Vzpomínky, kapitola 9.

13. března 2015 v 19:31 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Simona zavolala Patrikovi a po hádce se domluvili, že domů pojede až ráno. Nechtěl, aby řídila v noci a to zatím neměl nejmenší tušení, jaký poklad mu domů přiveze.
"Bože, co to máš naproti za stíhačku?"
"Cože?"
"No, sousedku. Celou dobu poslouchala, jak telefonuju. Moc dobře jsem o ní věděla. Schovávala se za tím dřevěným plotem, a jakmile jsem zavěsila, zmizela."
"Jo, Jiránková? S tou si nelam hlavu. Špehovat sousedy je asi její životní poslání. Jen co se někde něco šustne, už je tam a hned je z toho story, které by vydalo na román."
"Fakt? To je děsný."
"To mi povídej. Dokonce jsem se nedávno ve městě doslechla, že mám něco se sousedem. Já dvacítka se čtyřicátníkem. Představ si to! Jednou jsme spolu tancovali a už máme techtle mechtle. Je mi úplně jasný, kde se tenhle drb vzal. Baba jedna zvědavá, všechno překroutí a navymýšlí si hory doly. Co mi o sousedech navyprávěla pomluv, potom co jsem se přistěhovala, a když jsem se pak začala bavit s ostatními, drbání skončilo. Asi se bála, že ty její neuvěřitelné příběhy napráším."
"Alespoň se nenudíš. A líbí se ti?"
"Kdo? Jiránková?"
"Ne, ten soused přece!"
"Vašek?"
"Jo, Vašek... aha..." řekla schválně štiplavým tónem Simona.
"Neblbni." Anna vlepila kamarádce cvičný pohlavek. "Vždyť by mohl být mým tátou."
"Nikdy neříkej nikdy. A nebij mě. Jsem těhotná!" komediálně mluvila Simona.
"To snad není možný! Před chvílí jsi kvůli prckovi brečela a teď - pozor na mne, jsem těhule bambule!" popichovala druhá.

***
Anna zabouchla dveře. "Peťko? Jsi doma?"
"Jo. Kuchyň," směrovala ji spolubydlící.
"Ahoj, tady to máš!"
"Co?"
"Ty lampiony."
"Fakt?"
"Ne, dělám si srandu. Jasně, že jo! Ještě je namalujeme a vše je připravené."
"Díky. Přesně takové jsem si představovala. "
Anna složila materiál do pokoje spolubydlící. Za týden se měla konat Petřina vernisáž, již pátá. Malby čekaly na převoz a dekorace byly také téměř kompletní.
Anna jí v duchu záviděla. Přála si a zároveň netušila, zda se podobné akce, takového úspěchu, dočká jednou i ona. Od chvíle, co se odstěhovala od matky, si zvládla najít jen brigádu v kině a k malování se nedostala. Ačkoliv měla čas, chyběla inspirace a chuť. Ve volných chvílích se věnovala především večírkům.
Nikdo jiný zatím doma nebyl a Anna neměla ráda samotu, proto se přemístila zpět do kuchyně. "Co vaříš?" Nakoukla spolubydlící přes rameno.
"Špagety," odpověděla Peťka. "Chceš?"
"Ne, díky."
Nastalo ticho. Anna si už zvykla, že Petra moc nemluví, ale i tak byla za její společnost vděčná, alespoň do té doby, než domů dorazí Simona s Patrikem, a také známí na každodenní večerní dýchánek.
Peťka podala Anně žiletku trávy a kývla směrem ke stolu, kde ležela volná vstupenka na blížící se vernisáž.
"Hm... Komu ji dáš?"
"Tvojí mámě."
Anna se nejprve zakuckala a pak se silně rozkašlala. "Blázníš?" Kulila nechápavě oči. "Víš, že spolu přece nemluvíme."
"Ale měly byste. Pozvání na neutrální území je dobrý začátek, ne?"
"Tím si nejsem vůbec jistá... Mám ji zvát na výstavu? Nemluvíme spolu právě kvůli umění."
"Vím, jenže dřív nebo později spolu stejně zase mluvit budete. Tohle nemůže pokračovat do nekonečna. Pořád se s tím trápíš, vidím to na tobě i přesto, že to v sobě dusíš. V podstatě nikoho jiného nemáte, pouze jedna druhou, a je lepší začít komunikovat dřív, než bude pozdě."
Anna jen neurčitě kývla, ale brouk v hlavě začal chroustat.
"Červený nebo bílý?"
"Nalej, co chceš."
***

