Spřízněné duše, kapitola 5.

9. května 2015 v 20:09 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Třída hučela, jak si jednotlivci vyměňovali novinky a sdělovali události z prázdnin. Jakmile jsme vstoupili do místnosti, halas utichl, a nebylo to ani tak příchodem profesora Mrázka, který třídu vedl od prvního ročníku, ale především přítomností někoho nového. Všech osmadvacet párů očí se upřelo na mou osobu.
Polilo mě horko, červená jsem byla úplně všude a zrak sklopila k zemi. Ovšem než se tak stalo, všimla jsem si Sabininých zrzavých kudrlin v předposlední lavici u okna a trošku se mi ulevilo.
"Dobrý den, posaďte se!" zavelel profesor od katedry. "Nejprve vám představuji vaši novou spolužačku, Lucii Jiráskovou. Doufám, že ji mezi sebou uvítáte a budete si rozumět."
Opět se všechny pohledy na okamžik stočily ke mně. Tentokrát jsem oči hned nesklopila, ale zběžně přelétla lavice. Třídu tvořili zhruba půl na půl dívky a kluci. Někteří si mě v rychlosti prohlédli, poté se tiše věnovali vyprávění letních zážitků, jenže většina stále zírala, tudíž moje nervozita neustupovala. Přála jsem si sedět v lavici a nebýt už středem pozornosti, což se mi naštěstí vzápětí vyplnilo.
"Lucie, sednete si do poslední lavice u okna..." oznámil profesor.
Hurá, hned za Sabču! Radovala jsem se a také mě docela těšilo, že bude sedět sama; lavice zela prázdnotou. Lepší samota, než sdílet místo s někým, s kým bych si nerozuměla.
"Běžte se posadit," vyzval mě opětovně, když jsem se směrem k určenému místu zatím ani nepohnula.
"Ano." Kvapně jsem se přesunula dozadu a na židli usedala s úlevným výdechem, že už nemusím 'hrát divadlo na pódiu'.
Mrázek mluvil o tom, co třídu v letošním roce čeká, ohledně studia i plánovaných školních akcích, o prázdninách a dalších věcech, jež jsem moc neposlouchala. Jediné, co jsem pochytila a zapamatovala si, bylo, že učí češtinu a tělocvik. Mnohem lépe, než jeho řeč, jsem postřehla pohledy spolužáků, kteří se čas od času otočili, aby mě, tu novou spolužačku, zkontrolovali. Velmi dobře jsem vnímala pohledy dívek i kluků následované tichým špitáním na mou adresu. Na co myslí, co si o mně povídají? Jak mě hodnotí?
Hned, co profesor skončil s proslovem a pro dnešek se s námi rozloučil, otočila se ke mně Sabina: "Jdeme do baru. Půjdeš taky?"
"No já..." nevěděla jsem, co odpovědět. S cizími lidmi v neznámém městě se mi vůbec nikam jít nechtělo. Těšila jsem se, až odsud odejdu a doma se v klidu a bezpečí začtu do knihy, anebo budu jen tak relaxovat a poslouchat oblíbenou hudbu. Navíc jsem si na cestu ze školy naplánovala jiný program - zastávku na nedávno objeveném klidném místě.
Avšak na druhou stranu by asi bylo vhodné se pokusit začlenit mezi nové spolužáky a najít si kamarády, jak radila Míša. Máma by určitě taky byla ráda, kdybych jí večer vyprávěla o chvílích strávených s novými lidmi. Nemusela by si dělat starosti, jak přechod do nového prostředí zvládám, a mohla by se v klidu věnovat práci. Rozhodování bylo těžké. Vnitřní hlas křičel: už z tohoto stísňujícího ovzduší vypadni!, a rozum naopak radil připojit se ke kolektivu.
Konečné rozhodnutí mi pomohla stanovit dívka sedící vedle Sabiny. Vysoká tmavovláska s červenou ofinkou jako datel, oblečená v černém, se prudce otočila, až jí mikádo zakroužilo kolem hlavy, a s ne zrovna milým pohledem řekla protivným tónem: "Tak co? Jdeš?" Ani se neobtěžovala tvářit se trošku přívětivě, či jen pozdravit, anebo oslovit mě jménem. Její přímý pohled naznačující nelibost, nos nahoru a povýšenost, jež z ní sálala, byly pro mě rozhodující.
"Víte, já nemůžu... Už mám něco v plánu... Máma dnes otevírá kancelář a já slíbila, že za ní po škole zajdu," vylétlo ze mě. Tam jsem se sice vůbec nechystala, ovšem říct pravdu o svém dnešním úmyslu, který mi byl stokrát milejší, než spolužáci a koktejly, jsem nedokázala. Bála jsem se, co by si mohli pomyslet, když dává přednost samotě před nimi. Určitě by mě hned zavrhli.
