Spřízněné duše, kapitola 3.

25. dubna 2015 v 19:33 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Máma vstala časně z rána, po chladné sprše uvařila kávu a už se ve své, na půl ložnici a na půl pracovně, přehrabovala v šanonech. Vše měla pečlivě urovnané v policích a na psacím stole, ale protože bylo uložení dokumentů nově rozmístěno, s obtížemi vyhledala desky s nabídkou obchodních prostor, kterou před týdnem dostala do e-mailu.
"Co strašíš?" ptala jsem se rozespale, zívala a promnula si oči. Ne příliš dobře jsem se, kvůli věčnému, nejen dennímu, nýbrž i nočnímu, městskému hučení několik dní vůbec nevyspala. Na nikdy neutichající město si budu muset zvyknout.
"Vždyť není zas tak brzy... Mám schůzku."
"Teď ráno?"
"Jo."
"A to už máš klienta? Přijely jsme před týdnem..."
"Ne, nejde o klienta. Jedu se podívat na nějaké kanceláře v centru, co jsou k pronajmutí. Bylo by fajn mít pracovní zázemí. Podívej, vždyť bych se tady za chvíli nehnula a navíc nechci do bytu vodit klienty."
"To je fajn. Mít tady dennodenně návštěvy a kolikrát až do večera, nebo brzo ráno, to mě moc neláká."
"Právě proto. Nechci tě tady nijak omezovat, vím, že máš ráda klid. Akorát se bojím nájemného. To víš, v centru je draho."
"No, podívat se můžeš, za to nic nedáš, ne?"
Mamka kývnutím souhlasila. "Chceš jet se mnou?"
"Hm, tak jo. Podívám se po městě."
"Nebo se mnou můžeš juknout na kanceláře, pak si dáme oběd a projdeme se spolu, co? Mrkneme se, kde máš školu, jak vypadá centrum a tak."
"Dobře. Dám si snídani a můžeme."
"Fajn. Ale pospěš si, za půl hodiny vyrážíme."
U snídaně jsem přemýšlela o mamčině práci. Je to velký město. Snad zanedlouho sežene klienty. Jako finanční poradkyně si umí vydělat zajímavé peníze, může mít slušné příjmy, ale nárazově, s novými klienty. Kdyby jich získala hodně, tak bychom třeba mohly... vrátit se? To asi ne, vždyť dům prodáváme... Uvažovala jsem a usrkávala z kouřícího hrnku čaj.
"Kolik těch kanceláří musíme obejít?" ptala jsem se v autě.
"Pět."
Otráveně jsem vzdychla. "Co když půjdu hledat gympl a ty si to zatím obejdeš?"
"A neztratíš se? Neznáme to tady, já půjdu s makléřem, ale ty nemáš s kým..."
"To zvládnu. Na horách jsem po lesích taky běhala sama a tady to určitě nebude o nic těžší. Stačí pár záchytných bodů, případně ti zavolám anebo se doptám." Nad svou suverénní odpovědí jsem se v duchu pozastavila, neb komunikace s cizími lidmi mi vždy dělala problémy. Kolikrát jsem se bála zeptat byť jen právě na ten směr cesty...
"Jak chceš, nebudu tě nutit, abys mě doprovázela."
Zaparkovaly jsme na vyhrazeném parkovišti v centru města.
"Blíž se nedostaneme. Je tam pěší zóna."
"Nevadí, ráda se projdu."
"Dobře. Támhle se jde na náměstí, sejdeme se u kašny v jedenáct, jo?"
"Tak dlouho? Co budu dvě hodiny dělat?"
"Nevím. Nabízela jsem ti, že můžeš jít se mnou."
"Nezlob se, mami, ale fakt se mi nechce. Kouknu se, až co vybereš, stejně to bude tvoje kancelář... Kde je to gymnázium?"
Mamka mi popsala směr, kde by se škola měla nacházet.
"To zní docela jednoduše, snad ji objevím."
"Určitě. Tak v jedenáct. Kdyby mi to vyšlo dřív, ozvu se."
"Dobře."
Mamka mě nechala jít poznávat město a vydala se opačným směrem do realitní kanceláře, kde už dříve vybírala byt.
Venku bylo příjemné teplo, sluníčko svítilo, ale úhel jeho paprsků naznačoval blížící se konec léta.
Přešla jsem dle instrukcí rozlehlé náměstí. Dala jsem se ulicí kolem hotelu, později minula soud a z rohu následující křižovatky zahlédla velikou historickou budovu s menší hodinovou věží. To bude ono. Došla jsem až k ní. Ano, sem budu chodit. Fasáda zdobená, ale stará, ve spodní části značně oprýskaná; okna nová, bylo znát, že jsou čerstvě zabudovaná.
