Spřízněné duše, kapitola 2.

18. dubna 2015 v 19:27 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Počasí zrcadlilo mojí i mamčinu náladu. Mračna padla na údolí a zakryla krásný pohled na vrcholky hor, se kterými jsme se proto nemohly posledním pohledem rozloučit. Aby toho nebylo málo, začalo mrholit, později se silně rozpršelo. Přišlo mi, jako by déšť s výsměchem smýval všechny stopy a hezké vzpomínky na náš pobyt zde - hlavně ať už jsou pryč!
Naposledy jsem se objala s Míšou a dalšími dívkami ze třídy, které se přišly rozloučit, a zabouchla jsem za sebou dveře auta.
Mamka se na mě smutně usmála a její pohled zároveň značil špetku povzbuzení, abych se nebála, protože vše bude brzy dobré. Ovšem, jak tomu mám věřit? Díky odjezdu jsem ztratila naději. Jaká byla pravděpodobnost návratu? Nulová.
Poslední pohled jsem nevěnovala horám, ani kamarádkám, ale roubenému domku, kde jsem vyrůstala a na kterém se zcela jistě bude brzy houpat cedule "na prodej". Návrat sem byl v tu chvíli pouhým snem, který se s každým ujetým kilometrem více zamlžoval. Nevím proč, ale v hloubi duše jsem doufala, že třeba jednou... Naděje přeci umírá poslední.
Nejraději bych brečela. Ačkoli jsem proplakala půlku noci, slz bylo ještě pořád dostatek. Jenže před mamkou jsem se držela, aby mi ani jedna neukápla, a předstírala rádoby pohodu, abych ji uklidnila, a už tak těžké stěhování víc neznepříjemňovala. Musím být silná! Míša říkala, že to bude dobré, a taky že bude! S mamčou se rychle zabydlíme, čekají na mě noví spolužáci, kamarádi... Podporovat se podobnými slovy nebylo těžké, ale stísňující pocit uvnitř se neměnil.
Ani mamce nebylo do smíchu. Už včera se rozloučila se známými a sousedy z okolních chalup, takže dnes nemusela a odjezd nebyl tak těžký. Nicméně že by jí to pozvedlo náladu? Kdepak. Jela pomalu, nikam jsme nepospíchaly, nový domov nás nelákal.
Po více jak dvouhodinové jízdě jsme minuly uvítací ceduli města, nového "domova". S povzdechem na sebe pohlédly.
"A jsme tady," oznámila mamka.
"Hm..."
"Hele, pizza do krabice. Koupíme si s sebou k obědu, co?"
"Třeba."
Zaparkovaly jsme kousek od vchodu restaurace na čerstvě uvolněném místě. Vystoupila jsem a rozhlédla se. Rušná dálnice plná aut a smogu, hypermarkety, sklady, opodál továrny. Byly jsme uprostřed průmyslové části města, kde se na jednom plácku nacházelo několik fast foodů okupovaných přijíždějícími návštěvníky, výletníky a obědvajícími zaměstnanci z okolí.
Ještěže jsme si pizzu mohly vzít s sebou. I když uklízečka hbitě pobíhala po restauraci, zdálo se mi, že je vše upatlané a ohmatané, přestože pouhým okem jsme nezaznamenala přímý důkaz, až na pár hranolek zakopnutých v koutě u květináče s palmou. A těch lidí! I kdybychom chtěly, ani bychom si s mamkou neměly kam sednout. U pokladny řada lidí a další osoby pobíhaly sem a tam, skoro by mě ušlapaly. Ovšem že v rychlém občerstvení jsem už byla, ale chaos a spěch mě stejně překvapil. Vybraly jsme si z vitríny hotovu pizzu, abychom nemusely čekat, zaplatily a už svižně odcházely zpět k autu.
"Je fajn, že si to můžeme odvézt, nechtěla bych tam jíst," konstatovala jsem.
"Já taky ne. Jíst se má v klidu a ne takhle chvátat. Navíc musíme do bytu. Stěhováci za chvíli určitě dorazí. Nemyslím, že oproti nám mají veliké zpoždění."
"To asi ne," zazněla moje strohá odpověď a už jsem se zakousla do trojúhelníčku.
"Teď jsem říkala, že se má jíst v klidu! To nemůžeš počkat?"
"Ne, mám strašnej hlad."
"Hm... dej mi taky!"
Obě jsme se zasmály a během jízdy do sebe cpaly kousky pizzy.
Sotva jsem vylezla z auta uprostřed sídliště a shlédla okolí, mé druhé, před mámou ukrývané, já křičelo: né! Kolem byly samé paneláky. Cítila jsem se stísněně, jakoby v kleci. Beton, asfalt, šeď. Jen pár stromů na konci ulice, sem tam keř, a několik metrů trávníku zaneřáděného odpadky; v něm vyšlapané cestičky, jak si tudy lidé zkracovali cestu neobtěžujíce se udělat deset kroků navíc, aby zelený porost obešli. Ani slunce, které tady na rozdíl od hor svítilo, nezachránilo ponurost. Neexistovalo zde nic, co by stálo za delší pohled. Snad jen...
