Spřízněné duše, kapitola 7.

23. května 2015 v 19:35 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Pokojem zněla z mobilního telefonu má oblíbená píseň a probudila mě ze snů. Automaticky jsem na displeji stiskla "odložit budík". Ještě chvíli. Nechce se mi vstávat, jsem tak unavená... Znovu jsem upadala do světa snů.
Odložit budík - tento povel jsem vědomě nevědomě zadala na mobilu ještě dvakrát.
"Lucie, vstávej. Máš nejvyšší čas!" křikla mamka z chodby, poté nahlédla do pokoje. "Odjíždím, už na tebe nemůžu čekat, tak šup, šup, ať přijdeš v čas."
"Jo, už vstávám."
"Dobře. Měj se a hezký den."
"Jo..." brumlala jsem, stěží postřehla zabouchnutí vchodových dveří, zvuk motoru auta již vůbec nevnímala a automaticky ze spaní několikrát odložila buzení, jež se záhy ozvalo znovu. Zase ten budík! Mlč už! Ticho! Konečně jsem píseň vypnula a posadila se na posteli. Jak je možné, že oblíbená skladba dokáže být tak protivná?! Promnula jsem si oči a mžourala po pokoji. Nejraději bych si ještě na malou chvilku lehla.
Kolik je vůbec hodin? Máma už odjela?
Sáhla jsem pro telefon a odemkla klávesnici.
Sakra. Ne! Ne! Ne! Sedm čtyřicet pět!?
V zápětí jsem běhala vyděšeně po bytě, spěšně se oblékala a do batohu házela potřebné věci.
Proč jsem se do školy nepřichystala večer? Ano, já vím, měla jsem plnou hlavu jiných myšlenek a plánovala se připravit až ráno. Ale že zaspím? To v programu nebylo! Jen cesta svižnou chůzí trvá téměř dvacet minut! Včera jsem to cestou domů změřila. Nemám šanci přijít včas! Druhý školení den a já přijdu pozdě! Kdybych nezírala v noci do tmy a spala, tak by se to nestalo! V kolik jsem usnula? Pamatuji se, že ve tři jsem kontrolovala hodiny a spánek stále nepřicházel. A teď už hodinu odkládám buzení! Jsem pitomá! Sakra!
Hladová, nenamalovaná, v rychlosti svazuji neučesané vlasy do culíku. Zamknout, seskočit schody a už utíkám směrem ke gymnáziu; přes sídliště, starou čtvrť, kolem nádraží, řeky a zámeckým parkem.
Ruka mi s úlevou dopadla na mohutnou kliku, ta však nepovolila. Zamčeno. Znovu jsem panikařila a kontrolovala čas, který utíkal jak voda; osm dvacet. Zhluboka jsem oddechovala, těkala zrakem kolem sebe a posléze zmáčkla zvonek s nápisem "školník". Tři nekonečné minuty čekání na odemčení. Vběhla jsem dovnitř, ale zastavil mě silný stisk školníkovi ruky.
"Počkat, počkat..." brzdil mě.
"Promiňte, jdu pozdě."
"No, to vidím. A která pak vy jste?"
"Jirásková, třetí Bé."
"Hm..."
"Jsem tu nová."
"Jasně, včera jsem vám přiděloval skříňku."
"Jo."
"Nová a hned pozdě? To je teda pěknej začátek... Tak běžte."
"Díky," houkla jsem za sebe a už vybíhala schody do patra. Ztichlou budovou se nesl dunivý zvuk kroků. Zpomalila jsem, našlapovala opatrněji a před dveřmi do třídy se zastavila.
Ach jo. To bude trapný! Nová a jdu pozdě! Celou třídu tím pobavím. Budou se mi smát! Navíc nemáme třídního Mrázka. První hodinu je matika a tu on neučí...
Nervózně jsem zkontrolovala čas na hodinkách. Osm dvacet šest.
Co když počkám na přestávku a pak se nenápadně vplížím do třídy? Neblbni, Lucie! Hloupost! Ty přece nechodíš za "Á". Nadávala jsem si v duchu. No tak jsi zaspala! To se přece může stát každýmu, ne? Jenže mně se to dosud nikdy nestalo! Kdybych byla alespoň na staré škole, ale tady? Nová a druhý den pozdě! Ostuda!
Osm dvacet devět.
Hluboký nádech a nejisté ťukání na dveře.
"Dále!" ozvalo se ze třídy pronikavým ženským hlasem.
"Dobrý den," špitla jsem a po třídě se neopovážila rozhlédnout, jen letmo mrkla na profesorku a hned sklopila zrak. Přesto jsem stihla pochytit ženin vzhled. Malá hubená postava v tmavě zeleném kostýmku, prošedivělé vlasy svázané do drdolu, za brýlemi pichlavé oči, velký nos, rty stažené do nemilého úšklebku, ruce složené na prsou.
"Že by se dostavila vaše nová spolužačka, slečna Jirásková?" tázala se profesorka třídy, někteří spolužáci se pobaveně zasmáli.
"Ano... to jsem já," špitla jsem a cítila se, jak na pranýři.
"Vítejte! Já jsem Marie Protivová, matikářka."
"Dobrý den," opakovala jsem pozdrav. "Promiňte... já.. já jsem zaspala."
"Nechte si ty vaše výmluvy, slečno Jirásková, nezajímají mě, i když nechápu, jak můžete druhý školní den zaspat?!"
