Veselá princezna

26. května 2015 v 8:08 | Romana |  Povídky

Myslím, že často vidíme člověka buď "černě" anebo "bíle". Ale vždy pak zjistíme, že každý cosi ukrývá, nikdo není jen "černý" nebo "bílý", pokaždé je něco i v pozadí; něco, co člověka dělá "šedého". Stejné je to i se světem kolem nás. To zajisté víme všichni.
Jenže, co když bude natolik šedý, že nedokážeme rozeznat...



Veselá princezna

"Každý z nás v sobě, ve svém nejhlubším nitru, ukrýváme tajemství. Malá i veliká, věcná či naopak neuskutečnitelná. Černá i bílá. Nemyslím minulost, nýbrž budoucnost. Přání, sny, touhy. Dříve či později se na chvilku zastavíme, zahledíme se do budoucna, přejeme si změnu, sníme o lepším životě, toužíme po nedosažitelném, lepším, radostnějším, bezproblémovém, šťastném, dokonalém bytí.
Ovšem, musím se ptát, zda je toto možné? Lze si vysnít svůj dokonalý svět? A v něm se ztratit? Snít... je to správné?"

***

Šedá kamenná věž, tyčí se do výšky uprostřed rozlehlé popelem pokryté planiny. Nebe halí bouřková mračna, tu a tam na okamžik rozsvítí okolí záře blesku. S každou kapkou, jež dopadne na rozpálenou zem, stoupá vzhůru pára a tvoří mlžný opar.
Tam na samém vrcholku věže je místnost. Z okna hledí do dáli smutná princezna. Čímpak se provinila, že uvržená do věže jest? To zlý černokněžník zavřel ji tam. A ona tiše čeká a sní, jestli se její osud někdy změní, když tu náhle její bledé tváře kapku růže chytnou a na rtech se jako kouzlem objeví nepatrný úsměv.
Princezna v dálce postavu spatřila. Jak dlouho to je, co neviděla lidskou bytost? A nyní se kdosi přibližuje. Jezdec. Muž, princ ze země Štěstí. Porazil v boji černokněžníka a nyní si pro ni cválá na bílém koni se zlatými kopyty, která oře ochraňují před žhavou zemí.
Princ sesedá, nad hlavu pozvedá meč a jedinou ranou rozráží zamčené dveře. Již stoupá vzhůru, aby princeznu v náruči objal a odvezl si ji do svého zámku.
"Petruško, pojď na večeři!" ozve se z kuchyně maminčin hlas.
Vykouknu ze svého domečku, vzdychnu. "Ano," odpovím.
A pro sebe si šeptem pokračuji: "Pojď, má milá princezno, odvezu si tě do svého zlatého zámku, vezmu si tě za ženu, koupíme si pět dětí a budeme žít šťastně až do smrti."
Vylezu z domečku, podám princi ruku, vyskočím na koníčka do náruče svého zachránce, a jedeme do země Kuchyně na svatební hostinu.

