Spřízněné duše, kapitola 4.

5. května 2015 v 10:58 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Třebaže jsem ještě ani nepřekročila práh prozatím neznámé budovy, první školní den ve mně vyvolal nervozitu hned po probuzení.
"Tak já jdu. Měj se," loučila jsem se s mamkou, jakmile se mi podařilo sníst alespoň kousek chleba, do nějž jsem se doslova nutila.
Vstala jsem brzy, abych měla dostatek času na úpravu sebe samotné, i když mi oblékání, česání a namalování řas nikdy netrvalo dlouho. Cesta na gymnázium, kam jsem přestupovala, měla zabrat asi půl hodiny. Trasu jsem si našla na internetu podle map poté, co jsem se byla podívat, kde budova stojí.
"Počkej, odvezu tě," nabízela máma, zatímco se zvedala od počítače ve své ložnici. "Je to tvůj první den, tak přeci nepůjdeš pěšky."
"Nemusíš, to je v pohodě. Já se ráda projdu."
"Procházet se můžeš v příštích dnech. To už pravděpodobně nebudu mít tolik času. Dnes tě svezu, ano?"
"Fajn, tak jo."
"Lucie, vždyť jsi skoro nic nesnědla!" vytýkala mi s pohledem upřeným k jídelnímu stolu.
"Jsem nervózní..." vysvětlovala jsem s omluvným výrazem.
"Dobře. Promíjím. Ale jen dnes! Jíst se musí pořádně."
"Já vím."
"Jdeme," zavelela s úsměvem, který jsem jí oplatila, abych zakryla svůj vnitřní nepokoj.
Mamka zastavila přímo před hlavním vchodem. "Půjdu s tebou," oznámila.
"Mami, nejdu do první třídy, ale do třeťáku. Zvládnu to." Snažila jsem se uhasit její aktivitu. Matčina ochota mě sice těšila, ale příchod do nové školy v doprovodu rodiče v sedmnácti letech, by nemusel vytvořit dobrý dojem, a chtě nechtě jsem v duchu myslela na svou budoucí reputaci. Plánovala jsem si, že se pokusím dobře zapadnout, k čemuž mě nabádala Míša, a tudíž mít mámu v zádech první školní den jsem prostě nechtěla. Stačilo, že mě přivezla.
"Skutečně s tebou nemám jít?" ptala se.
"Ne, nemusíš."
"Dobře. Máš jít do ředitelny. Pan ředitel tě určitě odvede představit novým spolužákům."
"Hm, tak jo." Samou rozrušeností, která ve mně stoupala, jsem se na lepší odpověď nevzmohla.
"Držím palce! Měj hezký den!"
"Díky, i za odvoz. Ahoj."
"Pa."
Na mých rtech vyběhl úsměv jakožto znamení, že je vše v pohodě. Nicméně to byla lež. Mamka mě určitě prokoukla, ale nic neříkala a odjela zařizovat kancelář.
Vzhlédla jsem na vysokou budovu, zhluboka se nadechla a prsty sevřela v pěsti, abych zamaskovala třas. Bála jsem se a v hlavě si představovala, jak na mě budou všichni koukat, a já budu muset projít úzkou uličkou smrti, kterou noví spolužáci u vchodu vytvoří. Nic podobného se naštěstí nestalo. Pár jedinců mi věnovalo krátký pohled bez pozdravu. Nic víc.
Chodby i schodiště hučely, jako v každé jiné škole. Vystoupala jsem do druhého poschodí a zlehka zaklepala na dveře s označením 'ředitelna'. Žádná výzva ke vstupu se neozvala, proto jsem zaťukala znovu, trochu energičtěji. O chvilku později se dveře rozletěly.
"Vždyť jsem křikl, ať jdete dál!" obořil se ředitel. Byl to plešatý tělnatý menší muž v saku, kterému z čela stýkal pot, který si co chvíli utřel hřbetem ruky. "Co se děje?"
