Spřízněné duše, kapitola 6.

18. května 2015 v 8:38 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Při přípravě večeře vyprávěla mamka zážitky toho dne; od podepsání smlouvy, převzetí kanceláře, seznámení se s majitelem, panem Klementem, vypůjčení nábytku od něj, až po sympatie, které v ní pan Klement zanechal.
Seděla jsem na lavici u jídelního stolu a poslouchala, avšak mamčina slova moc nevnímala. Hlavou se mi honily různorodé myšlenky; na školu, Sabinu, Olinu, jejich rozdíly, ať už vzhledové, povahové, či vyjadřovací. Jak mohou být lidé tak odlišní? Vím, nemůžeme být všichni úplně stejní; každý máme v sobě něco dobrého, ale i své mouchy, jsme svým způsobem něčím jiní, něčím se lišíme, jenže... proč je jeden milý a kamarádský a druhý naopak protivný a arogantní, až člověku běhá mráz po zádech a uvnitř ho bolí? Proč jsou lidé mrzutí a vybíjí si zlost na jiných, ubližují jim? Nic jsem Olině přece neudělala a ona mě hned bere, jako terč? Jako boxovací pytel... Nebo snad ne? Znamená její chování ke mně něco jiného? Je tohle vystupování pro ni "normální"? Nechápu, z jakého důvodu mě nemá ráda… Proč? Vůbec mě nezná a hned odsoudí? Nemá nejmenší tušení, jaká jsem. Nic o mně neví! Je divná! A sobecká!
Z přemítání mě vytrhla mamča: "Tak, bramborový salát je hotový, škoda, že jsem ho nepřipravila ráno, alespoň by se rozležel, no nedá se nic dělat. A teď řízky. Mám je obalit, nebo na přírodno?"
"Obalit, to mám radši."
"Seď, Luci, já je obalím, ty odpočívej."
"Ne, salát jsi připravila sama, tak alespoň s řízky pomůžu." Vstala jsem a už z lednice vyndávala mléko a vajíčka.
"Dobře, ale radši bych tě viděla odpočívat. Určitě byl dnešek náročný. Jé, jsem hrozná! Vyprávím ti tady o své práci a ani jsem se nezeptala, jak jsi dopadla ve škole. Promiň. Jaký byl první den?"
"Jo, dobrý. Normálka - ředitel, šatna, třída, profesor…"
"A co spolužáci?"
Pokrčila jsem rameny v neurčité odpovědi.
"Copak? Jsou špatní?"
"Ani ne... je tam jedna holka, Sabina, je fajn, taková milá... možná bychom mohly být kamarádky. Sedí v lavici přede mnou. Provedla mě po škole..."
"To je paráda!... ale stejně nezníš moc spokojeně?"
"Ále, to víš, první den, nový neznámý prostředí, cizí lidé. Všichni se na mě dívali. Cítila jsem se blbě…"
O protivné spolužačce Olině jsem záměrně pomlčela. Vždy jsme si s mamkou tajemství, pocity a prožité okamžiky sdělovaly, ale teď jsem nechtěla, aby mi mamka dávala rady, nebo se do toho jakkoliv míchala. Jde přece o jedno jediné setkání. Možná, že přeháním. Zítra může být všechno jinak. Třeba dělám z komára velblouda zbytečně. Nebudu s tím mamku zatěžovat.
Máma byla na rozdíl ode mě zdravě sebevědomá, jednala přímo a bez servítek. Život ji naučil soběstačnosti a tomu, že člověk musí chvílemi skutečně zatnout zuby a silně bojovat, aby dosáhl stanoveného cíle. Ne vždy byla situace, ve které jsme se nacházely milá, ale mamka pokaždé našla východisko a vše dotáhla do zdárného konce.
Já naopak nebyla příliš statečná, sebejistota mi chyběla, asertivitou jsem neoplývala, do sporů se nepouštěla, a pokud to šlo, raději jsem se jim úplně vyhnula. V tuhle chvíli jsem sama ještě netušila, jak se nečekaný svár s Olinou vyvine, a tudíž jsem nebyla ani trošku zvědavá, aby do toho mamka prozatím jakkoliv vstupovala. Často za mě máma řešila problémy, ale to se změní! Jsem už přece dospělá a musím si překážky umět vyřešit sama! Mamča má dost svých starostí. Dokážu se s tím poprat! Nejdřív zjistím, proč se Olina takhle chová, jaká vůbec je, co ji k tomu vede, a pak vymyslím, jak ze situace lehce vyklouznout!
Vybájit si plán bylo jednoduché. Ještě kdyby to šlo tak hladce, jak si představuju…Uvnitř sebe jsem velmi dobře věděla, že jednoduché to nebude. Představy a realita jsou vždy zcela rozdílné. Nepříjemný pocit ze setkání s Olinou jsem měla ještě čerstvě v paměti a tušila jsem, že spolužačka mi bude házet klacky pod nohy.
"Jo, začátky jsou vždycky těžký. Člověk se cítí nesvůj v novém prostředí, mezi neznámými lidmi…" konstatovala mamka.
"Hm, to mi povídej." Obrátila jsem oči v sloup a usmála se, abych mamku uklidnila a ta nepojala podezření, že se ve třídě dělo cosi víc, než jen nervozita z neznámého.
I ona se povzbudivě usmála: "Neboj, bude líp."
"A co ten Klement? Líbí se ti?" obrátila jsem hovor jiným směrem. Přestože jsem předtím mamčinu povídání moc pozornosti nevěnovala, i tak jsem pochytila její nadšený tón, který ve mně vyvolal nepatrnou obavu.