Opět jsem znervózněla při pomyšlení na to, co všem okolo běhá hlavou, jaký názor na mě mají; v tu chvíli totiž vedle lavice stálo a pozorovalo mě několik dalších spolužáků, krom Sabiny a její spolusedící.
"Maminka otvírá kancelář," opakovala protivná dívka. "No, tak to běž, abys to stihla," dodala jízlivě, pár lidí se zasmálo.
Zabolelo to, hrdlo se mi sevřelo. Na odpověď jsem se nevzmohla, jen sklopila zrak. V konfliktních situacích jsem neměla ráda přímý oční kontakt. Ve skutečnosti mi delší pohled z očí do očí dělal neskutečný problém, nesnášela jsem ho a vyhýbala se mu. Nedokázala jsem na kohokoli hledět dlouho, především pokud šlo o panovačnou a povýšenou osobu. Vždycky si říkám, že bych se s tím měla naučit bojovat, jenže... ty spalující pohledy...
"Jdeme!" zavelela dívka a všichni ji poddajně následovali.
Sabina se ke mně spěšně otočila: "Nevšímej si toho. Olina je prostě taková," sdělila mi tiše, aby ji jmenovaná nezaslechla. "Tak příště. Ahoj."
"Hm. Ahoj," odpověděla jsem jen ze zdvořilosti, protože Sabina si to zasloužila, jenomže nejraději bych v tu chvíli nemluvila vůbec s nikým a úplně nejlépe by bylo, kdybych seděla sama na milovaném místě - na skále v horách. Vzpomínka evokovala uskutečnění plánované návštěvy parku. Zvedla jsem se a vyrazila ven na čerstvý vzduch. Ten zdejší zaváněl zkažeností.
Sotva jsem opustila budovu, přišla úleva, avšak i přesto mnou cloumaly různé pocity. V hlavě se mi střídaly myšlenky a vzpomínky na právě prožitou situaci. Proč se cítím špatně? Proč jen jsem mezi nimi tak nejistá? Čeho se bojím? Vždyť teď před nimi v podstatě utíkám... Jsou to blbci! Hlavně ona! Olina! Nechápou mě... Nejsem přeci špatná?! Nebo ano? Co je na mně divnýho? Proč se nedokážu přizpůsobit a všechno musím tak silně vnitřně prožívat? Proč ta její povýšenost tak bolí?
Tentokrát jsem obešla jezírko druhou stranou, na chvilku se zastavila a pozorovala vlnky na hladině. Oči se mi zaleskly; jezerní obraz jako by malíř jedním tahem rozmázl. Rychle jsem otírala slzy do dlaní.
Naproti ve vrbě se pohnuly větve.
Sakra. Musím pryč, ať mě nikdo nevidí. Moment... to je přece... Stála tam dospělá osoba, známá osoba. Dala bych ruku do ohně za to, že ve větvích stojí tentýž mladík, kterého jsem zahlédla první den na sídlišti. Mhouřila jsem oči, abych se ujistila v domněnce. Nemusela jsem se příliš snažit. On vystoupil z vrbových větví a nenápadně kývl na pozdrav.
Nereagovala jsem. Přišlo mi to záhadné, nečekané a pojala jsem podezření, že mě snad sleduje. Delší hnědé vlasy měl svázané v culíku, oblečen byl v černé mikině a džínech. Víc detailů jsem na tu vzdálenost zběžným pohledem nepochytila. Uhnula jsem pohledem a pomalu odcházela směrem ke stromu s dutinou. Mráz mi běhal po zádech. Strach a nejistota z neznáma mají obrovskou moc. Co je to za člověka? Je nebezpečný? Běhalo mi hlavou... Nezdál se mi však, jako násilník, naopak na pohled působil mile a sympaticky. Odhadovala jsem, že věkově bude o něco málo starší než já.
Přišla jsem k cestičce vedoucí od jezírka ke stromu. Zvědavě jsem se po cizinci ohlédla. Čekala jsem, že mladík zmizí, jako tehdy, ale kdepak, stále se ukrýval ve stínu stromu a nyní se střízlivě pousmál.
Třebaže jsem nechtěla, samovolně se mé koutky taky nepatrně pozvedly. A když pak naposledy padl můj pohled k jezírku... po neznámém, jako by se zem slehla; vytratil se. Nebo se schoval ve větvích?

 


Komentáře

1 online-anglictina | E-mail | Web | 10. května 2015 v 22:24 | Reagovat

Veľmi krásne články.

2 Romana píše... | Web | 11. května 2015 v 13:11 | Reagovat

Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.