"Já... Dobrý den... Nezlobte se. Jsem tu nová a mám se za vámi stavit."
"Aha..." Zamyslel se. "Lucie Jirásková, že?"
"Ano."
"Dobře. Já jsem ředitel této školy, Josef Kudláček," obřadně se představoval, pak pokýval hlavou a rozhlédl se po chodbě. "Sabino! Jdete akorát!"
Dívka se na něj překvapeně podívala.
"Ukážete Lucii, kde je jídelna, tělocvična, šatna a vše potřebné. Pak ji doprovodíte za školníkem, ať jí přidělí skříňku." Přikázal ředitel malé plnoštíhlé pihaté dívce s kudrnatými zrzavými kadeřemi a obrátil se zpět ke mně: "V klidu si v šatně odložte a pak přijďte."
"Dobře," pípla jsem.
Dveře se zavřely.
Sabina pokrčila rameny. "Tak jdeme. Já jsem Sabina Vašáková ze třetí 'bé'."
"Lucie Jirásková. Zatím nevím, kam půjdu."
"A jakej jsi ročník?"
"Taky třetí."
"Tak to možná půjdeš k nám třídy. Jste tu dvě nový. Jedna holčina půjde k nám a druhá do 'áčka'."
"Aha."
"Takže se možná uvidíme i později," řekla, začala mě provázet po budově a ukazovat, kde se ve škole co nachází. Její přednáška byla obsáhlá, ale já si stejně nezapamatovala skoro nic. Chvíli mi zřejmě potrvá, než se zde zorientuji, pomyslela jsem si.
Sabina byla milá, usměvavá a dost upovídaná. Na jakékoli téma začala mluvit, byla k nezastavení. Taková malá brýlatá intelektuálka. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby mě řiditel dal do Sabininy třídy, a že by z nás mohly být možná i kamarádky.
Došly jsme do šatny, kterou netvořily klece, jako na bývalé škole, ale jen jednotlivé skříňky sestavené do různých bloků; šatna připomínala malé městečko. Sabina mě představila školníkovi a poté se omluvila, že musí jít, aby hned první den nepřišla po zvonění.
"Dobře. Díky a ahoj."
"Třeba za chvíli znovu ahoj!" povzbudivě mrkla, což mě potěšilo, avšak vnitřní úzkost nevymazalo.
Od školníka jsem dostala klíček od skříňky sto dvacet tři, která byla na konci páté uličky. Neměla jsem nic, co by do ní uložila. Pantofle na přezutí jsem si první den nevzala, vzhledem k pěknému počasí ani bundu a prázdný batoh, kde byla pouze peněženka a klíče, jsem ve skříňce taky nenechala.
Školou se rozdrnčel zvonek oznamující začátek hodiny. Chvilku mi trvalo najít schodiště k ředitelně, protože jsem se nejprve vydala opačným směrem. Konečně jsem objevila správné dveře a znovu na ně zaklepala.
"Dále!"
Nyní, když žáci na chodbách nehlučeli, jsem výzvu ke vstupu nepřeslechla a nakoukla opatrně dovnitř.
"To je dost. Pojďte dál," pobídl mě ředitel.
Nebyl v místnosti sám. Před stolem seděla v křesle dívka a na levé straně místnosti stála žena a muž.
"Pojďte se posadit. Tohle je Lucie Jirásková," představil mě a pak i ostatní přítomné osoby. Spěšně všem řekl pár nezbytných informací a už vyzval profesorku, aby si druhou dívku odvedla. Já jsem šla s panem profesorem Mrázkem, vysokým sympatickým mužem sportovní postavy a světlých vlasů, také do své budoucí třídy a nervozita opět stoupala do závratných výšin. Co mě čeká? Jací budou spolužáci? Jak se na mě budou dívat? Co si pomyslí? Jak mě zhodnotí? Přijmou mě vůbec? A jak?Srdeční tep se zrychlil. Cítila jsem, jak červenám.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.