Vzpomínky, kapitola 8.

6. března 2015 v 19:49 | Romana |  Vzpomínky (příběh na pokračování)

Anna vytáhla z pračky ložní prádlo a pověsila ho pod střechu nad zápraží, kde měla provizorně natažené šňůry.
"Co se v tom prádle tak motáš?" ozval se vesele zpoza plotu Vašek. "Vždyť si tam ani teď nemůžeš sednout ke stolu."
"Na sezení je dnes zima... Musím se s tím nějak poprat. Sušák mi na povlečení nestačí."
"A co takhle pořídit si "téčka" a natáhnout šňůry na ně?"
"Zní to hezky..."
"Chápu..." Pokyvoval hlavou. "My ti je s chlapama vyrobíme a postavíme."
"Fakt? To by bylo skvělý! Ale... nechci vás otravovat."
"Prosím tě, vždyť o nic nejde. Jen taková malá výpomoc."
"Dobře, díky." Usmála se na souseda.
"Zatím nemáš za co," houkl zpátky, nasedl do auta a odjel.
Ačkoliv zrovna začalo léto, venku opravdu nebylo příliš teplo. Dívka se již chtěla schovat do domu, když tu se na opačném konci ulice ozval povědomý zvuk. Povědomý? Věděla přesně, jakému auto bručení motoru patří. Kolikpak kilometrů v něm najezdily? Ona a Simona.
Vůz zastavil před domem.
Anna znala Simonu velmi dobře; i její život, způsob vyjadřování, chování, mluvu, gestikulaci, přesto nemusela dívka z auta ani vystoupit a Anna ihned uhodla, že se cosi změnilo. Je jiná, pomyslela si.
Simona zpoza skla nepatrně kývla, do kabelky naházela nezbytné věci, vystoupila, zamkla auto a zůstala stát na chodníku. "Ahoj," zdravila nejistě.
"Ahoj."
"Překvapení, co?"
"Abych řekla pravdu... Tebe bych tu skutečně nečekala."
"No... já... jsem si řekla - proč se nepodívat za Anny? Co dělá? To víš, těch pár sms mi neřekne, jak žiješ."
"To asi ne."
Chvilku bylo ticho.
"Zlobíš se na mě?" tázala se návštěvnice. "Víš, za to... tenkrát večer, než ses odstěhovala a taky... předtím, vlastně potom... no, že jsem se nezajímala, když..." Simona věděla přesně, co chce říct; opakovaně si věty připravovala celou cestu, ale sotva došlo k přímému střetu, ta správná slova chyběla. Vyjadřovací schopnost se rozplynula.
Anna mávla rukou v nejasné odpovědi a pozvala dívku dál. Ne, že by stála o další přátelení se s člověkem, který se na ni vykašlal, avšak zvědavost byla silnější. Jen tak nepřijela, určitě k tomu má důvod, říkala si. Možná, že v ní trocha kamarádství zůstalo, třeba pochopila mojí situaci, nebo zjistila, jaká je ta její - že není o co stát. Kdo nežije v realitě, jednou musí procitnout a uvědomit si, že tohle není skutečný život, anebo to neprohlédne a zničí se.

***

"Tenhle pokoj je můj a Patrika. Tady bydlí Peťka. Je to Patrikova sestřenice a umělkyně, taková bohémka, budete si rozumět. I když, jen tak mezi námi, je trošku divná..." zašeptala Simona. "A tenhle pokojík jsme vyklidili pro tebe, Anny."
Děvčata vstoupila do místnosti, kde byl pouze gauč, komoda a na stěnách zbytky stržených plakátů.
"Není to moc nóbl, já vím, ale to se upraví. Předtím tady byla taková párty místnost, jenže večírky můžeme pořádat i v obýváku, anebo je přestěhujeme k někomu jinýmu. Taky chceme mít občas klid, viď?"
"Hm..." Anna se rozhlédla po pokoji. Kde ni, tu nic. "Jo, budeme to muset upravit a hodně!"
"Souhlas. Zítra se na to vrhneme. Odlož si a pojď. Představím ti Peťku."
Simona zaklepala na vedlejší dveře.
"Dále," ozvalo se tlumeně.
"Ahoj Péťo. Jdu ti někoho představit. Už ji tady máme, tradáá... to je Anny."
"Ahoj," řekla Anna a mávla na Petru, která sedíc na parapetu pozorovala město, v ruce cigaretu.
Dívka zběžně pohlédla na novou spolubydlící, kývla na pozdrav a oči opět odvrátila ven.
Anna zpozorovala stohy maleb a chtěla navázat konverzaci na téma umění a tvorba, jenže Simona ji zastavila, vytlačila kamarádku z místnosti a pokoj zase zavřela: "Ne, dej jí čas. Není moc společenská. Pokud budeš moc hrrr, nebude se s tebou párat a pošle tě rovnou do..."
"Aha, no dobře. Času mám dost, teď když tu budu s vámi bydlet..."
"To bude super!"
"Viď?"
"Jdeme to oslavit. Napijeme se, než přijdou ostatní! Prý bude i něco speciálního! Dnes bude dlouhá noc!"
***

