Spřízněné duše, prolog

4. dubna 2015 v 18:21 | Romana |  Spřízněné duše (příběh na pokračování)

"Víš, o čem jsem přemýšlela, Lucko?" ptala se Michaela své kamarádky.
"O čem?" Lucie nadzvedla zvědavě obočí.
"Doufám, že se kvůli mojí zvědavosti nenaštveš, ale..." otálela a urovnávala si pramen blond vlasů.
"Co je?"
"Uvidím na svatbě Viktora?"
"No..."
"Tolik jsi mi o něm kdysi napsala v e-mailech," pokračovala Michaela. "Zdá se mi, že jste, nebo možná bude lepší říct - byli jste hodně dobří přátelé. Přijde...?" tázala se opatrně a i ostatní dvě přítomné ženy napjaly uši.
"Taky bych ho chtěla vidět," přidala se Sabina, když odezva nepřicházela a posadila si brýle o trošku výš. "Sice jsi o něm přede mnou moc nemluvila, ale... je takový záhadný, takové tvé tajemství. Ráda bych ho poznala."
"Já teda vůbec netuším, o koho jde. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale... jsem taky zvědavá," dodala poslední z kamarádek, do příběhu o Viktorovi nezasvěcená, Olina, a častovala ostatní tázavými pohledy.
Ženy Olině prozradily, že se jedná o dávného kamaráda.
"Viktor..." zašeptala Lucie a zahleděla se kamsi do prázdna. "To už je dávno," sdělila po chvilce. "Několik let jsem ho neviděla, nevídáme se a bohužel na něj nemám žádný kontakt."
"Takže nepřijde?"
"Ne. A i kdybych měla možnost ho pozvat, neukázal by se."
"Proč?"
"Vždycky to byl samotář a lidem se vyhýbal, neměl rád společnost."
"S tebou se přece bavil."
"Jo, byli jsme takové spřízněné duše."
"Takže?"
"Ne. Nepřijde..."
Tichá odpověď a zasněný výraz Lucčiny tváře napovídaly, že je duchem nepřítomna. Jediná zmínka o Viktorovi v ní vyvolala mnoho vzpomínek. Těžké období tehdy prožívala. Špatné i dobré obrazy z minulosti jí vyskakovaly v hlavě; zažila chvíle zlé, neveselé, ale naopak i milé a radostné. Život není jen černý nebo bílý. Jednou se smějeme, podruhé pláčeme, někdy jsme šťastní a jindy bojujeme zuby nehty, aby zase bylo lépe. To k životu patří.
Jak je to jenom dlouho? Ptala se Lucie sama sebe. Bylo mi sedmnáct, když jsme se s Viktorem potkali. Deset let.
"Nikdy jsem o něm od tebe neslyšela jediný slovo a zdá se, že holky toho taky moc nevědí. Je vůbec skutečnej?" ptala se Olina s nádechem sarkasmu pro ni typického.
"To teda je!" osopila se Lucie. "Byl mi tehdy nejbližším přítelem, možná, že jediným, a zrovinka ty jsi byla pravým opakem, tak proč bych ti o něm vyprávěla?"
"Nerozčiluj se hned! Jen jsem si rejpla..."
"Jo, neber si to tak Lucko, znáš Olinu," chlácholila ji Sabina.
"Vím, že ve vás Viktor možná vyvolává pochyby, protože jste ho nikdy neviděly. Pravda je taková, že vás nechtěl poznat… neberte si to špatně, nic proti vám neměl; párkrát jsem mu navrhla, že bych vás mohla seznámit, ale on... prostě se jen ukrýval před světem, před lidmi, byl hodně uzavřenej. Žil si ve svým světě a k tomu, který je kolem nás, se otáčel zády. Tehdy jsem byla tak trochu stejná, samotářská. Snad proto jsme si rozuměli..."
"Je fajn mít dobrého kamaráda. Někoho, kdo tě podrží, když potřebuješ." Michaela pohladila Lucii po ruce a důležitě se rozhlédla po kamarádkách. "I když je tajemný," dodala.
"Taky bych chtěla prožít něco zvláštního, mít své tajemství..." zasnila se Sabina.
"Jen jestli to nebyl nějakej podivín, nebo úchylák!? Neutekl náhodou z blázince?" Olina si opět neodpustila šťouchnutí do Viktorovy tajuplné postavy a mračna v místnosti se začala stahovat k bouřce. Michaela ji sjela přísným pohledem.
"Povyprávíš nám o něm, Lucko?" skočila hbitě do rozhovoru Sabina, aby se vyhnuly hádce.
"Někdy snad ano," přislíbila Lucie.
Ženy si povídaly dlouho do noci, a když se pak odebraly ke spánku, Lucie se v posteli převalovala z jednoho boku na druhý a nemohla oka zamhouřit. Stále měla hlavu plnou Viktora. Vzpomínky na něj, pochyby a otázky kamarádek, jí nedaly spát a tak se tiše vyplížila na půdu, kde měla pod starým gaučem schovanou krabici.
Usadila se na pohovku, setřela prach usazený na krabici a sejmula víko. Uvnitř bylo mnoho pokladů. List papíru psaný dětskou rukou se slibem mezi Lucií a Michaelou ohledně jejich kamarádství navždy, nožík "rybička", zmuchlaná natržená stokoruna, pár dalších věcí a hlavně - stříbrný řetízek. Ten vzala Lucie do ruky a dlouze si ho, s nepatrným klidným úsměvem na rtech, prohlížela. Zrak jí po chvíli padl na sešity, které zabíraly větší polovinu krabice a do kterých si kdysi tajně psala, když neměla nikoho jiného, komu by se mohla svěřit. Dříve psala ráda a hodně. V podstatě se jednalo o jakési její deníky, ačkoli zápisky nebyly vedeny pravidelně a nejednalo se v nich jen o její život. Texty v sešitech byly různé; přes úryvky ze života, básně, povídky, úvahy, po letmé zamyšlení či jen postřehy. Vyndala zápisníky z krabice, již položila bokem, zalistovala v prvním a s chutí začala číst. Po hodině jí začaly padat oči. Posbírala a uložila cennosti zpět a krabici snesla dolů do svého pokoje.
V následujících dnech, když jí to čas dovolil, se pročítala stránkami sešitů, vzpomínala a začala sepisovat příběh...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.