"Já jsem..."
"Ticho a sednout!"
Přikývla jsem a hbitě proběhla uličkou k poslední lavici. Postřehla jsem Sabinin soucitný a Olinin výsměšný pohled. Aby toho nebylo málo, ze vší té nervozity jsem vrazila do lavice, která do ticha nepříjemně zavrzala. Protivová se leknutím prudce napřímila a sjela mě nepříjemným ostrým pohledem. Několik spolužáků se znovu tiše zasmálo.
"Pardon," omlouvala jsem se.
Profesorka reagovala pouze odfrknutím a začala se dál věnovat matematice. Konečně jsem se usadila, hrdlo mě tlačilo, slzy jsem držela na krajíčku a ze všeho nejraději bych se utekla schovat na toaletu.
Měla jsem radši počkat na tu přestávku... Taková potupa! Zrovna musím narazit na matikářskou můru! To příjmení k ní sedí! Protivová! Protivná čarodějnice to je! A spolužáci se mi smějí. Jakmile zazvoní, tak mi to naservírují. Olina určitě. Viděla jsem jí na očích, jak se baví na můj účet, na který se určitě chystá něco kousavého připsat. Ach jo...
Matematiku jsem nevnímala. O několik minut později stejně zvonilo na přestávku.
"A příští hodinu si napíšeme opakovací test z látky z minulého roku!" připomněla profesorka, zatímco opouštěla místnost, ve které se ozvalo nespokojené zahučení.
"To je hrozný, všichni nás nechávají v klidu alespoň ten první týden a ona ne, hned druhou hodinu budeme psát!" stěžovala si Olina.
"Jako bys ji neznala," reagovala Sabina a vytáhla z tašky sešit s matematickými příklady z loňského roku. Soudila jsem tak podle ošoupaného stavu.
"Děláš si srandu? To se jdeš hned teď šprtat?" osopila se Olina na spolusedící.
"Ne, jen něco hledám..."
Já jen tiše vzdychla a doufala, že test nebude příliš těžký, ačkoli jsem z něj obavy neměla, protože učení mi vždycky šlo dobře, což dokazovaly samé jedničky na vysvědčeních. Snad brali stejnou látku, jako my na dřívější škole...
Olina nad Sabinou zakroutila hlavou a obrátila se ke mně: "Lucie v noci se upije, co?"
"Jo, do baru s náma nešla a pak se večer zbourá..." přihodil si kluk z lavice před Olinou. "To se pak ráno s kocovinou špatně vstává, viď?"
"Dejte pokoj," zastavila je Sabina.
"Prosím tě, vždyť to je jen sranda," opáčila Olina. "Viď, Lucie?" kývla na mě a odcházela ze třídy, jako černý stín, nečekajíc na odpověď.
Sranda... Sranda?! Ale blbá! Proč rejou do mě, ať si najdou jinou oběť! Já tohle nesnáším! Nechci být jejich cílem!
"Co se stalo? Proč jsi dorazila takhle pozdě?" vyzvídala Sabina a zavřela zápisky.
"Ále, nemohla jsem večer usnout. Asi nové prostředí, k tomu neustálý hluk... Koukala jsem do tmy a zabrala až k ránu. No a pak se nemohla probrat, budík zvonil několikrát, jenže bez úspěchu."
"Hm, to je pech hnedka druhej den..."
"To mi povídej."
"Neboj, Protivová tě nezapsala. Na jednu stranu je to pěkná potvora - při učení má hodně tvrdou taktovku, ale taky má pochopení a myslí jako člověk, ne jenom jako profesorka."
"Fakt mě nezapsala?" zvedla jsem se, nejistě přešla třídu ke katedře, a když jsem viděla, že mě Sabina následuje jako podpora, rozpačitě jsem otevřela třídní knihu, která zde zůstala, vyhledala dnešní datum a zjistila, že v kolonce absence není vepsáno žádné příjmení.
"Říkala jsem ti to," opakovala Sabina a Pavel, který se ke katedře taky přichomýtl, přitakal.
"To jí budu muset poděkovat..."
"Ne, nemontuj se do toho a buď jen ráda."
"No, ale..."
"Ne," řekla rázně Sabina a táhla mě zpět do lavice.
Během dne už jsem do křížku s Olinou nepřišla, ale i tak jsem si uvnitř sebe nesla ze školy trápení a smutek.
Samota, ta mě tížila. Přestože se Sabina občas o přestávce otočila a prohodila se mnou několik nenucených slov, cítila jsem se izolovaně. Žila jsem nyní ve světě, kam jsem nepatřila, netušila jsem, zda do něj někdy zapadnu a nevěděla ani, jestli do něj vůbec patřit chci.
Přála jsem si být součástí této hry?
Každý z nich hraje svou roli. Dumala. Olina tu zlou, Sabina hodnou a ostatní? Ti se určitě brzy projeví. A já? Kdo jsem já? Jaká jsem? Co asi chtějí oni? Spolužáci. Jaká mám být? Jak se mezi ně dostat? Musí být cesta. Míša by si určitě věděla rady. Neměla by nejmenší problém zapadnout do kolektivu. Kéž by tady byla se mnou. Tak ráda bych si s ní popovídala, svěřila se, postěžovala si, ale nemůžu. Nikoho tu nemám. A mamka? Má své starosti s prací.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.