"Máš to tady hezký," pochválila Simona kamarádčin nový domov.
"Děkuju."
Dívky se posadily v kuchyni.
"Dáš si čaj?"
"Ráda. Jsem tak trochu promrzlá a čaj zahřeje."
Až nyní si Anna všimla kamarádčina, sice standardního, leč do chladného počasí nevhodného, oděvu. Simona se s oblibou ukazovala. Minisukni dnes vyměnila za kraťoučce střižené kraťasy a tílko. Venkovní teploměr ukazoval pouze třináct stupňů a tudíž ani síťované punčochy nezahřály. Naštěstí měla přes ramena přehozenou alespoň flanelovou košili.
"Počkej, donesu ti svetr."
"Díky," poděkovala Simona za půjčené oblečení a rychle vklouzla do měkké vlny.
"Pojď do obýváku," řekla Anna a s hrnky horkého čaje zamířila rovnou do vedlejší místnosti. Nechala kamarádku usadit se v křesle a na chodbě roztopila oheň v kachlových kamnech. Dům byl přeci jen starý, zdi silné a studené a teplota podobná té venkovní, jen o několik stupňů vyšší, ale dvacet v nedohlednu.
"Je to příjemné. Díky."
"Není za co, taky uvítám trochu tepla. Podle předpovědi se teplota přes den moc zvedne, takže bych si stejně přitopila."
Dopoledne si dívky nepovídaly o ničem důležitém, pouze o běžných věcech, jak se mají, co dělají, že se nic moc nezměnilo a podobně. Když se ohřály, vrhly se v kuchyni na palačinky a vzpomínaly, jak na ně s oblibou chodily do cukrárny v centru.
Po obědě, než stihla Anna naskládat nádobí do myčky, usnula Simona na pohovce v obýváku.
Anna se šálkem kávy usedla ke kamnům, pozorovala kamarádku a přemýšlela, proč přijela na návštěvu, co se uvnitř ní odehrává, co tají? Něco se muselo stát, říkala si stále do kola.