Naproti jsem prohlédla výlohu papírnictví, rychlého občerstvení a rybářských potřeb. Mezi pruty mě zaujal malý nožík tzv. rybička. Dlouho jsem si ho prohlížela, nakonec se odvážila do obchodu a nožík si koupila. Zbytečně utracené peníze. K čemu mi bude? Ale radost jsem z něj měla velikou, moc se mi líbil.
Co teď? Pořád mám téměř dvě hodiny čas...Vydala jsem se zpět k náměstí se záměrem obejít další výlohy, omrknout, kde je divadlo, kino a podobně, jak mi radila Michala. Avšak všimla jsem si, že za soudem je zeleň, ta mě lákala mnohem víc. Netrvalo dlouho a prošla jsem branou do veřejně přístupného zámeckého parku. Bylo zde spousty vyšlapaných cest, jak si tudy lidé zkracovali cestu k vlakovému nádraží, ležícímu dole kus od zámku, hned za řekou. Nádraží a městskou zástavbu táhnoucí se až za horizont jsem chvíli pozorovala přes zeď a tipovala náš panelák tam někde vzadu. Pak mě ale začaly rušit osoby neustále procházející kolem a tak jsem vyrazila hledat klidnější místo.
I přes známky toho, že se park denně hemží lidmi, uvítala jsem přírodu, která nezklamala mé očekávání. Trávníky, stromy, keře, záhony s květy, to vše tvořilo kouzelnou zahradu. Život, energie, bytí. Dokonce i cvrlikání ptáků nahoře ve větvích bylo slyšet. Jezírko zarostlé bílými lekníny skýtalo na konci pod vzrostlou vrbou trošku soukromí, ale toto místo již bylo obsazené partou dětí.
Obloukem jsem je obešla a zamířila do zadní části parku, kde bylo mnohem více keřů, jež mi konečně poskytly vytouženou samotu, a méně osob. Tam nebyl nikdo. Prošla jsem kolem rododendronů, pak skrz další neznámá křoviska a ocitla se na malinkém travnatém paloučku, kde se na druhém konci tyčil k nebi starý strom s dutým kmenem nabízející dobrý úkryt. Bez problémů jsem si uvnitř sedla a natáhla nohy, prostoru bylo dostatek. Zhluboka jsem se nadechla a skulinou pozorovala oblohu mezi korunami stromů. Zavřela jsem oči a užívala si klid, dokonce přestala vnímat městský hluk. Věděla jsem, že tohle je moje místo, jako bývalo kdysi na skále. Obklopil mě pocit radosti. Má duše se vyrovnala. Cítila jsem bezpečí.
V té kráse bych pomalu zapomněla na čas, který utekl jako voda. Hned z několika věží se ozvalo odbíjení jedenácté. Polekaně jsem vyskočila na nohy a čipernou chůzí pospíchala na smluvené místo.
"Promiň, jdu pozdě."
"To nevadí."
"Čekáš dlouho?"
"Čtvrt hodiny."
"Aha... No, a jak? Líbilo se ti něco?"
"Dvě kanceláře jsou moc pěkný. Jedna je u obchodního domu, denně kolem projde hodně lidí, byla bych na očích, ale je to dál z centra a ta druhá je v tamté uličce." Ukázala do rohu náměstí. "Je malinká, vedle penzionu s restaurací. Zato je levnější a taková útulná."
"Pojď se najíst do té restaurace a ukážeš mi ji, co?"
"Dobře." Mamču potěšil můj zájem.
"Navíc, vždyť nepotřebuješ být na rušném místě..."
"Nepotřebuju, nemám přece obchod. Většinu schůzek si domlouvám předem a náhodný kolemjdoucí se zastaví jen jednou za čas. K tomu si dám ještě nějakou tu reklamu, aby mě v případě zájmu lidé našli a... mohlo by to jít!"
"Super, moc ti to přeju!" podporovala jsem mamku, jak jsem si přislíbila.
Vstoupily jsme do malé úzké uličky dlážděné kočičími hlavami. Domy v ní nesly známku umění - geometrické členění s hlavní římsou, šambrány, štukové či dřevěné lambrekýny a další zdobné prvky dodávaly místu příjemný historický nádech. Patrový penzion v půli ulice měl nádherný krášlený štít a staročeská hospůdka s restaurací lákala k posezení.
"A tady to je." Mamka ukázala na dřevěné, taktéž zdobené, masivní dveře a malou výlohu, spíše okénko.
"Je to fakt malinký," konstatovala jsem a pro ujištění nakoukla skrz sklo dovnitř.
"Ale mně by to bohatě stačilo."
"To víš, že jo a ta klenba je úžasná!"
"Viď? Tamhle bych měla stůl, sezení pro klienty a vzadu skříně a police na dokumenty. Součástí je i toaleta a mini kuchyňka."
Stály jsme přilepené na skle a vymýšlely, co a jak by v místnosti udělaly a na druhou kancelář ani nevzpomněly. Oběd vedle v restauraci byl vynikající.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.