Spřízněné duše, kapitola 1.

11. dubna 2015 v 19:15 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

Stála jsem na vrcholu skály. Pode mnou byla asi třicetimetrová hloubka. Hodně lidí se bojí výšek, jenže já ne, pohled do propasti a dál do údolí mi vůbec nevadil. Naopak, byl úchvatný. Údolí obklopovaly hory s rašelinnými smrčinami, o něco níže byly stromy a louky v plném rozkvětu, kam oko dohlédlo, vše se zelenalo. Nalevo jsem viděla naši roubenou chalupu ležící na kraji vesničky, i několik dalších domků, ve svitu slunce se mezi nimi proplétal třpytivý potůček, a dole v údolí leželo menší město, které bylo v krajině půvabně zasazeno, vůbec ji nenarušovalo. Vpravo vyčuhovaly mezi vrcholky stromů zbytky zříceniny hradu, kde jsme si jako děti často hrávaly. Tenhle kraj měl své kouzlo, hodně pro mě znamenal - byl mým domovem. Milovaným domovem.
Léto se přehouplo přes polovinu a mě čekal třetí ročník na místním gymnáziu. Usadila jsem se do trávy pod vzrostlou borovici. Pohoda, úleva, klid. Čerpala jsem sílu z přírody a psychicky se trošku vyrovnala. Avšak vtíravé myšlenky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dotěrně do mě šťouchaly a já se chtě nechtě znovu zamyslela, chvilková pohodová nálada klesla opět dolů.
'Budeme se stěhovat,' zněla mi v hlavě mámina slova vyřčená před třemi týdny, ale pořád stejně pálící. Nešťastně jsem zakroutila hlavou, do očí se mi draly slzy. Proč? Nechtěla jsem se stěhovat. Mám to tady ráda a změny nesnáším!
Přestože jsem se snažila své emoce nedávat před ostatními najevo, uvnitř mě změny tížily, a občas i bolely. Nerada jsem si to přiznávala, ale nesla jsem je těžce. Jako právě teď. Odchod, který mě čeká, bude hrozný. Přijdu o tohle prostředí, přátele, domov, o všechno.
Tady na skále jsem mohla dát svým citům volnost a pustit je z uzdy. A slzy mi již stékaly po tvářích. Co mám dělat? Možná si všechno moc beru, jenže nedokážu stěhování jen tak přijmout, nebo si dokonce nadšeně prozpěvovat. Ostatní lidé určitě změny tolik neřeší, pro ně by to bylo mnohem jednodušší. Třeba taková Michala, moje nejlepší kamarádka. Rozumíme si, jedna bez druhé nedáme ani ránu, přesto jsme každá zcela jiná. Michaela by jistě stěhování vítala s otevřenou náručí a potleskem, hlavně že by konečně mohla opustit tenhle zapadákov uprostřed hor a žít ve velkém městě v "centru dění", jak často říkávala. Já mám naopak hory, přírodu, klid, zdejší neuspěchanost a pohodu, a v podstatě i samotu, ráda. Město, a spousty lidí tam, mě skutečně neláká.
Lehla jsem si do trávy a schoulila se do klubíčka tak, abych viděla do údolí. Zůstat zde by bylo skvělé. Leč rozhodnutí nezáleželo na mně; mohla jsem pouze přikývnout, protesty by k ničemu nevedly. Rozum vítězil. Věděla jsem moc dobře, že je potřeba se všeho vzdát.
Po dlouhém rozjímání mě vyrušil zvuk kroků. Už je tak pozdě? Psala jsem Míše, že se sejdeme v pět a já vyrazila v půl třetí, abych mohla být chvíli sama. Posadila jsem se. Opravdu to byla ona a hned se omlouvala za pozdní příchod. Ten čas letí. Kéž by šel zastavit!
"Tak co? Těšíš se?" vyzvídala hned Míša, jakmile se posadila.
"Hm... nevím," odpověděla jsem neurčitě a snažila se nedívat přímo na ni, aby nepoznala, že jsem před chvílí brečela.
"Neblázni a koukej se přiznat. Určitě se těšíš! Jen to nechceš připustit, protože víš, že vypadnout odsud pryč je můj sen."
"Ne, tím to není. Já o stěhování fakt nestojím, Míšo. Vždyť mě znáš a víš, že jsem nejradši tady." Kývla jsem hlavou do dálky před sebou.
"Já tě nechápu. Takovou příležitost roztáhnout křídla, poznat nový prostředí a lidi a s tebou to ani nehne!? Jen si představ kolik tam čeká novejch kamarádů a kluků! Navíc kina, koncerty, party a tak podobně. To je přece super!"
"Jenže, já... nechci..."
"Teď možná ne, ale až tam budeš a uvidíš, jaký všechny možnosti se ti naskytnou, budeš ráda, že jsi odjela. Věř mi."
"Hm, možná," odsouhlasila jsem nevesele, avšak uvnitř sebe tomu nevěřila. Znala jsem se přeci velmi dobře a cítila, že to nebude snadné.