"No… je sympatický a milý... Jo, je to hezkej mužskej. Ale je ženatej a já tu nejsem kvůli chlapům, ale kvůli práci! Víš?" Bylo jí jasné, kam narážím.
"Tak jo." Nevěděla jsem, co lepšího odpovědět. Ovšemže jsem byla ráda, že mamka myslí na práci a možná se chce časem vrátit do hor, ale při představě, že by zde někoho potkala a následně pak třeba zauvažovala zůstat ve městě napořád, jsem se zachvěla. Tajně jsem doufala, že se jednou vrátíme domů, i když vyhlídky nebyly žádné.
Máma dobře vytušila mé myšlenky. Chvilku mlčela a pak na načaté téma pokračovala: "Víš, Lucko, s muži je to těžké. Dříve či později se zamiluješ, svět se obrátí vzhůru nohama, všechno je báječné a kouzelné a ty věříš, že to tak navždy zůstane. Jenže... někdy se třeba spálíš a už v sobě pak nosíš pochybnosti a těžko se znovu hledá důvěra. A to nejen u mužů, ale celkově v životě.Nebudu ti lhát. Po tom, co táta odešel, jsem byla delší dobu sama. Pak se sem tam objevil nějaký zajímavý muž, ale nikdy jsem si nebyla jistá, že by si některý z nich zasloužil zaujmout místo v naší rodině, že by byl hoden vstoupit mezi nás dvě. Neříkám, že byli špatní, ale... každý má své mouchy a já se bála, že by pro tebe bylo těžké přijmout někoho cizího. Možná byste si vůbec nerozuměli... a ta moje nedůvěra... Navíc, my dvě jsme si pokaždé vystačily samy a myslím, že jsme žily spokojeně, ne?"
"No, žily jsme si dobře a musím přiznat, že mi to vyhovovalo a vyhovuje. Teď mě ale občas napadá, že... brzy budu dospělá a co pak? Přece nebudeš chtít zůstat sama, až si třeba jednou najdu někoho i já…Vím, že mám na kluky dost času, ale jednou..." prohlásila jsem zarmouceně.
"Vím, jak to myslíš, Luci. Neboj se o mě. To, že mi to s tátou nevyšlo a pak jsem byla sama, neznamená, že to tak zůstane napořád. Neber si ze mě příklad, nechci, aby sis myslela, že zůstat sama je správné. V životě se každý z nás dostane do různých situací a v každé z nich se rozhodne podle svého, jak s ní naloží. Co je pro jednoho dobré, pro jiného už být nemusí. Člověk se musí rozhodnout, tak jak chce on, ať podle rozumu anebo pocitů. Někdy to není vůbec snadný, to zjistíš. Já jsem si zvolila, že budeme samy. Těžko říct, co nám budoucnost přichystá, ale věřím, že ty jednou určitě potkáš skvělého muže, který tě bude mít rád, a prožijete spolu báječný život. A třeba i na mě někde ten pravý ještě čeká. Kdo ví? Jenže jak už jsem řekla, teď ne... A ano, ty máš na kluky dost času. A já opakuju - jsem tu kvůli práci!"
"Tak jo. Jsem moc ráda, že to takhle vidíš, mami."
"Vždycky jsi byla na prvním místě a tak to i zůstane!"
"Díky. Jsi skvělá!"
Ležela jsem na posteli, psala do zápisníku, později tupě hleděla do stropu a ve tmě pozorovala světla z ulice. Půlnoc již dávno pominula a já ne a ne usnout. Stále jsem se nedokázala zbavit změti myšlenek nejen na spolužáky, na matku a muže, na tajně vytoužený návrat domů, nýbrž i dalších. Myšlenek patřících neznámému mladíkovi.
Kdo to je? Co asi ode mne chce? Či snad bylo naše setkání náhodné? Kdepak…Už druhé střetnutí, kdy mě zcela jistě z dálky pozoruje, to přece nemůže být náhoda. Má to svůj účel. Ale jaký? Pronásleduje mě? Že by si mě vyhlédl a chtěl mi ublížit? Kolikrát jsem na internetu četla o stalkingu, jenže nikdy se s ním nesetkala. Pronásleduje mě ten cizinec? Ne… Hned první den, jen co jsme s mamkou přijely, by se na mě pověsil? Proč by si všímal někoho, kdo právě vystoupil z auta na druhé straně ulice? A sledoval by jeho každý krok? Ne, to ne…To je nesmysl.
Že by naše setkání byla skutečně pouze náhodami? To se mi ale taky nezdá. Pozoroval mě. Nikdo jiný tam nebyl... Kdyby vše byla náhoda, ani by o mě pohledem nezavadil, jenže on se díval… upřeně a čistě, jako by mi chtěl něco sdělit, jako bychom se znali dlouhá léta.
Stalker? Ne, nebezpečí z něj cítit nebylo, spíš naopak…měla jsem pocit, že on je zde, aby mě podporoval…
Sakra! Lucie, ty jsi hloupá! Mluvila jsem k sobě v duchu. Úplně cizí člověk a ty o něm smýšlíš, jako o příteli, o starém známém! Uvažuj trochu! Nemůžeš mu přece důvěřovat! Musíš mít jasnou hlavu!
Pokud ho ještě někdy potkám, zjistím, co je zač, ať vím, na čem jsem, stejně jako s Olinou. Jo, přesně to udělám!
Usnula jsem až brzy nad ránem.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.