a nakoukla z obýváku do chodby.
"V parku. Měla jsem ti napsat, nebo zavolat, promiň."
"S kamarády?"
"No...ano."
"Užili jste si?"
"Jo. Bylo to celkem fajn. To víš, ještě se moc neznáme..." Ne zcela pravdivé odpovědi mi skákaly z úst automaticky.
Nechci mamce zatím nic říkat. Plašila by, že jsem byla sama a těžko odhadovat, jak by reagovala, kdyby věděla, že jsem byla s cizím klukem. Navíc... bylo to zvláštní setkání. Milé, ale divné... Možná by nepochopila, kdybych jí povyprávěla přesně, co se tam odehrálo. A... ono se vlastně nic nestalo, jenže... Nebudu ji s tím zatěžovat. Nejedná se o nic důležitého. Proč jí přidělávat starosti? Nechám tomu volný průběh. Ještě by mi Viktora zakázala a já bych... Co bych? Co blázním? Neznám ho a už se bojím, že mi ho máma zakáže?... No, prozatím o něm pomlčím.
Aby mamka víc nevyzvídala, obrátila jsem hbitě téma: "A co ty v práci, mami?"
"Nic zajímavého." Mávla rukou. "Porovnala jsem si kancelář do finální podoby, řeším reklamu a zítra se do toho vrhnu plnou parou. Přijdeš se zítra po škole podívat do kanceláře? Vymýšlely jsme, jak to tam bude vypadat a ty jsi ji ještě neviděla. Ani nábytek, ani výzdobu. Není to nic extra, ale budu ráda, když se stavíš a zhodnotíš mé dílko."
S odpovědí jsem zaváhala. Viktor...prolétlo mi hlavou. "No... já... víš, domluvili jsme se se spolužáky, že bysme zase šli..."
"Aha, tak jo, jen běž. V kanceláři se stavíš jindy."
"Fakt? Nevadí?"
"Ne, jsem ráda, že máš kamarády. Vyjdi si s nimi," povzbuzovala.
"Dobře, na kancelář se podívám pozítří, jo?"
"Domluveno."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.