Seděly jsme na skále ještě dvě hodiny a mluvily o všem možném, lépe řečeno - Míša básnila o kladech a přínosech města, já rezignovaně poslouchala, jedním uchem dovnitř, druhým ven, a snažila se čerpat pozitivní energii z milovaného místa.
Domů jsem dorazila až před setměním.
"Kde jsi byla, Lucko?" ptala se máma.
"Na skále s Míšou."
Mamka přikývla a zalepila poslední z kartonových krabic. Na jednu stranu mě zamrzelo, že jsem mamce dnes nepomohla, ale na tu druhou, po téměř čtrnácti dnech pomalého pakování všeho, co dům ukrýval, jsem cítila, že na balení těch posledních věcí se mi nedostávalo síly. Mamka mou neúčast nekomentovala, chápala mě a já věděla, že ani ona na tom není dobře, že tohle nebyl její plán.
Ve světle žárovky vystouply mamce na obličeji vrásky v nuceném úsměvu. Vrásek měla díky starostem mnoho a ani koutky vzhůru do obloučku je nedokázaly schovat. Za poslední roky hodně zestárla.
"Pojď, opečeme si klobásky," vyzvala mě.
"Teď? Vždyť už je po desáté a je tma."
"To přece nevadí, měsíc nám posvítí a oheň zahřeje. Venku je krásně. Užijeme si to."
"Tak jo."
Byl to prima večer, škoda jen, že byl poslední. Než jsme se vydaly spát, mamka mě objala a zašeptala: "Mrzí mě to." A obě jsme slzely, jako malé děti.
Mamka se ještě se sklenkou vína usadila na lavici za domem. I její vnitřní rozpoložení nebylo valné. Vzpomínala, loučila se.
Jako životního partnera si nevybrala ideálního muže. Tedy, on byl skvělý, pozorný, vtipný, měl ji rád... Jenže po devítiletém vztahu, pár dní po mých čtvrtých narozeninách, rok poté, co jsme se sem na hory přistěhovali, odešel. Zamiloval se do jiné ženy a mamka ho už vícekrát doma neviděla; a abych byla upřímná - myslím, že ani nechtěla.
Jak lehko lze přijít o lásku, o někoho blízkého... Člověk si ani nestihne všimnout, že se něco děje a pak, ze dne na den, je nucen říci sbohem a nemá nejmenší šanci cokoli udělat, anebo změnit.
Myslím, že tenkrát se mamka zařekla, že pro mě udělá první poslední, že budu jejím středem vesmíru. Snažila se pro mě udělat skutečně všechno, co mohla, avšak někdy se člověk může namáhat sebevíc a výsledek je přesto nedosažitelný.
Teď, když mi bylo sedmnáct, musela mi mamka oznámit pravdu - budeme se stěhovat. Nezvládla to. Musíme jít a dům prodat. Finanční poradenství jí vynášelo, kdysi... Nyní chyběli noví klienti a tudíž i příjmy. Kdyby šlo jen o provoz domu, ale hypotéka, co zůstala po otci... To bylo pro samoživitelku moc velké sousto. Dlouho to táhala, ale víc už nezvládala.
Celou noc jsem se převalovala s touhou usnout a nemuset myslet na stěhování, jenže spánek jako naschvál nepřicházel. Ležela jsem na posteli pod oknem, vnímala klid narušený příjemným šuměním větví stromů, a pozorovala hvězdy na obloze, jež se zanedlouho začaly schovávat za přicházející mraky. Otočila jsem se na druhý bok, kde na opačném konci pokoje zela hromada sbalených věcí. Ach jo. Zbytek noci jsem proležela s pohledem zarytým do stropu a s hlavou plnou žalostných myšlenek a strachu z budoucnosti. Až k ránu se mi podařilo usnout, avšak sen, co se mi zdál, náladu nikterak nezvedl. Běžela jsem vyděšeně bludištěm a hledala východ. Cosi tam bylo se mnou a pronásledovalo mě. Zakopávala jsem, padala k zemi, opětovně se zvedala a utíkala dál; čím víc sil jsem do běhu vkládala, tím menší rychlost měla, jako bych neběžela po pevné zemi, ale po protijedoucím pásu. Zdi bludiště se mi smály a uzavíraly cestu vpřed, cestu ven. Nebe potemnělo, celé okolí zčernalo. Něco, anebo někdo, mě chytlo za ramena a táhlo zpět do hloubi labyrintu. Ale tam v dáli, ve zbytku světla, které s temnotou bojovalo, jsem zahlédla ruku, natahovala se pro mě, přišla mi na pomoc.
Probudila jsem se celá zpocená, rozklepaná a strach z budoucna, který ve mně dřímal, zesílil. Mé pocity, myšlenky a sny, naznačovaly obtížné období. Proč se toho tolik děsím? Vždyť jde pouze o stěhování...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.