Tam, na konci ulice stál mladík a pozoroval mě. Vzdálenost mezi námi byla veliká, takže jsem nemohla s jistotou usoudit, že se vážně dívá na mě, ale i tak jsem měla pocit, že já jsem bod, který ho zajímá.
"Pojď mi, Lucko, prosím, pomoc," požádala mě mamka.
Odtrhla jsem od mladíka zrak. "Jo, už jdu." Kouknu zpět, ale on byl ten tam. Přeci nemohl tak rychle zmizet? Anebo ano? Asi támhle za tím rohem, či v tamtom domě, nebo nasedl do některého z aut...
Podivila jsem se tomu, ale v následujících dnech jsem na výjev zcela zapomněla, neboť jsem zjistila, že ve městě, na každém rohu, v kterémkoli zákoutí, na jakékoli ulici, zkrátka všude, se jako stíny míhají, pohybují a pospíchají desítky lidí nevěnujíce pozornost svému okolí. První dny mi neustálé potkávání cizích lidí dělalo problémy. Tu vyšel muž zpoza rohu, tady nečekaně proběhla skupinka dětí a poté do mě narazila pospíchající žena, v jejíž dráze jsem se zastavila, abych se za něčím ohlédla, a žena se mi již nestihla vyhnout. Rychlost, se kterou zde lidé žili, byla překvapující. Každé setkání s kýmkoli z těch cizích lidí, bylo pro mne svým způsobem těžké. Doteď jsem téměř všechny osoby ve svém okolí znala, jenže tady nikoho. Nevěděla jsem, co je to za lidi, co od koho čekat, a v podstatě se jich bála. Nikdy si mě nikdo sice nevšímal, ale i tak ze všech, a celkově z celého toho neznámého nového světa, jsem byla zmatená, nervózní a měla strach. Tahle životní změna ve mně stále vyvolávala úzkost, byť jsem se věčně nabádala, že o nic nejde, jenom o nové prostředí, v němž se musím naučit žít a které musím přijmout.
S mamkou jsme vystoupaly několik málo schodů, prošly skleněnými dveřmi a vkročily do přízemního bytu hned napravo. Tři prázdné pokoje, kuchyň a koupelna.
Mamka mi položila ruku kolem ramen, společně jsme procházely místnostmi s doprovodem jejích slov: "Tady je obývák, kuchyň, koupelna a naše pokoje. Který se ti líbí?"
"Vždyť jsou úplně stejný, liší se jen v umístění dveří."
"Máš pravdu, ale i tak si vyber, který bude tvůj."
"Třeba ten vlevo."
"Dobře... Lucko, nezlob se, že jsem tě sem nevzala už dřív, když jsem byt vybírala. Ale pořád jsem doufala, že se tomuhle vyhneme, a nechtěla tě zatěžovat."
"To nevadí, mami, nezlobím se."
"Doufám, že nám tady bude fajn. Nájemné je přijatelné a snad budou brzy i klienti, aby se nám peníze začaly vracet."
"Ach jo," povzdechla si Lucie.
"Copak?"
"Místo nájmu jsme mohly dál platit hypotéku na dům a být ve svém! Máme platit tady nebo tam? Je to stejný!"
"Lucko, vždyť víš, že by to nešlo. Z čeho bych splácela? Tam nemám klienty, ale tady ano. Bude jich spousty a my se zas budeme mít líp, uvidíš."
"A jak to víš?!"
Odpovědí bylo ticho.
"Paní Jirásková, můžeme začít?" Dovnitř bytu nakoukl jeden ze stěhováků, kteří před okamžikem dorazili.
"Ano, jistě," odpověděla mu rychle mamka a otočila se zpět ke mně: "Bude, slibuju," dala mi nejistý slib. Sama netušila, jak se budoucnost vyvine, ale tajně věřila, že se to zlepší. Jako já. Vzala jsem mámu za ruku a řekla: "Dobře. Tak jdeme pro věci. Nezlob se."
"To je v pořádku, Luci."
V duchu jsem si nadávala. Nesmím být na mámu takhle protivná, ona za to přece nemůže. Snaží se, co to jde. Vím, že tahle situace nemá jiné řešení. Musím stát při ní a podporovat ji a pak bude zase líp. Věřím, že nastalou krizi zvládneme!
Když stěhováci umístili nábytek dle mamčiných pokynů a odjeli, vrhly jsme se společně na vybalování věcí. Každý předmět skrýval vzpomínku na skutečný domov, my jsme si je vyprávěním připomínaly, smály se a přitom během dvou dnů uzpůsobily byt k obrazu svému.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.