Simona se probudila až k večeru, protáhla rozlámané tělo a omluvně se na Annu podívala. "Já, nezlob se..."
"Nic se neděje. Odpočinula sis?"
"Jo... Víš, celou noc jsem proseděla v autě a přemýšlela. A k ránu mi došlo, jak moc se toho změnilo a ještě změní... a... a netušila jsem, za kým jít. Došlo mi, že vlastně nemám za kým jít a... pak jsi mě napadla ty a tak jsem jela... a ..."
Anna povytáhla zvědavě obočí.
Dívka sklopila hlavu a obličej promnula v dlaních. "Víš, Anny... chtěla jsem se ti omluvit..." Oslovená kamarádka mlčela a tak Simona mluvila dál. "Já... byla jsem sobecká. Všechny ty večírky, diskotéky, párty... alkohol, tráva a i další... To byl můj život, náš život, byl to vrchol. Sama jsi to prožila, vždyť víš... všichni nás obdivovali, následovali nás... a když jsi pak měla tu nehodu... odsoudili tě, vůbec se nezajímali. Říkali... no, mluvili hnusně a potom, když jsem tě viděla v nemocnici a dozvěděla se, že možná zůstaneš na vozíku... dostala jsem strach..." Opět se odmlčela, oči lesklé, čekala na reakci. Žádná nepřišla. Pouze nepříjemně spalující pohled. Rozrušeně pokračovala: "A to byla ta chvíle. Moje ego vyhrálo a já... už jsem za tebou nešla. Bála jsem se, že mě ti takzvaní kamarádi taky odepíšou, že o všechno přijdu a já si sobecky přála být pořád na tom pomyslném vrcholu... A Patrik se mi snažil otevřít oči, vnutit mi myšlenku - pravdu, že oni jsou falešní a ty ne, jenže... myslela jsem jen na sebe. Nevěděla, co je důležité a někdy jsem se kvůli tomu s ním i hádala. Vím, nemůžu to svádět na alkohol, Patrika, na "kamarády", nebo na cokoliv jiného. Prostě jsem byla blbá, slepá a zahleděná do sebe. Nedošlo mi, jak moc mě potřebuješ, že nikoho nemáš..." Rozplakala se a škytavě ze sebe sypala další slova: "A dneska tady sedím a vím, že taky nikoho nemám. Jen tebe. Přišla jsem o to, po čem jsem toužila, o to nic. A zase mám strach... hrozím se, že mě odmítneš... za to, jak jsem se k tobě špatně chovala..."
"Simčo," promluvila konečně Anna, "moc dobře si pamatuju tu dobu, ten trans, o kterém jsme se domnívaly, že je život, že to je důležité, že to je podstata života... Mnohé jsem za poslední rok pochopila. Víš, možná... kdyby to bylo opačně, tak bych se tenkrát asi zachovala podobně..."
"Fakt?"
"Netuším, ale jedno vím dneska určitě - každý si zaslouží druhou šanci."
Simona přes slzy neviděla. "Děkuju," zašeptala.
"Není vůbec za co," řekla Anna smířlivě a posadila se vedle kamarádky. "Jsi celá rozklepaná. Nabídla bych ti panáka, ale nemám."
"Ne, to nevadí. Stejně bych si nedala... budu řídit. Musím se přece vrátit. Asi po mně bude sháňka..."
"Asi jo. Několikrát ti vybroval telefon." Anna ukázala na kabelku.
"To bude Patrik."
"No vidíš, že někoho máš. Netvrď mi opak."
"Jo, mám." Usmála se. "Jenže... Partner a kamarádka... to je rozdíl. Navíc... já mu neřekla kam jedu... po pravdě - vůbec jsem se mu od večera neozvala..."
"To jsi celou noc nebyla doma? Kde jsi bloudila?"
"Seděla jsem v autě pár ulic od domu."
"Zbláznila ses?"
"Ne... přemýšlela jsem. Je to složité."
"Simono, dej mu vědět, kde jsi. Musí o tebe mít starost."
"Já vím, ale... i před ním se stydím. Měla jsem ho tenkrát poslouchat. Nejradši bych se neviděla...."
"Tohle teď neřeš. Patrik je tvůj přítel a zaslouží si vědět, kde jsi. Určitě má strach! Koukej mu hned zavolat!"
"To nejde."
"Proč? Co je na tom tak těžkýho?"
Simona vzdychla. "Jsem těhotná," sdělila smutně novinku a oči se jí znovu zaleskly.
"A proč brečíš? Vždyť to je skvělá zpráva!" Anna kamarádku objala.
"Já vím, ale... děsím se."
"Čeho?"
"Vždyť mi bude teprve dvacet dva a Patrikovi dvacet šest. Určitě dítě ještě nechce a vůbec jsme to neplánovali. Pitomá antikoncepce! Zapomněla jsem si vzít prášek, ale jen jednou... jen jednou! Možná dvakrát... A hned tohle!" Ukázala rozčíleně na břicho.
"Ale, prosím tě, Patrik bude určitě štěstím bez sebe. Jste spolu už celkem dlouho, ne?"
"Skoro šest let."
"No vidíš. Ne, jako já, když jsem nebyla s to si sehnat stálého partnera. A vydrželi jste spolu, protože se máte rádi a dítě vás ještě víc spojí."
"Co když ne? Co když ho nebude chtít?"
"Ale jdi, ty hloupá. Bude ho chtít."
"Jak to víš?"
"Je to Patrik. Znám ho a pamatuju si jeho vyprávění o veliké rodině, jak se bude které dítě jmenovat a tak podobně... tebe tím vždycky škádlil. Jeho povídání tě rozčilovalo, ale on to nemyslel jen tak, aby tě vyprovokoval, ale taky doopravdy..."
"Jo, to máš pravdu."
"A teď?"
"Co teď?"
"Myslíš, že změnil názor?"
"Ne." Usmála se.
"A přiznej si, že tebe dítě určitě nerozčiluje, jako tenkrát při Patrikových narážkách."
Simona se podívala na břicho. "Ne, jen... je to nečekané a moc brzy a... prostě se toho bojím..."
"Neboj se. Bude to dobrý."
"Jo, tobě se to povídá, když žádnýho prcka nečekáš..."
Anna sklopila zrak. "Simono, nezáleží na tom, jestli vaše dítě přišlo brzy, nebo neplánovaně. Je tady, je skutečné a bezpochyby bude nádherné... važ si toho, že můžeš mít děti..."
Simoně překvapeně poklesla brada, beze slova Annu objala. Těhotné dívce došlo, jaké štěstí má a pravda kamarádčiných slov. Vskutku nezáleželo na okolnostech; podstatné bylo, že ten malý človíček existoval. Najednou si uvědomila, jak je to velký dar a že si ho musí doopravdy cenit, protože ne každý má to štěstí stát se rodičem. "Vážím si toho, Anny a je mi líto, že ty..."
Anna se nadechla, avšak první myšlenku spolkla. Promluvila až po chvilce: "Za blbost se platí... A hlavně... mohlo to být horší. Doktoři mi zachránili život, nemusela jsem tu už být. Mohla jsem taky zůstat na vozíku, nebo chodit o holi... a přitom - podívej se na mě - jsem docela zdravá!" Vyskočila na nohy a zatočila se jako balerína.
"Jo, to je fakt." Simona vstala, popošla ke kamarádce a její pohled sklouzl do rohu místnosti. "Koukala jsem, že hůl je opuštěná, zapletená do pavučin."
"Ano, nechala jsem je tam jako symbol nepotřebnosti."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.