Ano, takový byl můj život. Alkohol, tráva, večírek, alkohol, tráva, večírek a pořád dokola, vzpomínala Anna u přípravy čaje z čerstvé máty. Bylo až směšné, jak nyní trávila většinu času naopak sama. Simona odjela před několika dny a dům zel opět prázdnotu.
Právě když ze stonku trhala poslední lístky, vyrušil ji výkřik. A pochopitelně to nebyl výkřik, který by se jí zamlouval a který by si přála slyšet. Leč těmto výkřikům zoufalství a hrůzy nezabráníme, neovlivníme je. A ona je znala velmi dobře.
"Jitko, Jitko! Co je ti? Pomoc!" ječel vyděšeně Jirka a Annino srdce se sevřelo. Vystřelila jako šíp, prolétla dvoje vrata, oběhla sousední dům a zastavila se na terase u klečícího Jirky. Jitka ležela na zemi, klepala se. Oči v sloup. Modrala.
Anna ihned věděla, co se děje. "Má záchvat!"
"Co...že?" koktal Jirka.
"Dej mi mikinu!"
Jen co ze sebe shodil svršek, strčila Anna mikinu pod dívčinu hlavu, aby se nezranila o beton.
"Je epileptička? Mívá záchvaty?" ptala se rychle Jirky.
"Co?"
"Měla už takovýhle záchvat?!"
"Ne."
"Volej záchranku!"
Jirka se ani nepohnul. To Anně ještě zbývalo! Sestřin záchvat mu způsobil takový šok, že nebyl téměř schopen jakkoliv fungovat. Nerada, ale vrazila mu pěstí do ramene takovou silou, že se alespoň trochu vzpamatoval a přikázala mu: "Přines mobil! Hned!"
Kývl a běžel do domu. Jitčino tělo náhle kleslo, hlava se zvrátila.
Anna zkontrolovala, zda dívce nezapadl jazyk a položila její tělo do stabilizované polohy. Jirka už mluvil s dispečinkem záchranné služby, ale ona mu telefon okamžitě vytrhla, neboť z jeho koktání nemohli na druhém konci rozumět, co se děje.
"Anna Lesáková, mám tady mladou dívku, patnáct let, první záchvat, asi epileptický, nevím přesně. Je už po záchvatu, dána do stabilizované polohy, ale neprobouzí se," diktovala do telefonu informace poté, co ji dispečerka ujistila, že sanitka vyjela. Jirka jim naštěstí zvládl sdělit přesnou adresu.
Záchranka dorazila záhy, rychle Jitku prohlíželi a Anna se otočila na stále ohromeného Jirku: "Kdy přijede táta?"
"Asi... na oběd... za půl hodiny."
"Dobře. Zvládneš to chvilku sám?"
"Jo."
Obešli dům spolu se záchranáři, kteří přenášeli Jitku do sanitky.
"Tady si sedni. Nevolej tátovi, neděs ho po telefonu. Počkej, až dorazí, všechno mu řekni a přijeďte za námi. Já pojedu s Jitkou. Ano?"
"Jo," odpověděl krátce a poslušně se usadil na obrubník před domem.
Než ji naložili a napojili na přístroje, skočila si Anna pro kabelku a už usedala do sanitky. Sotva se vůz rozjel, srdce se jí rozbušilo, ruce rozklepaly; nervózně se napřímila. Dlouho nejela v takto malém vozidle...
Rozhlédla se kolem. Jitka ležela nehybně vedle. Doktor kontroloval stav.
Najednou se to stalo - před očima se Anně zatmělo a živý obraz vzpomínky se jako záblesk objevil před ní...

***

Ležela na lůžku v sanitce, ta s ní rychlou jízdou házela ze strany na stranu, kolem poskakoval doktor a ošetřoval ji. Dívala se do ostrého světla nad sebou, bolest byla nesnesitelná, hlavně v nohách, na chuť krve v ústech nikdy nezapomene. Přiložili jí na obličej masku. Za chvilku bylo lépe, bolest přecházela a ona upadla do bezvědomí.
***

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.