***

Smějí se, stále, den co den, pořád a pořád. Trápím se kvůli tomu. Bolí to. Proč já mám být terčem jejich výsměchu? Nikdy jsem jim nic neprovedla, tak proč se jim tak nelíbím! Utíkám pryč. Nestojím po posměšné poznámky na mou adresu. Nechápu je. Jsou snad padlí na hlavu? Asi sem nepatřím, narodila jsem se ve špatné době.
"Kašlu na vás!" křiknu za sebe.
Chtěla bych být sama. Samota mi vyhovuje, nikdo mě neštve, a vím i kde ji najdu. Po chvilce zpomalím, přejdu z běhu do kroku, vydýchám se a usměji. Jsou pryč! Utéct, jak jednoduché. Ještě dvě ulice a budu tam. Vcházím do zahrady, projdu ji celou až na konec, kde si sednu a opřu se o plot. Zakloním hlavu, pozoruji mraky, jak plují nade mnou. Mají se nejlépe, jdou si, kam chtějí, a když je někdo zlobí, tak se vyprší a je jim príma.
Princezna v honosných šatech kráčí rázně dlouhou chodbou. Obličej ukrývá za škraboškou s peřím. Dlouho jí tatínek král hledal ženicha a ona stále odmítala nabídky princů. Až král došel k rozhodnutí, že uspořádá bál s maskami a jeho dcera si vybere manžela ne podle vzhledu, ale podle toho, jaký je uvnitř, jakou má duši - tu za masku neschová.
Když vešla do místnosti, všichni ztichli. Poté se sálem ozval tichý smích a šepot. To bohaté dámy se princezně posmívaly, jakpak že si to musí teď vybrat svého nastávajícího? Určitě to bude nějaký ošklivý princ ze země Nezemě, a ona mu nesmí pohlédnout do tváře, aby viděla, jak je škaredý! Koho si vybere? Nikoho, stejně si zase postaví hlavu a nevezme si nikoho!
Na princeznu padla lítost z jejich slov, naštvala se na celý okolní svět a dala se na útěk, ve kterém jí však záhy zabránil neznámý se škraboškou.
"Útěkem se ne vždy vyřeší naše trápení..." promluvil k ní příjemným hlasem.
"Máte pravdu, pane, už nebudu utíkat, vezmu si Vás!" prohlásila hrdě a předvedla ho před otce. Tam princ sňal svou masku a princezna uviděla svého muže. Vybrala správně. Miloval ji celým srdcem, byl chytrý, hezký, moudrý. Lepšího manžela si přát nemohla. Ti dva měli kupu dětí, své zemi vládli věru dobře a žili šťastně až do smrti.

***

Ne vždy jsem byla šťastná. Avšak to poznal asi každý - radost se střídá se smutkem, takové naše životy jsou. Hledala jsem a časem našla útěchu a radost v práci. Toužila jsem pomáhat lidem, proto se stala zdravotní sestřičkou a osud mě přinesl sem, do ústavu pro lidi s psychickými poruchami.
Práce není jednoduchá; v noci slýchávám křik, až mě mrazí; záchvaty pacientů jsou na denním pořádku. Přesto mi práce přináší uspokojení. Poslouchat jejich přání, touhy, sny a příběhy z jejich druhých životů je někdy krásné, jindy velice bolestné, jenže má to svou sílu a kouzlo. Ráda bych jim pomohla, ale nevím jak. Nerada to říkám, leč asi jim pomoci není. Mohu jen naslouchat.
Být zde mezi nimi není lehké, ale ty jejich světy jsou magické, tak se liší od reality za dveřmi ústavu, že ani nevycházím ven a jen poslouchám a sním s nimi. Možná, že v jejich světě je lépe. Občas si dokonce říkám, že bych tam chtěla žít raději, než v tom našem dnešním chaotickém a zlém čase.
Je mi zde dobře také proto, že jsem potkala jednoho doktora, pana Krále. Milého, hodného, moudrého, jako prince z pohádky. Bojím se mu však přiznat, že jsem zamilovaná. Co když on mě nemá rád? Co když se mi nesplní můj sen? Co když nejsem pro něj princeznou?
"Slečno Veselá, běžte si už lehnout, je pozdě." Slyším jeho příjemný hlas a mile ráda poslechnu, jsem unavená. Ulehnu do postele, on se na mě usměje, popřeje mi dobrou noc a slíbí, že se ráno zase uvidíme. Je dokonalý. Zavře dveře, zamkne a já padám do světa snů.

***

"Ovšem, musím se ptát, zda je toto možné? Lze si vysnít svůj dokonalý svět? A v něm se ztratit? Snít... je to správné? Kdy pouze sníme a kdy se naše sny stávají problémem? Hranice mezi realitou a snem, bludem, je křehká. Kupříkladu slečna Petra Veselá, naše princezna. Myslí si, že je zdravotní sestřičkou. Péče o ostatní pacienty ji přináší radost. Mluví s nimi, poslouchá jejich problémy, vypráví jim své příběhy o princezně zavřené ve věži, anebo o té, která díky posměškům dostala odvahu a našla svou lásku. Příběhy jsou to krásné, ale ona nechápe, co z toho je a není skutečné. Sen versus realita. Šedá..."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.